Oheň a růže - kapitola dvacátá pátá
PSÍ ODPOLEDNE
Hermiona byla v pracovně a zabývala se vlastními záležitostmi. Užívala si ten luxus, že se mohla věnovat studiu, aniž by musela dbát na to, jak vystupuje, a jen občas zkontrolovala poslední pokus, který měl určit přesnou příčinu jejich nesnází. I když věděla, že tahle situace nebude trvat věčně - mandragory nakonec dorostou do plné velikosti - stejně jako Snape dychtila po tom zredukovat tu frustrující směs na seznam ingrediencí, sadu instrukcí a snadno pochopitelný vzorec. Jednou by se to mohlo hodit, ale ona to prostě chtěla vědět.
V této chvíli výzkum dosáhl bodu, kdy se lektvar musel nechat dvacet čtyři hodin pozvolna vařit, a tak ji nic nerozptylovalo. Větší část její mysli hltala poslední číslo Artis Auriferae. Doufala, že se jí ho podaří pročíst dřív, než se vrátí Snape a vezme si zpátky to, co vlastně bylo jeho majetkem.
Úvahy o Snapeovi ji přiměly podívat se na hodiny a přemýšlet o tom, kde se toulá. Odešel na oběd do Velké síně, zatímco ona využila výhod svého postavení a zaskočila do kuchyně, kde od domácích skřítků obdržela podnos s jídlem. Teď bylo půl šesté a už několik hodin byla tma. Nerada uvažovala o jeho rozpoložení, když trávil čas ve společnosti Harryho a Rona.
Její ústa sebou pod vlivem té myšlenky krátce zaškubala: veselí svádělo boj se slabou úlevou, že on, ne ona, musí snášet vážnou debatu o konkurenčních vlastnostech různých nátěrů košťat.
Jako by ta myšlenka dokázala věci uspíšit, dveře do místnosti se s třeskotem rozletěly, aby vpustily divoce se tvářící primusku, která vykazovala všechny symptomy někoho, kdo se potřebuje zbavit přebytečného napětí.
Hermiona odložila pergamen, který držela v ruce, a čekala, až něco řekne.
Naklonil se nad pokus a vyčítavě si ho po několik okamžiků prohlížel.
"Celé odpoledne se to vařilo na mírném ohni," poznamenala. "Ani jsem se toho nedotkla. Jen jsem tu seděla a četla si."
"Dobře. Jsem rád, že alespoň jeden z nás zažil plodné odpoledne," zněla jeho odpověď.
"Hádám, že výlet do Prasinek byl trochu úmorný."
Otočil se k ní.
"Tak tedy dobrá. Podívejme se na to… Byl jsem donucen pít máslový ležák." Nakrčil nos, když začal na prstech odpočítávat jednotlivé body. "Byl jsem ušetřen výletu do Woodových famfrpálových doplňků, ale onen zážitek mi byl popsán do takových detailů, že jsem stěží postřehl rozdíl. Za odměnu mi pan Potter a pan Weasley dovolili navštívit obchod s knihami."
Nemohla si pomoct. Cítila, jak se jí ústa formují do zcela nesoucitného úšklebku.
"Teď jsem se vrátil do Bradavic, abych se stal předmětem vašeho obveselení a pobavení. Jak jsem mohl nepodlehnout radosti?"
"To už na vás bylo moc, když na vás přišli s famfrpálem, nemám pravdu?" poznamenala. Do hlasu se jí podařilo dostat jisté sympatie, i když se nezdálo, že by její tvář chtěla spolupracovat.
"Trochu," řekl s trpkou ironií. "Neměl jsem ani ponětí o tom, že je možné o dresech mluvit tak dlouho. Zdá se, že si je Kudleyští kanonýři nechali předělat někým, kdo se jmenuje Philomena Plingeová. Názory na kvality madame Plingeové se různí. Pan Weasley soudí, že změkčila odstín oranžové a upravila rozměr znaku týmu, čímž tradičnímu vzhledu uškodila. Jeho názor na změnu vzhledu monogramu si nedovolím opakovat. Pan Potter však byl v problematice související s oblečením nerozhodný. Obává se, že vroubkování na dolním lemu spolu s novým dekorativním obšíváním podstatně zvýší šanci na to, aby se hráči o něco nebezpečného zachytili. Kromě toho je pevně přesvědčen o tom, že rozšíření manžet bude v kombinaci s tříčtvrtečními rukávy představovat nepřekonatelné aerodynamické problémy. A to dokonce i pro tak zkušeného chytače, jakým je on. Ve stručnosti: shodli se na tom, že se vedení Kanonýrů dopustilo šeredného omylu - a co hůř, nové dresy jsou holčičí."
Zatímco ze sebe chrlil jednu kritiku za druhou, Hermionina ruka vylétla před ústa. Kdyby to nebyl Snape, předpokládala by, že hraje pro obecenstvo.
"Myslím," zakončil svůj výlev s povzdechem, "že poslouchat pana Pottera a pana Weasleyho, jak diskutují o famfrpálu, může být opravdu horší než poslouchat slečny Brownovou a Patilovou, jak si vyměňují módní tipy. Uznávám, že nejsem schopen pochopit, že jste alespoň jednou za těch šest a půl roku ve škole svoje spolužáky neumlčela kouzlem."
Hermiona ostýchavě pokrčila rameny.
"Za chvíli přijdete na to, jak vyfiltrovat to podstatné."
Pohlédl na ni. Připadalo jí, že se chystá ještě něco říct. Místo toho však jen složil paže na hrudi.
"A to není všechno," pokračoval. "U Tří košťat jsem získal další zajímavé informace," odmlčel se. "Z nich jsem vydedukoval, že plánuji strávit Vánoce s rodinou Weasleyů."
Hermiona ztuhla zčásti šokem a zčásti vinou. Úplně zapomněla na to, na čem se v průběhu léta domluvila Molly Weasleyová s jejími rodiči. Podle dohody měla strávit vánoční svátky v Doupěti. Jasně si pamatovala na to, že zpočátku věřila, že by se jejich situace mohla vyřešit ještě před tímhle problémem. Ale pak vyvstala ta potřeba stát se Snapem a ona se postupně nořila do role s takovým zápalem, že jí její vlastní život začal připadat neskutečný. Nevěděla, jestli cítí vinu kvůli tomu, že to Snapeovi zapomněla říct, nebo jestli je šokovaná tím, že přestala vnímat sebe sama.
Teď si vzpomněla, že tu byla další věc, která se mu nebude ani za mák zamlouvat.
"Nejen to," pokračoval. "Také mi bylo řečeno, že nás tam všechny dopraví Sirius Black."
Ach. Takže to už taky věděl.
Díky svému nynějšímu postu ředitele Zmijozelu zjistila, že svoboda - a nevina - Siriuse Blacka se stala v profesorském sboru jakýmsi veřejným tajemstvím. Nicméně sama nikdy přímo Snapeův názor nezjišťovala.
"Ehm," začala. Přesně nevěděla, jak ho má oslovit. Toho rána na něj škádlivě zavolala křestním jménem, teď ale nebyla na škádlení vhodná doba. Na druhou stranu - kdyby ho oslovila jeho titulem, cítila by se jako prosebník. Takhle by se on nikdy nechoval. A taky, musela si připustit, by se tak nikdy nezachovala osoba, kterou v sobě začínala objevovat.
Naštěstí se zdálo, že Snape přesně ví, co se mu chystá říct.
"Nemáte důvod k obavám, Hermiono. Jakkoli nemám Blacka v lásce, nehodlám podat bystrozorům zprávu okamžitě, jakmile ho spatřím," odmlčel se. Byl zticha dost dlouho na to, aby si stačila uvědomit, že použil její křestní jméno a že tón jeho hlasu byl jemnější, než by čekala. "Nicméně," řekl důrazně, "kdybych to věděl, nemusel jsem se málem udusit máslovým ležákem."
"Omlouvám se," řekla kajícně. "Díky tomu ostatnímu se mi to vykouřilo z hlavy. Doufala jsem, že my… vy…" ukázala na lektvar, na kterém právě pracovali. Nepříjemně si uvědomovala skutečnost, že takhle působí příliš jako stará Hermiona a že se to ke Snapeovi vůbec nehodí.
Jestli si toho všiml, nijak to nekomentoval.
"Ano. Takže," ozval se unaveně, "předpokládám, že se tomu výletu nijak nevyhnu."
Potřásla hlavou.
"Moje máma a paní Weasleyová to domluvily minulé léto. Nezarezervovala jsem si pobyt ve škole a stejně nemám podepsané svolení. Jestli tam nepojedete, musíte jet domů… ke mně domů," objasnila.
Přemýšlela o tom. Pobyt v Doupěti by pro něj mohl být snazší. Dokázal oklamat Harryho a Rona ve škole a nepředpokládala, že by ji kdokoli z Weasleyových znal lépe než oni. Nepochybně by se dokázal ztratit ve všeobecném zmatku. Poukázala na to a on neochotně přikývl. Vypadal, že mu to není zrovna dvakrát příjemné.
"Znamená to tedy, že musím přivézt…" lehce zaváhal, "dárky jistého druhu?"
Skoro se usmála. Znovu.
"Ano," odpověděla a užívala si pohled na něj. Evidentně se snažil nebrat na vědomí zlou předtuchu. Po nějaké chvíli ho začala litovat. "Nemáte se čeho bát. Sirius se ještě pár dní neobjeví. Vyšetřím si nějaký čas a dárky pro vás nakoupím. Potřebuju nějaké koupit i pro své rodiče."
"Této záležitosti se nebojím," opáčil ostře. "Jen jsem nikdy nepotřebovat věnovat pozornost Potterovu či Weasleyovu osobnímu vkusu."
Rozhodla se tu lež přejít bez poznámek. Představa, že je Snape donucen dát Harrymu Potterovi vánoční dárek, byla sama o sobě dost velkým zadostiučiněním.
Nechal ruce klesnout podél boků a zamířil na druhý konec pracovní plochy. O pár minut později se opět připojil k Hermioně. V rukou držel dva šálky s horkou kávou. Jeden si vzala. Překvapilo ji, že udělal šálek i pro ni, aniž by se předtím zeptal. Opatrně usrkla. Pozorovala ho a čekala na jeho další krok.
Napil se ze svého šálku a pak si znovu povzdechl.
"Zítra odpoledne mám to potěšení zúčastnit se rozhovoru mezi čtyřma očima se slečnou Lacockovou. Jako kdyby to už tak nebylo dost zlé."
Hermiona se znovu usmála nad jeho trpitelským tónem.
"Možná se vám chce jen svěřit s tím, že si našla někoho jiného," napadlo ji zlomyslně.
"Bohové ke mně tak laskaví nejsou," opáčil kysele. "Zajisté budu muset vydržet nejméně hodinu řečí o tom, jak sladký a nepochopený bezpochyby jsem."
Pokusila se potlačit další úšklebek, který se jí dral na rty. Odložila kávu a přešla ke katedře, aby si z ní vzala pár věcí.
"Takže to nejspíš znamená, že tohle tedy nebudete chtít vidět." Natáhla k němu ruku s jistým předmětem a přitom pečlivě studovala jeho tvář. "Našla jsem to na stole, když jsem se vrátila s obědem z kuchyně."
Bylo to vánoční přání.
Bylo velké 8 x 10 palců. Na přední straně byl obrázek malého rozcuchaného štěněte s krásnýma obrovskýma hnědýma očima. Na hlavě mělo červenou sametovou čapku, kterou nosí Santa Claus. Spadala mu přes jedno oko. Jedno ucho se neposedně dralo zpod kožešinového lemování. Štěně mělo kolem krku zeleno-červený tartanový šál. Hravě doráželo na napůl zabalenou dárkovou krabici a radostně muchlalo zelený a stříbrný papír. Z tlamičky mu čouhala zelená sametová stuha, která patřila k dárku. Nad ním byl propracovaný věnec, k němuž byla připevněna silná větvička jmelí.
Snapeův výraz nešlo popsat.
Přání otevřel s opatrností odeklínače z Gringottovy banky, který se ocitl tváří v tvář zvláště podezřelé hrobce.
"Profesoru Snapeovi," přečetl přiškrceným hlasem. "Děkuji za všechno, co jste pro mě udělal. Doufám, že prožijete nádherné Vánoce a báječný Nový rok. S láskou, Alice."
Hermiona čekala, zatímco se na jeho tváři střídaly různé emoce.
"Všechno je podtrhané," řekl nakonec podivně netečně. "Třikrát. Myslím, že jsem nikdy předtím tolik vykřičníků pohromadě neviděl. A dole jsou samá x."
"Polibky," přispěchala mu Hermiona na pomoc. "To mají být polibky."
Snažila se cítit provinile za to, že ho takhle trápí, ale tohle byla přece taková legrace.
Snape vypadal, jako kdyby mu právě oznámila, že vymyslela novou kletbu, která se nepromíjí.
"Potřebuji si se slečnou Lacockovou vážně promluvit," pohlédl na ni. "A vy se tím, slečno Grangerová, bavíte tak dobře, že začínám pochybovat o rozhodnutí Moudrého klobouku."
"Alespoň nepoužila roztomilé šišlání."
"Neexistuje nic jako roztomilé šišlání," podotkl chladně.
Snažila se zahubit smích už v zárodku. Výsledkem její snahy bylo něco mezi zafrkáním a huhňáním. Předtím než stočil zrak jinam, si všimla, jak se mu pohrdáním protočily panenky.
"Sirius Black a slečna Lacocková. Tyhle Vánoce jsem očividně odsouzen k tomu být obklopen psy." Bylo jasné, že novinky o Siriusovi ho, i přes jeho dřívější ujištění, hryzaly. Snapea očividně v souvislosti s tím trápilo ještě něco, protože vrhl jejím směrem další, dost nepříjemný, pohled. "Předpokládám, že Black je váš přítel," dodal zdráhavě.
Sirius byl Harryho kmotr, a proto i jeho přítel. Hermiona ho doposud neměla příležitost blíže poznat. Zmínila se o tom před Snapem: "Harry měl vždycky nouzi o ty, kteří by se o něj starali."
Snape něco zamumlal, ale tak, že to Hermiona stěží zaslechla. Něco ji nutilo k tomu, aby pokračovala, aby řekla to, co se jí honilo hlavou, ale nikdy se o tom nezmínila ani před Harrym, ani před Ronem. Uctívala Siriuse stejně jako oni.
"Samozřejmě," řekla zamyšleně. "Vždycky jsem měla dojem, že je to ten druh člověka, který si myslí, že strčit někomu nos do rozkroku je vhodný způsob uvítání."
V místnosti se rozhostilo hrobové ticho. Snape na ni hodnou chvíli jenom zíral a pak se rozesmál. Byl to uvolněný, přirozený zvuk. Možná to bylo úplně poprvé, co v jeho hlase slyšela ryzí radost. Přidala se k němu: zčásti reagovala na vtip, zčásti byla vděčná za uvolnění toho napětí, které se mezi nimi od začátku roku nashromáždilo.
Když na něj pohlédla, zaujala ji vřelost a neočekávaná otevřenost, která sálala z jeho očí, a pak také ještě něco jiného; nečekané hluboké zajiskření naznačující cosi diametrálně odlišného. Něco, co způsobilo, že se fyzická podoba stala nepodstatnou; díky tomu se cítila, jako by nahlížela skrze tělo přímo na jeho podstatu - na Snapeovu duši. Uvědomila si - a zatočila se jí při tom pomyšlení hlava -, že ačkoli se dívala na sebe, vždy viděla jedině Snapea.
Byla to chvíle dokonalého porozumění.
Smích jí na rtech odumřel ve chvíli, kdy si uvědomila, že se přestal smát i Snape: stál bez hnutí a upřeně ji pozoroval. Ucítila napětí v podbřišku a ještě trochu níž. Z podnětu spíše instinktivního než rozumového se trochu pohnula směrem k němu. V jeho očích znovu něco vzplálo, cosi temného, hlubokého a nebezpečného.
Zastaví mě, když krok dokončím?
To bylo víc, než čím se v tuhle chvíli chtěla zabývat.
Odvrátila pohled ve stejný okamžik, kdy on o krok ustoupil. Nabitá atmosféra se přepólovala a zhoustla. Snape si zamumlal něco pod vousy a spěšně opustil místnost.
**********
Hermiona seděla ve Snapeových komnatách, měla na sobě Snapeovo oblečení a byla obklopená Snapeovými věcmi. Na klíně měla otevřenou jednu ze Snapeových knih a po ruce šálek s kávou, která pocházela ze Snapeových zásob a byla servírována ve Snapeově nádobí. Pro Hermioniny věci byla vyhrazena jen část velkého stolu a trocha prostoru v jedné z knihoven. Snažila se samu sebe přesvědčit, že si čte, ale ve skutečnosti se snažila distancovat od všeho, co se mezi nimi odpoledne stalo. Moc jí to ale nešlo, zvláště když byla pořád nucena předstírat, že je tou osobou, od které se teď snažila odpoutat.
Navzdory Snapeovým výhradám k rozhodnutí Moudrého klobouku nebyla Hermiona z těch, kteří by se k nepříjemným věcem obraceli zády. Někdy jí chvíli trvalo, než si srovnala myšlenky, ale to jen díky tomu, že potřebovala důkladně analyzovat situaci, ne že by se schovávala před realitou. A realita byla, že ji přitahoval Snape. Už znala jeho tělo - v uplynulých měsících ho prozkoumávala s neutuchajícím nadšením. A taky se jí líbila jeho mysl, v uplynulých… no, chvíli to trvalo, musela si přiznat. Ale během večerů, které trávili společnou prací, kritizováním hereckých výkonů toho druhého nebo kdy jí jednoduše umožňoval být sama sebou - někdy tehdy začala oceňovat jeho společnost jako takovou.
Toto odpoledne bylo významné tím, že to bylo poprvé, kdy cítila, že se s ní bavil nejen jako se sobě rovnou, ale i jako s přítelem. Postěžoval si a ona ho škádlila a celé to působilo naprosto přirozeně navzdory jeho nevraživým pohledům a špatné náladě. Předpokládala, že až se vrátí do svých vlastních těl, budou se muset vrátit i ke starému způsobu jejich vztahu: on - vzdálený a mrzutý učitel, ona - dychtivá studentka a primuska. Pomyšlení na tu ztrátu ji zabolelo.
Potřásla hlavou.
Nebylo nic špatného na tom, že jste si uvědomili, že vás přitahuje učitel. Dokonce jste si mohli přiznat, že vám bude opravdu chybět jeho společnost, až tahle vynucená intimita skončí. To bylo něco, co se týkalo jen jí a ona se s tím mohla dobře vyrovnat sama. Ale co kdyby se ukázalo, že on její pocity sdílí?
To byl ošemetnější problém. Znovu se na něj pokusila podívat z nadhledu, analyticky ho promyslet, ale do mysli se jí pořád vracela vzpomínka na ten pohled v jeho očích, na to intenzivní soustředění. Uvažovala nad tím, jaké by to asi bylo, kdyby se celá jeho pozornost soustředila na ni. Ucítila lechtání v břiše a zavřela oči, představovala si, že onen krok dokončila, že vstoupila do centra jeho pozornosti, že se ho dotkla…
Takřka bez jejího vědomí se její ruka přesunula dolů, obratně rozepnula dva nebo tři knoflíčky a vklouzla pod látku, kde pohladila místo mezi nohama. Tělo následovalo mysl, protože její penis už byl napůl ztopořený ještě předtím, než ho pevně stiskla. Přejížděla po něm rukou a představovala si, že to dělá jemu, zatímco on se jí dotýká. Levá ruka jí přejela po hrudníku a našla si cestu pod oblečení, kde začala mnout jednu bradavku. Jaké by to asi bylo, kdyby to dělal on? Zkoušel to samé s jejím tělem? Představa se jí zformovala v mysli: jeho ruka mezi jejíma nohama, laská ji, myslí na ni… Chtěl by, aby s ním tohle dělala? Cítil by se při tom taky tak skvěle jako ona?
Polapená ve vlnách fantazie a rozkoše, její mysl dotýkající se jeho těla, jeho mysl dotýkající se jejího těla, zpracovávala erekci tvrději, přirážela boky proti své ruce, dokud se okolí nerozpilo v jedinou rozmazanou šmouhu a ona nedosáhla orgasmu. Opřela se v křesle a neobtěžovala se pohnout ani natolik, aby uvolnila sevření kolem penisu, dokud ji nevyrušil škrabavý zvuk za oknem.
Její první mlhavá myšlenka se týkala toho, že Snape nějak zjistil, co právě dělala. Následující myšlenka se soustředila na to, že by přišel dveřmi. Pohnula rukou a její třetí myšlenka patřila zjištění, že ve zužujících se kruzích přitažlivosti rezignovala na to, aby se náležitě svlékla, takže teď se na přední části jejího hábitu skvěla zřetelná mazlavá skvrna. Otřela si ruku do látky s odůvodněním, že se ten hábit stejně musí vyprat. Zvedla se a zvědavě přešla k oknu.
Byla to sova, což bylo zvláštní, protože si zatím nikdy nevšimla, že by Snape dostával poštu jindy než při snídani - jako všichni ostatní. Vlastně si nikdy nevšimla, že by dostával jakékoli osobní dopisy. Otevřela okno a malá hnědá sova vhopkala dovnitř. Dívala se na ni pohledem plným naděje, a připomněla jí tím štěňátko na Alicině vánočním přání. Odvázala zprávu sově z nohy a našla jí něco k snědku. Rozvinula pergamen a srdce jí ztěžklo jako kámen.
Snape. Musím najít Snapea. Hned!
Úplně zapomněla na sovu, která dojedla svačinku a vylétla ven otevřeným oknem. Zdržela se jen natolik, aby se převlékla do čistého hábitu, než se rozhodným krokem vydala na cestu hradem. Domyslela si, že Snape bude v nebelvírské společenské místnosti nebo v komnatách primusky. Pravděpodobně na tom druhém místě, pomyslela si. Měla podezření, že odpoledne vyčerpalo míru jeho tolerance rezervovanou pro Harryho a Rona. Přinutila svou mysl fungovat - existovala vlastně jedna tajná chodba, která ústila nedaleko komnat primusky. Zatím ji použila jen jednou, a to se Snapem. Kdyby ji někdo nachytal, bylo by vysvětlování příliš složité. Ale teď měla jako vhodnou výmluvu stav nouze, pomyslela si.
Vrátila se po svých stopách kolem učebny lektvarů k místu, kde se nacházela prázdná zeď. O jedno kouzlo a několik schodišť později stanula před dveřmi do svých starých komnat. Nevysvětlitelně se cítila jako host a váhala s klepáním. Jenom pergamen, který svírala v ruce, jí dodal odvahu, aby to udělala.
Otevřel dveře. Byl opravdu překvapený, že ji tam vidí. To osobnosti Hermiony Grangerové odpovídalo, ačkoli zamumlané "Aha, to jste vy" už moc ne.
"Potřebuji s vámi mluvit, slečno Grangerová," řekla pro případ, že by v okolí někdo poslouchal.
"Bylo by lepší, kdybyste šla dál," opáčil ne příliš zdvořile.
Bylo to poprvé od té nehody, co vstoupila do svého pokoje. Cítila se dost divně, když viděla věci, které patřily jí a které teď používal někdo jiný. Vůbec to nebyl příjemný pocit. Teď věděla, jak se Snape musí cítit, když tráví tolik času pozorováním toho, jak se pohybuje v jeho místnostech. Dveře se za nimi zavřely. Otočil se, aby jí pohlédl do tváře.
"Co se stalo?" zeptal se stroze.
Jako odpověď na otázku mu podala pergamen.
"Co mám dělat?" zeptala se a snažila se, aby její hlas nezněl tak znepokojeně. "Existuje nějaký způsob, jak bych se tomu mohla vyhnout?"
Obsah dopisu se jí vryl hluboko do mysli.
Drahý Severusi,
Mám pro tebe dobrou zprávu.
S otcem jsme se rozhodli letošní Vánoce strávit doma a těšíme se, že nás přijedeš navštívit. Dej nám vědět, kdy dorazíš. Doufáme, že 23. prosinec by ti mohl vyhovovat.
S láskou
máma
KONEC
Následující kapitola-->
<--Předchozí kapitola
Zpět
Komentáře: