Oheň a růže - kapitola dvacátá šestá

PROCHÁZKA ČAROKRÁSNOU ZIMOU

Snape se v duchu pořád ještě usmíval, když si vzpomněl na Hermioninu reakci na dopis jeho matky, když vtom se ozvalo klepání na dveře. Když ji předchozího večera uviděl stát přede dveřmi, v první chvíli ho napadlo, že ji povolal Voldemort. Pak si ale uvědomil, že ať už ho vyhledala kvůli čemukoli, těžko to mělo co do činění s Pánem zla, když už se obtěžovala s klepáním. Dokonce ani Hermiona by se v takovém případě pravděpodobně příliš nezabývala dodržováním konvencí a pravidel slušného chování.
Připouštěl, že ho matčin dopis trochu překvapil. Jeho rodiče trávili zimu zpravidla v zahraničí. Stačilo pobýt pár hodin u nich v domě, abyste pochopili proč. A otcova artritida se vůbec nelepšila, ať už užíval jakýkoli lektvar. Snape si byl oprávněně jistý, že otec ve skutečnosti všechny lektvary vyléval a radši si hrál na mučedníka, ale tím se už dávno nehodlal znepokojovat. To také nakonec řekl Hermioně. Už to bylo dávno, co se viděl s rodiči na delší dobu než jen bleskovou návštěvu, takže bylo vysoce nepravděpodobné, že by si všimli nějakého rozdílu mezi tím, jak se chová ona a jak on. Jestliže bude ponořená v knihách nebo se bude vydávat na dlouhé procházky, nebude jim to připadat vůbec divné.
Najednou si uvědomil, že kdosi už dvakrát zaklepal na dveře. Bylo to váhavé zaťukání, takže to určitě nebyla Hermiona.
"Vstupte." Zvedl hlas jen natolik, aby se ujistil, že ho dotyčný uslyší. Křivonožka se na něj zlověstně zadíval, protože ho nečekaný zvuk vyrušil, ale pak složil hlavu zpátky na tlapky a znovu usnul.
Dveře se se zaskřípěním otevřely a dovnitř nakoukla dívčí hlava. Alice Lacocková. Snape skoro zasténal. Úplně zapomněl na to, že za ním měla přijít, aby si popovídali. To nebylo nic, čím by se zrovna chtěl zabývat - vzpomněl si na štěně na vánočním přání a otřásl se.
"Nevadí, Hermiono? Říkalas tohle odpoledne - nebo mám přijít později?"
Ach, to pokušení poslat ji pryč…
"Ne, ne, to je v pořádku, pojď dál." Sledoval ji, když vcházela a rozhlížela se kolem. Už to byla nějaká doba, co si naposled přišla pro radu - a bylo to předtím. Předtím, než zjistil, jakou hrůzu pro něj představuje.
"Můžeš se posadit támhle," ukázal na protější křeslo. "Dala by sis čaj?" Dítě přikývlo, jakmile se usadilo.
"Ano, děkuji," řekla potichu.
Zdržovací taktiky obvykle fungovaly, ale tahle teď byla nepoužitelná - před chvílí si už čaj udělal, takže trvalo jen pár vteřin, než dívce podával šálek čaje.
"Jak se ti daří? Dozvěděla jsem se, že už to s tvojí rodinou vypadá lépe," přerušil Snape ticho, které zavládlo, když oba usrkávali čaj a dívali se do ohně praskajícího v krbu.
"Ano, mnohem lépe, děkuju. Všechno je skvělé! Teda… chtěla jsem říct, že ne perfektní, jinak bych mohla jet domů na Vánoce, ale všechno je mnohem lepší. A jsem ráda, že zůstávám přes prázdniny ve škole. Můžu tak dělat společnost lidem, kteří by jinak byli osamělí."
Snape měl hrozivé tušení, že ví naprosto přesně, komu chce dělat společnost.
"Například dnes ráno jsem se šla podívat za profesorem Snapem, ale nebyl ve svých komnatách. Nevíš náhodou, jestli tu zůstává na prázdniny?"
Hrozivé tušení se potvrdilo.
"Domnívám se," řekl opatrně, "že každý z učitelů má svůj vlastní život i mimo školní zdi. Profesor Snape se v tomhle nijak od ostatních neliší."
"Ano, přesně!" To nebyla odpověď, kterou očekával, ale hned se dozvěděl podrobnosti. "Každý si myslí, že je zlý a protivný, ale to on není. Jen nás chce něco naučit, takže je stejný jako všichni ostatní učitelé. Ale nevypadá to, že by si to uvědomil i někdo jiný. Myslím si, že je úžasný."
Snapeovu vnitřní bitvu vyhrála zvědavost.
"Proč si myslíš, že je úžasný? Pokud je tedy stejný jako ostatní učitelé…"
"No… samozřejmě že jsou úžasní všichni. I když si tím nejsem příliš jistá u profesorky Hoochové. Pořád na mě křičí jenom proto, že neumím moc dobře létat. Jenže já nemám ráda výšky, motá se mi z nich hlava. Nechápu, jak může někdo hrát famfrpál - ta výška a rychlost a…"
Snape ji nechal jen tak tlachat nad šálkem čaje a dumal nad tím, jestli se někdy vrátí k tématu. Nakonec se po velice rozvláčném povídání, během nějž si Snape v duchu zopakoval experimenty, které s Hermionou provedli s Longbottomovým ošemetným odvarem, vrátila k původní otázce.
"A profesor Snape nám rozumí. Vypadá to, že přesně ví, co potřebujeme, a je… no…"
V tuhle chvíli se Alice odmlčela a zčervenala jako pivoňka. Snape měl děsivou předtuchu, která se za malou chvíli ukázala jako zcela správná.
"Ehm, neřekneš to nikomu?" zeptala se, když znovu našla hlas. Snape zavrtěl hlavou.
"Ne, nikomu nic neřeknu. Cokoli mi povíš, je důvěrné." Jako kdyby to snad chtěl někomu vykládat. Nikomu na světě.
"No, vypadá setsakra dobře, co myslíš?"
Tohle byla poslední věc, o které by chtěl Snape přemýšlet. Obzvlášť o tomhle druhu myšlenek. Ne, on tedy rozhodně nevypadal setsakra dobře a byl si toho vědom. Co na něm proboha to děvče vidělo, to tedy nevěděl. A ani nechtěl vědět. Čím dál tím víc byl přesvědčen o tom, že ta dívka trpí nějakým druhem hormonální nerovnováhy. Přeběhl mu mráz po zádech. Ne přímo kvůli jejímu poblouznění, s tím se vypořádá pár vhodně zvolenými slovy. Spíš ho znepokojovalo, co mohla vykládat ve společenské místnosti. Kdyby třeba Malfoy junior sdělil svému otci, že se do Snapea zbláznila mladá dívka, mohly by z toho být nepříjemnosti.
"Řeklas to někomu?" zeptal se jí nakonec.
Alice zavrtěla hlavou a on se málem rozplynul úlevou.
"Myslela jsem, že by se mi smáli. Nikdo jiný ho nevidí tak jako já."
Nepochybně.
"Tedy…" opatrně volil slova, "myslím, že bys měla trávit čas se svými přáteli, kteří tu zůstali na prázdniny. Učitelé nejsou vůbec osamělí, mají svůj vlastní život, o kterém nic nevíme, když je potkáváme jen ve škole. A jsem si jistá, že nikomu z nich nemusíš dělat společnost. Bez ohledu na to, jestli si myslíš, že bys to dělala ráda. Obzvlášť se to týká profesora Snapea. Bude se věnovat nějakým experimentům, které je třeba provádět v tichu a klidu. Nepomohla bys mu, kdybys ho vyrušovala."
Snapeovi připadalo, že to zní hrozně nafoukaně, ale říct té dívce, že je blázen, by moc nepomohlo - i když by to velice rád udělal. Zdálo se, že se trochu bouří proti tomu držet se od Snapea dál, a tak si v duchu udělal poznámku, že má říct Hermioně, aby se na dívku obořila, pokud by se znovu ukázala ve třídě dřív, než začne škola.
Převedl řeč na prozaičtější záležitosti: zeptal se jí, jak je na tom s domácími úkoly. To mu obvykle pomáhalo uzavřít debatu na jakékoli téma a Alice Lacocková nebyla výjimkou. Do deseti minut byla pryč a Snape, konečně o samotě, si hověl v blaženém klidu s knihou a šálkem čaje. Za oknem se hustě snášel sníh a pokoj byl teplý a tichý, ticho rušilo jen šustění stránek a občasné zachrápání zrzavé kočky uvelebené na posteli.
Když šel večer zkontrolovat stav experimentu, zjistil, proč nebyla Hermiona ve svých komnatách, když se za ní to ráno Alice Lacocková zastavila. Na kraji stolu ležela hromádka zabalených dárků a Hermiona si znovu vypůjčila jeho džíny a svetr. Ještě že ho Alice neviděla v tomhle! Dokonce i on musel uznat, že mu to v nich sluší. Hermiona si musela všimnout, že se na ni dívá, a začala s vysvětlováním.
"Tohle jsou dárky, které povezete do Doupěte. Vydala jsem se pro ně dnes ráno, abych měla dost času. Znovu jsem použila vaše povolení k přemisťování, abych si byla jistá, že mě nikdo neuvidí, a šla jsem nakupovat na Oxford Street." Otřásla se. "Nesnáším davy; a dnešní situace ve městě se už ani nedá popsat jako dav. Je to mnohem horší. Ale myslela jsem, že by bylo problematické vysvětlovat mé nákupy, kdyby mě někdo viděl v Prasinkách nebo v Příčné ulici. Několik věcí jsem objednala, doručí je sovy někdy během zítřka. Chci dát Harrymu další soupravu na údržbu košťat, a věřte mi, to se opravdu nedá sehnat ani v obchodech, jako je John Lewis."
Snape předpokládal, že John Lewis musí být nějaký typ obchodního domu, ale zrovna teď měl v hlavě něco jiného.
"Dvě věci," řekl náhle. "Za prvé: jestli se tu objeví Alice Lacocková, pošlete ji pryč a nijak se s ní nemazlete. Řekl jsem jí, že budete mít dost práce s experimenty a nebudete mít čas na nějaká vyrušování, tak tu historku prosím podpořte. Za druhé: co je to za věci? Abych nevypadal úplně překvapeně, až je lidé otevřou."
Hermiona se usmála. "Dobrá připomínka. Nejsou nijak rafinované. Molly a Ginny Weasleyovy dostanou každá sametovou šálu z Liberty - jsou pěkné a vcelku praktické. Co mám pro Harryho, jsem vám říkala. Pro Rona mám nějaké mudlovské sladkosti; myslí si, že jsou legrační. Nejsem schopná říct, jaký je rozdíl mezi nimi a kouzelnickými sladkostmi, ale nejsem zrovna na sladké. Pro Artura Weasleyho mám knihu - je to mudlovská encyklopedie, myslím, že by ho mohla zajímat." Snape si pomyslel, že ho to nejspíš ještě povzbudí - víc, než by mělo - ale zůstal potichu. "A koupila jsem velký vánoční koláč jako obecný dárek - pokryje to dvojčata, Charlieho, Billa a Percyho Weasleyho, pokud budou doma. Pro Siriuse mám pár rukavic, ty své pořád ztrácí. Rodičům jsem dárky přímo poslala, takže se o ně nemusíte starat."
Snape přikývl a začali se znovu věnovat práci. Povědomí o tom, co se událo předchozího večera, mezi nimi stále leželo a práce se zdála být nejlepší způsob, jak to rozehnat. Nebo to aspoň ignorovat.
Bylo by to příliš jednoduché, kdyby se tímto všechny záležitosti týkající se dárků vyřešily. Den před tím, než si pro ně měl Sirius přijet, vtrhli do Hermioniných komnat Harry a Ron. Snape vzhlédl od knihy a zdvihl obočí.
"Co se stalo tentokrát?" řekl rezignovaně. Chlapci vypadali docela zoufale, a to obvykle znamenalo potíže.
"Dárky! Potřebujeme koupit dárky!" řekl Harry naléhavým hlasem.
Ron přisvědčil: "Byli jsme pořád v jednom kole, takže jsme na ně zapomněli. A ty stejně umíš lidem vybrat ty správné věci líp než my. Musíme do Prasinek vyrazit hned. Pospěš!"
Snape se zahleděl na sníh venku a otřásl se. Ne kvůli sněhu, ale jednoduše kvůli představě, že by se měl pokusit nakupovat pro Weasleyovy.
Chlapci si jeho mlčení vyložili jako váhavost (zcela správně) a začali prosit: "Hermiono, prosím, jsi naše jediná naděje!"
"Ty nám prostě musíš pomoct!"
Toto melodrama Snapea vyprovokovalo jen k dalšímu nerozhodnému pohledu a Ron měl dostatek slušnosti na to, aby se zastyděl. "No tak, Hermiono, vždyť víš, že bez tebe jsme k ničemu."
"Mohl bys mi to dát písemně?" zeptal se Snape suše. Chlapci se rozesmáli a Snape najednou zjistil, že se plahočí stopu hlubokým sněhem směrem k Prasinkám. Snažil se držet za Harrym a Ronem a vyhýbat se padajícím vločkám.
Kdyby nebylo cílem mise nakupování, které nikdy nepokládal za svou oblíbenou zábavu, pokud nezahrnovalo knihy a přísady do lektvarů, byla by to příjemná procházka. Silná vrstva sněhu pokrývala skotskou krajinu v okolí Bradavic, kopce a pole, takže křoviny a zdi vytvářely nezřetelné vzory v jinak nedotčené bělosti. Stromy na horizontu tvořily siluety proti nebi a nebe vypadalo jako sešité z bílých mraků a třpytivé modři, ozdobené chomáčky padajícího sněhu. Z mraků občas vykouklo slunce a pozlatilo led, který se třpytil na jezeře.
Prasinky byly zaplněny pobíhajícími nakupujícími, stejně jako Hermionina Oxford Street, pomyslel si Snape. Harry a Ron svou bezradnost při výběru vánočních dárků rozhodně nepodcenili, takže zbytek odpoledne byl nevyhnutelně vyčerpávající. Kdyby s ním své dárky Hermiona dopředu neprobrala, bylo by to ještě víc vyčerpávající. Přinejmenším mu to napovědělo co říct, když se na něj chlapci bez ustání obraceli.
Pro Molly a Ginny koupili lahvičky z čirého skla s cínovými ozdobami. Snape se nabídl, že je naplní lektvary do koupele, které uvařil pro sebe (a - jak to tak vypadá - i pro půlku školy). Starší chlapci Weasleyovi se podělí o pytel toho nejlepšího od Taškáře - i když výraz "nejlepší" je velice relativní. Problém byl, co vybrat pro Artura Weasleyho, ale pak si Snape vzpomněl, že v jedné z postranních uliček je malý obchůdek s mudlovskými kuriozitami. Jeho návrh se setkal s nadšeným ohlasem ze strany obou chlapců.
Byl to divný krámek plný nejroztodivnějších věcí. Harry poznamenal, že většina z nich by nefungovala bez elektřiny, a majitel, který byl očividně nadšený z toho, že udělá obchod, navrhl, že je může očarovat, aby fungovaly i v kouzelnické domácnosti. Problém byl jako vždy s Ronovými úsporami. Harry sebou trhnul při pohledu na cenu většiny věcí.
Nakonec Harry zahlédl na jedné z polic jakousi nádobku a vesele ji sundal. "Rone, tohle je perfektní, to se bude tvému otci líbit. Je to nefalšovaně mudlovské. Nemyslíš, Hermiono?" otočil se ke Snapeovi, který se snažil nezblednout.
"Jejda, zapomněl jsem, že si tvoji rodiče potrpí na zdravou výživu, takže jsi nejspíš nikdy nic takového neměla. Ale nemyslíš, že to bude Arturovi připadat bezvadné?" podal nádobu Snapeovi. Trochu to zachrastilo.
Zvědavě si to prohlížel. Na straně bylo napsáno "instantní nudle s příchutí kuřete a hub". Snape odhadl, že jde o nějaký druh jídla, a prohlédl si to víc. Našel seznam ingrediencí a zbledl - alespoň předpokládal, že to má být jídlo. Seznam vypadal spíš jako pro nějaký lektvar černé magie.
"Jsem si jistá, že si bude Artur myslet, že je to úžasné," řekl, když podával krabičku zpátky Harrymu, a snažil se neotřást. "Nebo aspoň dokud se to nepokusí sníst."
Poslední poznámku jen odhadoval; jeho sebejistota v tomto ohledu rostla a občas zkusil jen tak hádat, co by měl asi říct. Pomohly mu v tom zkušenosti a to, že naslouchal Hermioně, když spolu večer pracovali. Zřejmě hádal správně, protože Harry vyprskl smíchem. Ron vypadal zmateně, což tedy nebylo nic nového, dokud se Harry nezasmál a neřekl, že mu to vysvětlí později.
Poslední dárek byl pro Siriuse a Harry a Ron s ním potřebovali pomoct. Láhev ohnivé whisky přijali s nadšením. Když se vraceli do školy, byl Snape ve velkém pokušení whisky otevřít - mrzlo a obloha byla cele zahalená sněhovými mračny. Když dorazili do školy, byla už skoro tma, nezabloudili jen díky světlům z Hagridova srubu.
Zbytek týdne utekl v mlze experimentů, koulování a čtení. Hermiona se zmínila o tom, že se Alice Lacocková objevila jen jednou, naštěstí v době, kdy opravdu na něčem pracovala, a že ji bez jakéhokoli výstupu poslala pryč. Snape dumal nad tím, jestli za ním znovu přijde hledat útěchu, a nebyl si úplně jistý, zda byl rád, že nepřišla. Doufal, že to všechno v sobě nedusí. Všichni zmijozelští prefekti byli na Vánoce pryč, jinak by už za některým z nich zašel. Alicini rodiče byli napadeni teprve nedávno, tak by bylo pochopitelné, aby se o ni primuska zajímala, zvlášť když jsou Vánoce.
Příliš brzy se Snape ocitl v bradavické vstupní hale po boku Harryho a Rona a díval se do tváře vysokému tmavovlasému muži. Siriusovi. Snape se celý naježil, když se k němu Sirius sehnul, aby ho políbil na tvář. Byl to první polibek, který musel jako Hermiona přetrpět, a upřímně se modlil, aby byl i poslední. Tichý, zrádný hlásek mu našeptával, že by možná tak vehementně neprotestoval, kdyby ho líbala Hermiona… Nemilosrdně tu myšlenku zadusil. Teď nebyla vhodná doba na to, aby přemýšlel nad takovými věcmi.
Od vchodu se přepravili pomocí přenášedla - kousku dřeva, které vypadalo, jako by ho někdo ožvýkal. Všude byl sníh a Snape se změnou teploty otřásl a kýchl. O několik "zdravíček" později vzhlédl a zjistil, že přistáli u Doupěte. Už je to spousta let, co naposledy viděl Weasleyovic dům, ale stále vypadal jako zosobnění vítězství kouzel nad počasím. Byl to zázrak, že se ještě nerozpadl.
Molly Weasleyová vyběhla ven, aby je přivítala. Mlela páté přes deváté, sehnala je dohromady a zavedla do domu. Bylo tam požehnaně teplo, oheň praskal v krbu a všichni se sesedli u stolu, který byl nepochybně roztažen, aby se k němu všichni vešli. Snape zapomněl, kolik Weasleyů vlastně je, i když všechny mladší učil. Ani se spočítat nedali, jak se tam tak bavili jeden přes druhého a všichni se všemi.
Najednou ztuhl. Molly právě oznámila, že Harryho a Hermionu pro příští týden přidá na hodiny, aby je mohla hlídat. Zmiňované hodiny visely na stěně a oplývaly změtí ručiček, které všechny ukazovaly na "doma". Kdyby kouzlo sledovalo duše a ne těla, byl by s ním konec. Seběhlo se to příliš rychle, než aby byl schopen vymyslet rozumnou výmluvu - Molly švihla hůlkou směrem k hodinám a cosi zamumlala. Nezachytil slova, ale těžce si oddechl úlevou, když jedna z ručiček, které se objevily, nesla označení "Hermiona" a ukázala na "doma". Vypadalo to, že sleduje pouze fyzickou přítomnost, ne duševní, protože na hodinách byla i možnost "škola" a on věděl, že Hermiona ještě neodjela do domu jeho rodičů.
Nezdálo se, že by si všiml jeho obav a úlevy, což nebylo zrovna překvapivé - v takovém davu mohl být anonymní snad ještě víc než ve škole.
A to se také potvrdilo; prázdniny uběhly ve znamení dárků, jídla (Weasleyovi si sváteční hostiny opravdu užívali) a koulovaček. Snape mohl většinu času zůstat zticha. Nikdo neočekával, že by se Hermiona stala v debatách středem pozornosti, a tak je mohl sledovat z bezpečí křesla, někdy schovaný za hradbou knihy.
Díky letům rozhořčeného spílání všemožným Weasleyovým dětem si vypěstoval zdravou úctu k Arturovi a Molly Weasleyovým. Nikdy by si jejich cestu nevybral, ale také neměl jejich povahu. Náklonnost mezi členy rodiny - často rozčilující, ale vždy jasně patrná - byla takřka hmatatelná. Dům byl teplý, a teplost neměla nic společného s ohněm, který plál v každém krbu.
Uprostřed tepla, v prostoru sice hlučném, ale zrovna teď jeho, by Snape rád věděl, jak se Hermiona vypořádává s mrazem domu jeho rodičů.

KONEC

Následující kapitola-->

<--Předchozí kapitola


Zpět


Komentáře: