Oheň a růže - kapitola dvacátá sedmá
DLOUHÝ, TEMNÝ ČAS SVAČINY DUŠE
Hermiona potlačila "úsměv" - Snape se na veřejnosti "úsměvům" důsledně vyhýbal - a ustoupila trochu dozadu. Věděla, že Sirius má "Hermionu" a chlapce vyzvednout. Malý ďáblík uvnitř ji našeptal, aby zpovzdálí přihlížela jejich setkání. Snažila se nevyprsknout, když se Sirius naklonil a vtiskl galantní polibek na Snapeovu tvář. Jejím pozorným očím neuniklo, jak Snape ztuhl, když se snažil neucuknout. Naštěstí si nikdo jiný ničeho nevšiml, což ještě posílilo Hermionin názor na schopnost průměrného muže všímat si drobných náznaků řeči těla.
Dívat se na Siriuse, jak instruuje ty tři, bylo zvláštní, pomyslela si. Jeho hlas se nesl až k místu, kde se schovávala. Muž nebyl tak blízko, aby dokázala rozeznat každé jednotlivé slovo, dobře však slyšela ten tón, kterým se Snapem nenápadně flirtoval, když mu něco říkal. Snape, ke své cti, nijak nereagoval. Během sekýrování Sirius zvedl ruku, která se chvíli pohybovala v těsné blízkosti Snapeových zad, nicméně se jich nedotkla. Hermiona bezděky ustoupila. Přemítala, jestli Snapeovo sebeovládání může vydržet přátelské obětí druhého muže. Náhle se Sirius odtáhl a pak ti čtyři byli pryč.
Jakkoli to bylo zvrhlé, cítila se ošizená.
Což znamenalo, že je jediný způsob, jak se toho zbavit: vrátit se do sklepení a pustit se do nemožně dlouhého seznamu věcí, které jí Snape na poslední chvíli sepsal, a které měla přes prázdniny zvládnout. Hned na vrchu byly její domácí úkoly. Ach, a pak ta drobná záležitost s návštěvou jejích nedobrovolně adoptovaných rodičů.
Přitáhla si hábit úžeji k tělu a vyrazila do svých soukromých komnat.
**********
Mohla by se klidně pustit do práce, ale stejně nedokázala zastavit čas. 23. prosincový den ses lhostejnou nevšímavostí ke stavu Hermioniných nervů pomalu probouzel. Nastal a minul čas snídaně, stejné to bylo i s obědem. Hermiona si uvědomila, že z tohohle se nevyvlékne. Zvažovala, že bude předstírat nemoc - k sakru, dokonce ji napadlo, že připraví nějaký lektvar s krátkodobým, ale nepříjemným účinkem a pak ho vypije. Jenže Poppy Pomfreyová by ten trik bezpochyby odhalila, jelikož byla zvyklá mařit plány studentům, kteří měli postranní úmysly a chtěli nějakou dobu pobýt v nemocničním křídle.
Naposledy zkontrolovala svá zavazadla. Oblečení, nové balení zeleného mýdla, které používal, a láhev Snapeova podomácku vyrobeného šamponu, kterou se rozhodla propašovat. Jestliže se on mohl přes prázdniny vrátit ke své vlastní povaze, mohla i ona. A její povaha jí velela mít čisté vlasy. Ačkoliv už si na jeho vlasy zvykla, neznamenalo to, že se jí líbily. Když si bude počínat opatrně, nikdo by si rozdílu nemusel všimnout. A samozřejmě knihy, vybrané z jeho kolekce. Stěží by mohla nechat Snapeovy rodiče, aby ji načapali, jak zpracovává svůj domácí úkol.
Nakonec už nebylo co kontrolovat. Zmenšila vak a s větší odvahou, než jakou cítila, umístila kolem pokoje ochranná kouzla. Vydala se na cestu školou, Snapeovu osobnost pevně ovinutou kolem sebe jako nějaký plášť. Snažila se celou bytostí nasát pravou, nefalšovanou snapeovitost. Příliš brzy dorazila do haly. Prošla pod hodinami, které ukazovaly kolejní body, nyní nehybnými. Studenti, kteří zůstávali přes prázdniny v Bradavicích, právě v tuhle chvíli nebyli ani hodní, ani zlobiví. A pokud ano, nebyli při tom přistiženi.
Měla jednu ruku na klice, když ji zastavil silný hlas.
"Jedete si užívat prázdniny někam pryč, co, Snape?" Byla to Hoochová. Hermiona se snažila ovládnout.
"Mám v úmyslu strávit několik dní s rodiči," opáčila neochotně a doufala, že Hoochová tu narážku zaznamenala.
"Takže ten drb, že jste se jednoho dne vylíhl na dně kotlíku, je lež," zasmála se Hoochová vlastnímu vtipu.
Hermiona věděla, že to bylo myšleno jako vtip, ale nějak jí to nepřišlo směšné. Byl to ten druh humoru, kterým se bavili Harry a Ron. Pubertální poznámky, ke kterým se ona obvykle nepřidávala, ani jako student ne. Ale copak jeho kolegy nikdy nenapadlo, že je v tom muži víc než jen tohle?
Radši příliš nepátrala po tom, kde se v ní bere ten ochranářský instinkt. Nebo proč je najednou tak silný.
"Byl jsem přesvědčen o tom, že nejoblíbenější povídačka je ta, že jsem upír a jednoduše jsem se na svět prokousal," odsekla, opakujíc další z Ronových hýčkaných teorií.
Uvědomila si, že v té poznámce bylo toho jedu přece jen moc na to, aby to bylo považováno za škádlení. Než stačila Hoochová zareagovat, Hermiona otevřela dveře a vyšla ven.
Pocit rozmrzelosti nad poznámkou Hoochové a její vlastní vědomí toho, že to přehnala, zkalily potěšení, které mohla mít z cesty k hlavní bráně. Slunce se třpytilo na sněhu, což přimělo Hermionu přimhouřit oči. Až jí z té záře vyhrkly slzy do očí. Závějemi se brodila k hranici pozemků, nedbajíc na krásu té scenérie. Vnímala jen odpor nánosů sněhu při každém kroku.
Jakmile se ocitla mimo prostor, který chránila kouzla proti přemístění, zastavila se. Doufala, že Snapeův popis místa určení byl dostatečný. Tohle bylo poprvé, kdy se přemisťovala někam, kde v životě nebyla. Ve skutečnosti to bylo teprve potřetí, co se vůbec přemisťovala. Rozštěpení se při přemisťování by ještě chybělo k tomu, aby tyhle Vánoce byly perfektní, pomyslela si nevrle.
Sbírala odvahu k přemístění, když se jí někdo lehce dotkl. Nadskočila.
Jestli je to ta žena s dalším laciným vtípkem, přísahám, že za sebe neručím…
Zlostně se otočila, aby stanula tváří v tvář Albusi Brumbálovi.
Což, jak ji napadlo, nebylo o nic lepší. Znamenalo to, že bude vmanévrována do něčeho, co se jí nebude líbit a co by mohlo být překrouceno tak, aby to vypadalo jako její vlastní nápad.
"Došlo mi, že s námi na první svátek vánoční tento rok nebudete, Hermiono," řekl jemně.
Hermiona se šokem skoro udusila. Bylo to tak dlouho, co jí někdo jiný než Snape oslovil jejím pravým jménem, takže měla nutkání se rozhlédnout, jestli někde kolem není.
Pro tuto chvíli byla znovu Hermionou Grangerovou, primuskou, obývající tělo někoho jiného.
"Ehm, ne," dokázala ze sebe vysoukat. "Musím jít navštívit své… vlastně Severusovy… chci říct… rodiče profesora Snapea."
Brumbál si, zdá se, nevšiml její neobvyklé nervozity.
"Severus své rodiče už dlouho neviděl," zamyslel se.
"Já vím," opáčila. "Řekl mi to. Tak nějak mě k sobě povolali… teda jeho."
Brumbál pozvedl obočí.
"On je normálně odborník na vyhýbání se takovému druhu výzev."
Co? Že by existoval způsob, kterým mě z tohohle mohl dostat?
Hermioniny ochranné instinkty se utopily v hluboké touze zabít profesora lektvarů. Samozřejmě až zase bude ve svém vlastním těle, jak jinak.
"Opravdu?" zeptala se ponuře. "Asi si s ním o tom popovídám."
Brumbál se tajemně usmál.
"Ach, jistě. Domnívám se, že teď se s tím nedá nic dělat. Přeji vám příjemně strávený čas, má drahá."
Už už se chystala požádat Brumbála o pomoc s vymyšlením nějaké omluvy na poslední chvíli, ale ředitel záhadně zmizel.
Myšlenky na milovaného ředitele byly v tuto chvíli naplněné křesťanskou láskou méně než obvykle. Do krve se mi musí vsakovat Zmijozel, prolétlo jí hlavou.
Přemístila se.
**********
Byla nesmírně ráda, že se rozhodla vyrazit za světla.
V Bradavicích byla pěkná zima. Pozemky byly schované pod sněhem. Bylo to třpytivé, krásné a sváteční.
Tohle místo bylo jen studené.
Nebyl tu sníh, jen kruté ledové mrholení, štiplavé, s příslibem moře. Obloha byla zatažená a světlo pozdního zimního odpoledne propůjčovalo světu černobílý nádech. Sem tam rostla nějaká ta vegetace, která, jak se zdálo, zápolila s tím, aby si vůbec udržela zelenou barvu. Hermiona stála na rovné cestě, která dokonce někoho zaujala natolik, aby ji kdysi nechal pokrýt asfaltem. Praskliny a díry v povrchu vypovídaly o tom, že ji od té doby nebyla věnována přílišná pozornost. Na konci cesty vyrůstal hlohový keř, který neočekávaně ustupoval tři stopy vysoké zdi postavené převážně z křemene. Zeď byla v půli přerušena malou brankou, která vedla na krátkou cestu, jež se prodírala polozarostlou zahradou k domu.
Dům samotný byl stejně ponurý, jako jeho okolí. Byl postavený ze stejného materiálu, jako zeď obehnaná kolem zahrady. Hermiona by to popsala jako budovu školky. Dvě patra, vstupní dveře uprostřed s jedním oknem po straně a se třemi v patře. Nebyla tu žádná výzdoba, která by upozorňovala na vánoční čas. Žádný věnec na dveřích, žádné pohlednice za oknem.
Zachvěla se. Přála si, aby sdílela Snapeovu důvěru, že může oklamat jeho rodiče.
Nervózně prošla brankou a vydala se po cestičce k domu. U dveří se zastavila. Klepal by Snape na dveře domu svých vlastních rodičů? Nebo by jen tak vešel dovnitř?
V momentě, kdy zvedla ruku, byla rozhodování milosrdně ušetřena, protože se dveře otevřely. V první chvíli si myslela, že je to kouzlo, ale pak si všimla velmi malého domácího skřítka mizícího v šeru. Váhavě vstoupila dovnitř.
V hale bylo jen o trochu tepleji než venku. Rozhodně tam však nebylo více světla. Prostor páchl zatuchlinou a rozvařenou zeleninou. Sucho bylo ve skutečnosti jedinou věcí, která se téhle místnosti dala přičíst k dobru. Všude byla hnědá - hnědé rámy dveří a sokly, hnědý strop a hnědozelené stěny. Napravo ode dveří byl ošklivý stůl, podél levé strany stoupalo jednoduché rovné schodiště. Dveře po její pravici se otevřely. Objevila se v nich vyšší žena oblečená v šatech s květinovým vzorem a bílým límečkem. Její vlasy byly bílé a pečlivě natrvalené tak, jak to nosila většina důchodkyň, co Hermiona kdy viděla.
"Severusi, drahý. Proč se, u všech všudy, ochomítáš u dveří? Proč jsi se nepřemístil rovnou dovnitř?"
Žena k ní přistoupila a letmo ji políbila na tvář.
"Napadlo mě, že bych se podíval na dům zvenku," vymýšlela si. "Už je to dlouho, co jsem tu byl naposledy."
"No, nic moc se tu nezměnilo," opáčila žena. Zdálo se, že přijala její vysvětlení jako naprosto oprávněný důvod pro její chování. "Jenom ta vistárie zašla, ale toho sis, předpokládám, všiml."
"Ano, všiml," zalhala a následovala ženu do obývacího pokoje.
***********
K večeru si Hermiona začala myslet, že by se odtud vlastně mohla dostat pomocí podvodu.
Snapeovi rodiče byli starší, než předpokládala. Měli ho nejspíš docela pozdě. Jeho matka kolem ní neustále pobíhala, ptala se, jestli má dost jídla, jestli jí je dost teplo, jestli je dostatečně oblečená. To vše bez toho, že by očekávala odpověď. Jeho otec, člověk hovorný asi jako Severus, se spokojil s pár stručnými otázkami na "tu školu" a pak se ponořil do ticha. "Otce si nevšímej, drahoušku. Jeho artritida si s ním ošklivě pohrává." Snapeova matka začala pobíhat kolem s polštáři, a to jenom proto, aby ji muž netrpělivě zahnal pryč. Jeho matka slabě zaprotestovala. Ani jeden z nich, jak se zdálo, do hádky neinvestoval příliš energie. Hermiona nabyla dojmu, že je to scéna, která se mezi nimi odehrávala často, takže šlo spíš o zvyk než o cokoliv jiného.
Našla tolik odvahy, aby se k celé záležitosti vyjádřila.
"Myslel jsem, že se tenhle rok chystáte někam pryč." Ano, to bylo snapeovské. Konstatování, žádná otázka.
Jeho matka vypadala trochu zmateně.
"Ach. Mysleli jsme, že tenhle rok strávíme Vánoce doma. Víš, jak to je s mudly a celou tou záležitostí kolem eura."
Hermiona byla v rozpacích. Nějak jí nedocházelo, jak by euro mohlo zapříčinit, aby někdo zůstal doma. Mimochodem, počet kouzelníků, kteří operovali s cizí měnou, se stále zmenšoval.
"Chápu," řekla, ale nic nechápala.
Vypadalo to, že Snapeovu matku odpověď uspokojila, a tak se vydala zařídit odpolední svačinu. Hermiona ji dokázala přesvědčit, že se u oběda dostatečně najedla a dá si jenom něco malého.
Když se Snapeovým otcem, který nejevil žádný zájem o konverzaci, osaměli, měla čas si konečně sednout a pokoj si prohlédnout. Byl poměrně velký. To však byla jediná dobrá věc, která se o téhle místnosti dala říct. Jinak bylo vše ve stylu tmavě hnědé, která sem prolnula z haly. Na podlaze ležel ošoupaný koberec, který však nepokrýval celou plochu. Hermiona mohla přísahat, že v rozích zahlédla tmavé linoleum. Dvě křesla stála čelem k malému krbu, který se zdál být jediným zdrojem tepla v pokoji. Dál tu byl příborník, několik polic s knihami - ne tolik, kolik si představovala, když si vzpomněla na Snapeovu knihovnu - a několik ošklivých lamp. Všechny ty věci jí připomínaly muzeum, které navštívila jako dítě. Jeho místnosti byly plně zařízené a výstava nesla název "Jak jsme žili: válečná léta". Už chybělo jen bakelitové rádio na komodě, naladěné na Domácí servis - Snapeův otec nevypadal na člověka, který by mohl mít něco do činění se stanicí BBC, která nabízela tradiční zábavu. A mohli by být v roce 1941.
Mrholení přešlo v déšť, jak bylo poznat podle bubnování do okna. Hermiona se snažila nemyslet na Snapea a na Doupě.
V té chvíli se vrátila Snapeova matka s čajem, nebo alespoň s oznámením, že Pitty čaj během chvíle přinese.
Došla k příborníku, otevřela jedno křídlo dvířek a něčím se zaměstnala. Tělem bránila ve výhledu, takže Hermiona nemohla vidět, co vlastně dělá. Nakonec se Snapeova matka narovnala a otočila se k ní.
"Jelikož je toto zvláštní příležitost, myslela jsem, že bychom si mohli dát kapku něčeho na oslavu," zvedla dvě sklenky. "Sherry pro tebe, drahý," umístila sklenku něčeho hnědého na židli Snapeova otce. Ten to nijak nevzal na vědomí. "A pro tebe, drahoušku, tvoje oblíbené." Šťastně se usmála a podala sklenku Hermioně.
Hermiona si ji zdvořile vzala a zkoumala nahnědlou zakalenou tekutinu, která sahala do výšky přibližně palce a půl. Natolik prozkoumala Snapeovy komnaty, aby věděla, že má malou kolekci řídce se vyskytujících druhů whisky, láhev nebo dvě brandy a láhev Absolut Citron. Tohle nevypadalo jako ani jedno z toho. Hádala, že přičichnout by bylo nejspíš hrubé. Koneckonců měla přeci vědět, co to je.
Trochu upila a musela se hodně přemáhat, aby nezačala zvracet. Ať už to bylo cokoli, bylo to přeslazené. Sirup ulpíval jak na stěně sklenky, tak i v jejích ústech. Bylo to tak odporné, že ji svrběla kůže. Skoro cítila, jak se jí díky tomu kazí zuby.
Zdálo se, že Snapeova matka je na svůj výtvor nevýslovně pyšná.
"Jak vidíš, něco si pamatuju. Sladký vermut a sirup d'orange, právě tak, jak to máš rád."
Hermiona opravdu pochybovala, že ten Snape, kterého znala, by měl tohle rád tak moc. Opravdu to bylo dlouho, co byl naposledy doma.
"Je to skvělé," řekla. Byla zvědavá, jestli po dobu svého pobytu zde řekne alespoň jednou pravdu.
**********
Hrubé kamínky skřípaly pod Hermioninýma nohama, když rozhodně kráčela po pláži, lehce čelíc větru. Bylo odpoledne prvního svátku vánočního. Podruhé za tu dobu, co tu byla, unikla z domu k moři. Uvnitř se dusila. Musela ven bez ohledu na chladné počasí. Vánoční večeře byla zkušeností, kterou netoužila opakovat. Nejasný zeleninový pach, kterým byl dům prostoupen, prozradil svůj původ. Byla jím brokolice.
Když si prohlížela mokré šedivé cosi, co jí bylo nandáno na talíř, porozuměla Hermiona Snapeovu vášnivému odporu k té nešťastné zelenině. Během jídla - masa a rozbředlé zeleniny - se chovala zdvořile. Snažila se přitom nemyslet na Vánoce v Bradavicích nebo v Doupěti. Po incidentu s vermutem ? l'orange se přiklonila k vínu. Jako omluvu si vymyslela, že vermut nepříjemně reaguje s lektvarem, který užívá na léčbu ucpaných dutin.
To vyvolalo jednu z mála odpovědí, které přišly od Snapeova otce.
"Lektvary," odfrkl. "Většina z nich je naprosto k ničemu."
Snapeova matka se zamračila a odložila příbor.
"Ty nejíš svoji brokolici."
"Opravdu ji nemám rád." Snažila se, aby to znělo trochu jako omluva.
Snapeova matka se znovu zamračila.
"Ano, máš," řekla. "Vždycky jsi ji měl rád."
Na to neměla co říct. Při první příležitosti však uprchla z domu.
Potřeba procházky po jídle byla jen částečná výmluva. Aby Snapeovo tělo fungovalo, potřebovalo značné množství pohybu. Potřebovalo uvolnit nahromaděnou energii. Neklidné slídění po chodbách pro něj znamenalo způsob, jak se během školního roku zbavit přebytečné energie. Tísnit se v domě, kde kromě čtení nebylo co dělat, mohlo vyhovovat Hermionině tělu, ale to Snapeovo důrazně protestovalo. Jak se zdálo, ani jednoho z rodičů absolutně nevyvedlo z míry náhlé oznámení, že se chystá ven. Jeho otec jen něco zavrčel a matka zamumlala cosi o Severusově zálibě v procházkách a knihách. Dle jejího názoru se skoro nezměnil.
Jejím cílem nebylo moře. Jednoduše chtěla vypadnout z domu. Šla, kam ji nohy nesly. Po deseti minutách chůze směrem, který si zvolila, dorazila na kraj útesu příkře se svažujícího k moři. Po dalších pěti minutách opatrného sestupu, dýchání ledového vzduchu, kdy nebrala na zřetel to, že ji ten chlad pálí v krku a bodá v očích, byla vděčná, že může být někde, kde je schopna přemýšlet. Daleko od zápachu převařené zeleniny.
Nádech válečného období se u dekorací nezastavil. V patře tekla jen studená voda, teplou vodu obstarával domácí skřítek. Všechny pokoje, jak se zdálo, byly vytápěny pomocí otevřených ohnišť. Zatopit bylo první povinností těch samých skřítků, kteří měli na starosti nošení vody. Poprvé ve svém životě se probudila v místnosti, kde byla okna zamrzlá zevnitř. Okamžitě uvažovala o tom, že by kolem pokoje umístila ohřívací kouzlo, ale pak si uvědomila, že má svoji vlastní hůlku. Kdyby ministerstvo zachytilo použití magie studentem… Je možné, že by nic takového nezaznamenali, pokud by se jednalo o umístění, ne o vlastníka hůlky. Nedovolila si to ale riskovat.
Třásla se do té doby, dokud se pokoj neohřál alespoň natolik, aby mohla vstát. Hádala, že by měla být vděčná, že Snapeovi nepoužívají kadibudku. Vyhlídka na výlet přes celou zahradu nebyla vůbec lákavá.
Pokoj samotný byl směsicí neosobních věcí, které poskytovaly náhled do Snapeova dětství - knížky, přirozeně, ale také maličkosti, které si očividně přinesl ze svých procházek. Zvláštně tvarované klacíky, hladké kameny, nepoškozené mušle a něco, co vypadalo jako lidská kost. Uvědomila si, že představit si Snapa jako chlapce je překvapivě lehké. Po pouhých dvou dnech ve společnosti jeho rodičů pochopila, proč se z něj stal samotář, kterému dělaly společnost stránky knih oživující šeď reality. Kdo by mohl dítě kritizovat za to, že si čte, pomyslela si ironicky. Nebylo to dokonce považováno za žádoucí?
Copak nepoužívala knihy v navlas stejné, zlomyslně účinné kombinaci obrany a únikového mechanismu?
Donutila se odsunout úvahy stranou. Analyzovat Snapea bylo daleko lepší než pitvat svůj vlastní život.
Polkla.
Nechtěla tu být. Nechtěla být v tom bizarním domě, který byl jakoby z jiné doby. V domě, kde nebyly žádné vánoční dekorace a kde se nevyměňovaly dárky, protože to mezi dospělými bylo zbytečné.
"Nakonec, my máme vše, co právě teď potřebujeme. Je to jen plýtvání," ozvala se jeho matka znovu.
Toužila být pryč z téhle rezidence, která byla tak přeplněná, že tu nebylo místo pro nikoho dalšího. Chtěla být zpět v Bradavicích, uprostřed té nádhery a tepla, obklopená takovým množstvím jídla, které by nedokázala sníst. Chtěla vidět Albuse Brumbála v jeho růžové party čapce.
Toužila po tom být se Snapem, uvědomila si šokovaně. Chyběl jí. Chyběly jí jejich rozhovory, kdy byla schopna zachytit jeho myšlenky, kdy si vyměňovali kousavé poznámky o jeho kosmetických počinech a jejích dovednostech ohledně přípravy čaje. Postrádala chvíle, kdy si v tichosti četla nebo pracovala, zatímco on byl na druhé straně místnosti pohlcený nějakým experimentem.
Musel přece existovat nějaký způsob, jak se dostat z téhle minimálně střežené verze Azkabanu.
**********
Novinky, které obdržela, jakmile prošla dveřmi, ji do jisté míry donutily přehodnotit postoj k laskavosti bohů. Nebo alespoň k vševědoucnosti jednoho ředitele.
Na stole v hale ležel dopis adresovaný profesoru Severusi Snapeovi. Zvedla ho a otočila. Na zadní straně byla pečeť Bradavic.
Otevřela ho a přečetla. V tuto chvíli to byla ta nejkrásnější slova, jaká jí kdy v životě někdo napsal.
Profesore Snape,
Vaše přítomnost v Bradavicích je nezbytná. Byl bych Vám vděčný, kdybyste se mohl vrátit, jak nejrychleji to bude možné.
Veselé Vánoce,
Albus Brumbál, ředitel.
Díky bohu, pomyslela si s ulehčením, ze kterého se jí až zatočila hlava. Nestarala se o to, co se přihodilo, alespoň tak dlouho, dokud nebude zpátky ve škole.
Snapeovi rodiče vzali tu novinu, jak se zdálo, filozoficky. Alespoň mužova matka.
"Zdá se, že jsi velmi důležitý, když tě potřebuje tak naléhavě."
Snapeův otec opět jenom něco nesrozumitelného zabrblal ze svého křesla.
Sbalila si věci a přemístila se tak rychle, jak jen jí to slušnost dovolovala.
Přemístila se na hranici bradavických pozemků. Její nohy se okamžitě zabořily do dvě stopy hluboké vrstvy sněhu. Bylo jí to jedno, protože byla doma. Když se tentokrát rozhlédla okolo sebe, dokázala ocenit krásu té ledové scény, která se před ní rozprostírala. Chystala se zamířit k hradu, když ve sněhu uslyšela křupání kroků.
Je mi jedno, jestli je to Hoochová. Dokonce je mi ukradené, pokud je to Alice Lacocková.
Nebyla to ani jedna.
"Byla návštěva u rodičů příjemná, má drahá?" otázal se ředitel měkce.
"Nijak zvlášť," řekla. Pravdivě, i když nepříliš taktně.
"Zjistil jsem, že Severusův domov není tak přívětivý."
Nepřívětivý, to nebylo přesně to slovo, kterým by ho Hermiona popsala.
Byl chladný. Ten chlad však neměl nic společného s ohněm, který bojoval o přežití v každém krbu.
"Předpokládám, že po tomhle se jakákoliv pozornost jeví jako žádoucí." Hermiona zamrkala. Brumbál propůjčil svůj hlas myšlenkám, které se jí honily hlavou poslední dva dny. Myšlenkám, které zahrnovaly malého chlapce a vábení temnoty.
"Severus vždy vyžaduje, abych mu po osmačtyřiceti hodinách poslal sovu s naléhavou prosbou o jeho návrat do školy," pokračoval Brumbál bezstarostně. "Domníval jsem se, že pocítíte úplně stejnou potřebu."
Další věc, o které se jí Snape nezmínil. Ale tentokrát ho netoužila zabít. Ne, teď ho chtěla najít, sevřít v náručí a prostě ho držet.
Jelikož toho muže znala, předpokládala, že by ve skutečnosti její prvotní podnět považoval za mnohem vhodnější.
KONEC
Následující kapitola-->
<--Předchozí kapitola
Zpět
Komentáře: