Oheň a růže - kapitola dvacátá devátá

NEMÁM TO TU RÁDA, JE TU PŘÍLIŠ TICHO

První dva lednové týdny uběhly ve znamení bázlivého očekávání. Hermiona nemohla říct, že se věci mezi ní a Snapem vrátily do normálu, hlavně kvůli nedostatku čehokoli, s čím by mohla porovnávat. Rozhodně se nevrátily do stavu běžného před nehodou. Pochybovala, že by toho bylo vůbec možné dosáhnout. Hodně se toho Snapeovi dozvěděla na to - nehledě na veškerou svobodu, kterou díky jeho tělu měla - aby ho jednoduše znovu zařadila zpátky do škatulky "ubohý sarkastický bastard". Ale ani se nevrátily do stavu běžného po nehodě.
Jejich malé uvítání to naznačovalo, nebo aspoň Hermiona to tak viděla.
Navzdory svým protichůdným touhám Snapea obejmout a uškrtit neměla ani v nejmenším v úmyslu se jedné z nich poddat. Ve skutečnosti měla v plánu přistoupit k celé věci velice snapeovsky: ledabyle a pohrdavě. I když si dala tu práci, aby potají zjistila, kdy měl Sirius přivézt Snapea a chlapce zpátky do Bradavic. A i když se ujistila, že bude usazená za stolem právě ve chvíli, kdy se mu podaří setřást Harryho a Rona a kdy jeho nejbližší zastávkou bude sklepení - i kdyby se chtěl jen přesvědčit, že ho za jeho nepřítomnosti nezbořila.
Pečlivě si pěstovala snapeovskou náladu, když v tom přišel s tou svou kajícnou poznámkou o jakémsi kamenu na pláži, takže už nedokázala dále skrývat, jak ji těší, že ho zase vidí. Nebyl to polibek, jenom malá pusa na tvář a potom překvapené ucouvnutí následované ještě překvapenějším zjištěním, že objetí bylo vzájemné a že jeho oči slibovaly něco, co jistojistě musela být jen její fantazie.
Snažila se najít slova, kterými by danou chvíli zamluvila, a vykoktala jakousi nedomyšleně nejapnou poznámku. Snažila se sebou necuknout v očekávání nějaké spalující odpovědi. Ale ta nepřišla. Odpověď byla přívětivá a konverzace se milosrdně stočila k bezpečnějším tématům.
Ačkoli kdo by si dokázal představit Snapea při koulování? Nebo sledování mudlovského filmu? Nebo poslouchání Ginniných důvěrností, aniž by ji odbyl pokrčením ramen?
Usmála se pro sebe. Na jednu stranu je smůla, že se o tom její přátelé nebudou moci nikdy dozvědět, ale na druhou stranu předpokládala, že by jejich rozpaky byly silnější než případné pobavení.
Se Snapem se vrátili k dřívějšímu důvěrně známému chování, jenže už vůbec nebylo důvěrně známé. Pořád spolu pracovali, povídali si, vyměňovali si informace a občas se škádlili, ale bylo tu ještě něco jiného. Alespoň pro ni. Stále si uvědomovala jeho přítomnost, pronikl jí do myšlenek - nevyřčené přiznání, že existují témata, která by naštvala nebo by je pobavila, myriáda vzpomínek, které sdíleli. A nezvyklý pocit, že na konci dne tu bude někdo, kdo sice může nasupeně hledět a brblat, ale kdo bude poslouchat a porozumí.
Jejich večery pro ni teď byly víc než jen potěšení, bylo to záchranné lano. A jestli si někdy v duchu představovala, že se jejich přátelství posouvá dál, směrem k tichému šepotu a dotekům... to jí nemůže mít nikdo za zlé, nebo snad ano?
Tenhle večer byl vlastně jedním z těch, které ji přiměly přemýšlet. Vyskytly se momenty, kdy by přísahala, že ji pokradmu pozoruje. Na oplátku se snažila pozorovat ho tak, aby si toho nevšiml. Čím důležitějším se pro ni stával, tím opatrnější byla, aby se neprozradila. Pokaždé, když se jí zdálo, že u něj viděla náznak odezvy, vzpomněla si na jeho reakci na Alici Lacockovou. Nechtěla dopadnout stejně. Nikdy.
Vlastně byla více než vděčná, že si Alice sama zvládla přes vánoční prázdniny najít jiný objekt zájmu. Byla to úleva - odebírat jí během hodin lektvarů body za to, že vzhlížela k jednomu nebelvírskému chlapci. Ne že by byl Nebelvířan ve zmijozelské společenské místnosti přijatelnější než ředitel koleje. Měla podezření, že o ní se Snapem neslyšeli naposled.
Přemýšlení o Alici bylo vítaným rozptýlením v nezvyklé atmosféře večera. I když nebyl nepříjemný, čas jí se Snapem plynul ve znamení divné opatrnosti.
Teď byla zpátky v pokojích, ve kterých se už cítila skoro jako doma, a snažila se už posté uhodnout motiv, jaký měl pro své jednání muž, který rozhodně nebyl znám pro svou otevřenost. Vzdychla a přivolala si sklenici vody, zatímco přecházela po ložnici. Položila vodu vedle postele a začala si rozepínat hábit. Už dávno překonala všechny rozpaky ze svého současného těla, bez problémů se svlékla do trenýrek, přehodila hábit přes židli a šla do koupelny, aby se na noc umyla. Když s tím skončila a vracela se do ložnice, šlehla pohledem do zrcadla, aby si prohlédla svou mužnou postavu. Vklouzla pod přikrývky a zabalila se až po uši. Ať už toho muže trápilo cokoli, zjišťovala, že ji jeho přítomnost uklidňuje. Pomalu se propadala do spánku, zachumlaná v myšlenkách na Snapeův život.
Vzbudila se ze zmateného snu, který zahrnoval nějaký druh výbuchu - přemýšlela, jestli to mohl být ohňostroj. Pomalu se probírala k vědomí, s těžkou hlavou a dezorientovaná, a postupně si uvědomovala, že výbuchy nezmizely. Opřela se o loket, natáhla se po hůlce a otupělým hlasem zamumlala Lumos. Světlo jí nevysvětlitelně zlepšilo sluch a mozek zpracoval hluk na informaci, že jí někdo klepe na dveře.
Ať je to důležité, pomyslela si zmateně, když se vyškrábala z postele a oblékla si odložený hábit. Polkla, aby se zbavila lehké nevolnosti, která se vždycky dostavila po rychlém probuzení, a zašklebila se nad pachutí v ústech. Přešla ke dveřím a snažila se rozjet svůj "program Snape".
Bušení neustávalo. Byla teď už víc probuzená a začala se cítit opravdu podrážděně. Otevřela dveře. Opravdu nečekala pohled, který se jí nabídl.
Věčně nechutný Argus Filch.
A za ním tři osoby. V šeru chodby rozpoznala sotva to, že jedna má černé vlasy, jedna zrzavé a jedna husté a hnědé.
Samozřejmě. Kdo jiný by to mohl být? Copak je nedokázal zastavit?
"Co," řekla s rozmyslem a otrávenost nemusela ani trochu hrát, "přesně tu děláte v..." sakra, ani nevěděla, kolik je hodin, "tuhle ranní hodinu?"
"Našli jsme je," řekl Filch triumfálně. "Mysleli si, že se můžou schovat, ale paní Norissová je vyčenichala, že ano, drahoušku?" Hermiona zamrkala a rozpoznala slabý rudý třpyt v temnotě. Ačkoli byla obvykle náchylná k tomu mít ráda cokoli alespoň vzdáleně kočkovitého - vždyť koneckonců adoptovala Křivonožku - netypicky se jí vybavila představa páru hodně chlupatých rukavic.
"Vidím, že jste je našel, Filchi," řekla s nechutí. "Ale nerozumím tomu, co očekáváte, že s nimi udělám… kolik je přesně hodin?"
"Je tři čtvrtě na tři, takže porušují večerku."
"Opět něco, co je zřejmé," poznamenala, "ale ptám se vás znovu: co čekáte, že ve tři čtvrtě na tři ráno udělám?"
Jestli je to, co jsem právě u Snapea zahlédla, náznak úsměvu, tak si to pěkně vypije, to přísahám.
Šlehla po "primusce" pohledem, ale Snapeův výraz teď byl obezřetně neutrální.
"Měli by být potrestáni," pronesl Filch s uspokojením.
Přeměnit ty tři v soupravu konferenčních stolků by asi neprošlo.
Přenesla svou pozornost z Filche na žáky Nebelvíru - dva rozené a jednoho přistěhovaného - před sebou a snažila se přijít na ta pravá slova. Harry a Ron se na ni nejistě dívali, Snape se jejímu pohledu pečlivě vyhýbal.
"Pane," řekl s poměrně ucházející snahou o rozpačitost, "kdybych mohla vysvětlit…"
Málem se zakuckala, když si uvědomila, že přesně v tuhle chvíli by se do rozhovoru vložila ona sama.
"Slečno Grangerová," vyprskla, "jakkoli je to ohromující, mám lepší věci na práci než tu uprostřed noci stát a poslouchat pohádky. Můžete mi to - i jakékoli jiné vysvětlení, které se vám podaří vymyslet - přednést zítra večer, omlouvám se, dnes večer během školního trestu. V sedm hodin." V mysli se jí vynořila poťouchlá myšlenka, zrozená z nedobrovolného probuzení. "A teď se vraťte do svých pokojů. Všichni." Promyšleně se na chvíli odmlčela, když začali couvat - chlapci s probouzející se radostí v obličeji, Snape s nečitelným výrazem, který mohl být pouhým znepokojením. Když se od ní odvrátili, sarkasticky dodala: "A až budete procházet kolem Velké síně, všimněte si celkem sto padesáti bodů, které budou odebrány nebelvírské koleji."
Reakci se jim podařilo zamaskovat velmi dobře, ale krátké zaváhání chlapců ji ubezpečilo, že zaskórovala. Snape se zastavil a otočil se k ní. Harry mu pevně sevřel ruku dřív, než mohl něco udělat nebo říct.
"Pojď, Hermiono," sykl ne až tak potichu, "akorát to zhoršíš."
"Moudrá rada, pane Pottere," souhlasila mírně, ale mohla by přísahat, že ve Snapeových očích se zableskla jiskřička obdivu. Ta myšlenka ji potěšila víc, než byla ochotná přiznat.
"Co s nimi hodláte udělat?"
Zapomněla na Filche po svém boku, kterému svítily oči dychtivostí. To byla neobyčejně nezdravá věc.
"To," řekla, "záleží na mém rozhodnutí."
Po tomto prohlášení ustoupila zpátky do svých komnat a pevně zavřela dveře. Věděla, že Snape se nebude starat o to, že byla na Filche hrubá, a ani ona se tím netrápila. Patřilo to k neočekávaným kladům dané situace. Což se ovšem nevztahovalo na to, že jste vzhůru ve tři hodiny ráno.
To ji jen přivedlo k tomu, že by měla vymyslet, jak se vypořádá se školním trestem.

Školní trest byl jednou z věcí, kterou vždycky nechávala na ostatních: Filchovi, Prýtové, Hoochové, Poppy Pomfreyové - příležitostně dokonce na Hagridovi - všichni dokázali přijít s něčím dostatečně nepříjemným, co zabralo hodně času. Nebylo to tak těžké, stačilo se soustředit na slabé stránky poškoláků. Hermiona se utěšovala tím, že příležitost, jak zapracovat na svých slabých stránkách jim ve skutečnosti pomůže.
Snažila se především o to, aby se vyhnula školním trestům s Harrym a Ronem. Odhlédneme-li od přirozené loajality, existovalo příliš mnoho příležitostí, kdy by mohla udělat chybu nebo kdy by si mohli všimnout nečeho divného. A jelikož ve společnosti Snapea trávila času dost a dost, nemělo smysl, aby trávil školní trest v její přítomnosti. Jenže teď ji Filch zatlačil do kouta a nezbylo jí mnoho na výběr.
Mrkla na hodinky. Už bylo skoro sedm hodin a stále se cítila lehce mimo z přerušeného spánku. Mohla počítat s tím, že přidou včas, když vezmeme v úvahu, že je Snape, v její kůži, dovede sem dolů. Oba jsme lehce puntičkářští, pomyslela si mimoděk. Velká ručička na hodinách odtikala svou cestu kolem ciferníku, a když se jako ostatní ručičky zachvěla, aby označila hodinu, ozvalo se klepání na dveře učebny.
Počkala jeden úder srdce a pak je zavolala dovnitř.
Všichni tři vešli. Harry a Ron vyzařovali napůl neochotu a napůl zlost. Za nimi šel Snape, nadšený ještě míň než obvykle, se zvláštním prázdným výrazem ve tváři.
Samozřejmě mohl jen těžko přijít, pohodit knihy na stůl a začít si hořce stěžovat, zatímco mu budu dělat kafe, pomyslela si. Měla na Harryho a Rona divný vztek - pochybovala, že to byl Snape, kdo je navedl k tomu nočnímu výletu - za to, že se jim podařilo zničit jí večer.
Samotní delikventi se šourali spíše nejistě.
"Sedněte si," řekla podrážděně.
Poslušně se posadili v prvních lavicích. Ron vypadal, že se chystá Harrymu něco říct, ale pak si to rozmyslel. Buď tohle, nebo se Snapeovi konečně podařilo vyvolat v něm nějakou reakci na dloubání do žeber. Snape se usadil s rukama na lavici, aniž by změnil výraz ve tváři.
Tak a je to tu. Doba, kdy do hry vstoupí princip výhod přestrojení.
Zaujala místo vpředu třídy.
"Pane Pottere, pane Weasleyi," začala, "toto pololetí jsem vás, především v obavě o své zdraví, pozoroval. Ačkoli by mě osobně nesmírně potěšilo, kdybych vás dnes večer nechal holýma rukama vyčistit kotlíky z dnešní hodiny prvních ročníků," přeháněla jen z části, "z nějakého důvodu cítím potřebu pokusit se udělat něco produktivního." Mohla by přísahat, že Snapeovi zacukalo v obličeji. Přísně se na něj podívala, ale soustředěně hleděl do lavice. "Pane Pottere, chtěl bych, abyste připravil Odpuzovač tpaslíků, a vy, pane Weasleyi, Elixir de Chanteur (pozn. překl. Zpěvavý elixír)." Po tomto prohlášení chlapci zamrkali a Snape na ni vrhl zamyšlený pohled.
Důkladně to promyslela. Oba chlapci byli v lektvarech dobří, i když ne vynikající, ale často lehkomyslní. Harry spěchal s přípravou ingrediencí, takže nebyly nejen kvalitní, ale ani ucházející. Ron si věci chystal správně, ale často nedokázal dávat pozor na postup, byl nepřesný při odměřování nebo kombinování postupů, aby ušetřil čas. Nikdy je nedokázala přesvědčit - jako Hermiona - že musí k přípravě přistupovat s pečlivostí. Tak to teď vyzkouší jako Snape.
Ani jeden lekvar nebyl nijak složitý, nebyly dokonce ani v osnovách pro tento rok. Odpuzovač trpaslíků byla šikovná věc - užitečná pro ty, kteří neměli čas nebo chuť škůdce osobně vyhazovat ze zahrady. Jeho výroba nebyla složitá, ale vyžadoval precizně připravené ingredience. Elixir de Chanteur - takřka žertovný lekvar, který umožňoval tomu, kdo ho vypil, vyluzovat jakékoli zvuky si přál - umožňoval zanedbání přípravy, ale samotné vaření muselo být precizní, jinak jste jednoduše skončili s lektvarem, který způsoboval silnou plynatost.
"Nuže," řekla, "jelikož odsud neodejdete, dokud nepřipravíte lekvar k mé spokojenosti, navrhuji, abyste místo zírání do zdi začali s přípravou."
Začali.
Snape se nepohnul.
"A vy, slečno Grangerová…" O tomhle taky přemýšlela. Teď, když měla perfektní, nenapadnutelnou příležitost pomstít se, zjistila, že se pomstít nechce. "Mám tu soukromý projekt, který vyžaduje pozornost." Ukázala směrem k experimentům, které se Snapem rozeběhli. "Jsem si jistý, že schopnosti, kterými máte ve zvyku se chlubit, vám umožní přijít na to, co je potřeba udělat."
Snape se už vydal ke kotlíkům. Sice se nemohla těšit z jeho přítomnosti, ale to neznamenalo, že by práce nemohla pokračovat.

Večer pomalu ubíhal. Harry a Ron, poprvé od doby, co si Hermiona v současném převtělení pamatovala, věnovali více než šedesát procent pozornosti tomu, co dělali. Výsledkem bylo, že příprava jejich lekvarů probíhala překvapivě přesně. Hermiona k nim párkrát zaskočila nakouknout, co zrovna dělají, ale její pozornost čím dál tím víc přitahoval Snape, který tiše pracoval na pokračujících experimentech.
Nakonec se už nedokázala ovládnout a usoudila, že by bylo rozumné zkontrolovat také "Hermioninu" práci. Snažila se působit stejně přezíravě jako v případě chlapců a přesunula se k soukromému pracovnímu koutku. Zůstala stát na místě, kde na Snapea mohla bez potíží vidět, aniž by narušila jeho osobní prostor.
V tuhle chvíli byla celá síla jeho osobnosti cíleně zaměřená na úkol, na kterém pracoval. Pozorovala ho bez hlesu, fascinovaná rukama, které byly a nebyly jeho. Pozorovala hru šlach a žil pod kůží, když se natahoval, vybíral, krájel, přidával a zpracovával ingredience před sebou. Propůjčoval jí ladnost, o které nevěděla, že je jí její tělo schopno. Byla tu zručnost a obratnost, která pocházela od něj, jistota pohybu, jež pramenila z let zkušeností, sebejistota, která jí, jak předpokládala, nepatřila. Bylo na tom něco tak kontrolovaného, že ji to skoro děsilo; ne proto, že to bylo cizí, ale protože to bylo tak známé.
Byl tu jistý potenciál, že by jí to jednou mohlo být také vlastní, pomyslela si. Když to mohl dělat s jejíma rukama on, mohla i ona. Sledovala jeho pohyby, když smetl poslední maličké kousky nakrájených kopřiv a prsty přejel po hotovém díle. Skoro cítila znitost povrchu pod konečky prstů; vždycky měla citlivé prsty. Nevědomky si olízla horní ret. Snažila se nepředstavovat si ty prsty, jak přejíždějí po jeho kůži, pod její kontrolou prozkoumávají teď už známé obrysy a znovu objevují, jaké to je cítit kůži na kostech, na svalech, na…
Doufala, že nenadálý nával horka nezanechal stopy i v její tváři.
"Slečno Grangerová," řekla potichu, aby neupoutala pozornost Harryho a Rona, "proč mi nevysvětlíte, co přesně jste tak sebejistě udělala?"
Snažila se znít ostře, ale sama slyšela, že ať už v jejím tónu zaznělo cokoli, určitě to nebyl sarkasmus.
Nedal nijak najevo, že si byl vědom její přítomnosti, ale všimla si, že sebou trhnul a maličko zalapal po dechu, což si vyložila jako překvapení. Nakratičko zaváhal, ale pak se jal vysvětlovat kroky, které učinil, aby analyzoval záhadný lektvar. Pečlivě odměřovaná nestrannost v jeho tónu odvedla její myšlenky k bezpečnějším věcem. Bezpečnějším, ale ne méně příjemným. V mnoha ohledech si vypěstovala náklonnost k jeho akademickému já stejně jako k tomu osobnímu.
Výklad byl přerušen Ronovým spíše ostýchavým oznámením, že dokončil Elixir de Chanteur.
Snape položil nůž, který držel, a otočil se čelem k chlapcům, na tváři pečlivě hlídaný výraz zdvořilého zájmu. Hermiona věděla přesně, jakým směrem se budou následující minuty ubírat.
"Nechtěl byste nám to předvést?" Ron viditelně váhal. Hermiona pozvedla obočí. "Copak, pane Weasleyi? Nevěříte svým vlastním schopnostem?" Nemohla si pomoct; Ronovi se nic nestane, pokud lektvar selže, a navíc to byla legrace. Slíbila si, že se později bude cítit provinile.
Ron s nejvyšší opatrností nalil porci lektvaru do poháru a zvedl ho k ústům. Zavřel oči a napil se. Opatrně položil pohár zpátky na pracovní stůl a beze slov se zadíval na Hermionu.
"Musíte vydat nějaký zvuk," oznámila mu, "jak jinak bychom měli zhodnotit vaši práci?"
Ron vypadal, jako by pronášel tichou modlitbu, a pak otevřel pusu. Místností se ozvalo hlasité kohoutí zakokrhání. Na tváři se mu usadil výraz nesmírné úlevy.
Hermiona se usilovně snažila, aby nedala najevo žádnou reakci. Jednoduše se obrátila k Harrymu, který na oplátku ukázal na svůj kotlík. Přešla k němu, aby se na něj podívala. Lektvar vypadal, že má správnou barvu a konzistenci.
"Nevidím nic, co by ihned signalizovalo, že je něco špatně," řekla a snažila se do hlasu dát, co nejvíc nevraživosti jen mohla. "Nalijte to do lahve a vezměte s sebou. Vyřiďte zítra profesorce Prýtové, aby to otestovala, a přineste mi od ní podepsanou zprávu na příští hodinu lektvarů. Jestliže lektvar selže, můžete si být jistý, že bude Nebelvír chudší o dalších deset bodů. Můžete odejít, jakmile lektvar odlijete."
Kdyby existoval rekord v rychlosti nalévání lektvaru do lahve, Hermiona nepochybovala, že ho právě překonal. Ještě horlivěji než obvykle uklidili Harry s Ronem svá místa a byli přiraveni odejít. Snape také poklízel, i když s menším nadšením, připadalo jí. Ale na druhou stranu - mohlo se jí to jen zdát.
"Slečno Grangerová," řekla, protože si s ním dnes večer chtěla aspoň trochu v soukromí popovídat, "pár slov k vašemu projektu, jestli dovolíte."
Harry a Ron se zastavili, evidentně prahli po tom, aby už odešli, ale současně dali najevo jakýsi druh zdráhavého ochraného instinktu.
"Jen běžte," řekl Snape a mávl rukou, "uvidíme se ve společenské místnosti."
Chlapci se špatně skrývanou úlevou zmizeli.
Hermiona a Snape na sebe hleděli, zatímco zvuk zabouchnutých dveří pomalu odumíral.
"Udělal jste to schválně, že?" řekla nakonec. "Líbilo se vám pozorovat mě, jak odebírám Nebelvíru body s tím, že pokud letos vyhraje školní pohár Zmijozel, bude to i díky tomu, že mu pomáhal Nebelvír."
V hlase neměla žádný zápal pro věc, spíš něco jako rezignované pobavení.
"Zamlouvá se mi váš velice zmijozelský rozbor situace, Hermiono, ale ve skutečnosti ne. Neměl jsem v úmyslu donutit vás odebrat body vašim přátelům." Koutkem úst mu zaškubal lekhý úsměv. "Ačkoli na každé situaci se dá najít něco pozitivního."
Cítila, jak i jí zacukaly koutky.
"Takže o co šlo?" zeptala se. "Jestli si dobře pamatuju, chystal jste se mi podat vysvětlení."
Odstoupil od ní a opřel se o jednu z lavic.
"Pan Potter obdržel anonymní vzkaz, že má pan Malfoy za lubem cosi nekalého, a tak bude mít pan Potter šanci chytit ho při činu, jak to tak vypadá."
"A Harry je z těch, kteří si takovouhle příležitost nikdy nenechají ujít," povzdechla si chápavě. "S Ronem po boku," dodala. Svraštila čelo, jak se zamyslela. "Přesto mě překvapuje, že s sebou vzali i vás. Nikdy jsem se do takových věcí moc nehrnula." Znovu jí zacukalo v koutcích. "Pravděpodobně bych je odvedla přímo k profesorce McGonagallové."
Snape přikývl s vlažným úsměvem na tváři.
"Navrhoval jsem to, hned při několika příležitostech. Jenže jsem byl - ehm - přehlasován." Najednou zvážněl. "A rozhodl jsem se netlačit na pilu. Jestli je pan Malfoy zapletený v… nějakých zločinných aktivitách… potom mám jistý - profesionální - zájem o tom vědět. Jen pro případ, že by to přesahovalo obvyklou mezikolejní rivalitu."
Hermiona cítila, jak jí přeběhl mráz po zádech. Na slovo "profesionální" položil zvláštní důraz, takže získala dojem, že neodkazoval na své povinnosti bradavického učitele. Potřeboval vědět, jestli Draco Malfoy aktivně pracuje pro Voldemorta, nebo ne. Nepříjemně jí to připomnělo vážnost jejich situace.
"A hodláte popírat, že jste si vychutnala možnost konečně získat plnou pozornost pana Pottera a pana Weasleye?"
Jeho náhlá změna přístupu ji zaskočila. Musel zřejmě správně dešifrovat výraz v její tváři. A v jeho tónu bylo něco, co jí najednou přimělo přemýšlet nad tím, co přesně se dozvěděl o jejím životě.
"Tedy - rozhodně to byla změna," řekla a snažila se z toho udělat vtip. "Většinou jim to jde jedním uchem tam a druhým ven. Byla bych ohromená, kterou projevili dnes večer, vydržela i příští hodinu."
Snape začal sbírat své knihy.
"Měl bych se vrátit do společenské místnosti. Nechtěl bych zmeškat další sžíravou kritiku ‚své' osobnosti a vyučovacích metod."
Přikývla. Věděla, že má pravdu, ale stále se jí nechtělo nechat ho odejít.
Na cestě ke dveřím se zastavil a obrátil se k ní.
"Vymyslela jste to skvěle, Hermiono."
A dřív než se vzchopila natolik, aby odpověděla, byl pryč.

pozn. překladatele: Za beta-read povídky děkuji Nifredil.

KONEC

Následující kapitola-->

<--Předchozí kapitola


Zpět


Komentáře: