Snape byl stočený v křesle u ohně v nebelvírské společenské místnosti; dlouhá praxe ve studentské kůži, pak v profesorské a nyní znovu ve studentské způsobila, že si dokázal nevšímat zmatené směsice slov - vtipů, drbů, otázek, narážek a mumlání - která plynula místností. Holeně měl teplé od ohně, jak byl ponořený do tajemných textů knihy, kterou znovuobjevil v knihovně; pojednání o přeměňování, které vyvolalo matné vzpomínky na to, že se mu něco takového v sedmém ročníku docela hodilo. Byl si naprosto jistý, že až mandragory dorostou, budou fungovat, takže nebude muset v létě čelit zkouškám. Naprosto jistý. Přesto si však ta kniha našla cestu do jeho tašky a poté i do jeho rukou.
Kdyby ho někdo za normálních okolností viděl číst knihu o přeměňování, v mžiku by se po škole rozšířily historky doprovázené klevetami. Sovy by byly proti bradavické šeptandě žalostně pomalé. Severus Snape si byl dobře vědom toho, že přeměňování ve svém případě nemohl označit za dovednost. Pohled na Hermionu Grangerovou, jak čte knihu o přeměňování, však nezvedl jediné obočí a nezpůsobil ani ten sebenepatrnější záchvěv pomluv. Pravděpodobně by působilo nápadněji, kdyby knihu nečetla. Jakoukoli knihu.
Matně si uvědomoval, že totéž platilo pro Snapea.
Díky soustředění - a rozhodnutí zrekonstruovat středověkou psanou angličtinu - si nevšiml, že Neville Longbottom zřejmě už nějakou chvíli stojí za jeho křeslem a čeká, až si ho všimne. To bylo nepochybně něco, na co byl ten chlapec snažil, pomyslel si Snape, když přece jen zaregistroval, že za ním někdo stojí.
Tak či tak, posledních pár měsíců se mu v hojné míře dařilo vyhýbat se Longbottomovi mimo zdi učebny. Nezáleželo na tom, do jaké míry si zvykl být v Hermionině kůži či nakolik se vžil do osobnosti osmnáctileté dívky; byl si stoprocentně jistý, že si nikdy nezvykne mít co do činění s Nevillem Longbottomem. Začínal věřit, že přinejmenším malá část Hermiony samotné to cítí stejně.
Během těch šesti let, během nichž podporovala toho chlapce při hodinách lektvarů, si na něj a jeho neschopnost zřejmě zvykla. Snape musel polknout pobavení nad jejím brbláním o panu Longbottomovi už od začátku téhle záměny. To, že na něj byla naštvaná po té nehodě, nebylo nijak překvapivé - byl by hodně podezřívavý, kdyby se k němu chovala stále stejně - ale že by s tichým spíláním Longbottomovi pokračovala i mimo vyučování, to ho překvapilo. Přímo se jí na to nezeptal, ale bylo nadmíru jasné, že Hermiona nepočítala Nevilla mezi své oblíbence.
Severus se pustil do nevyhnutelného.
"Neville," řekl nakonec a zvedl pohled od knihy, "můžu ti nějak pomoct?"
Slova samotná ho přiměla se přikrčit. Výzvy stát se Hermionou Grangerovou se chopil s rozechvěním - strach o život je značně motivující - a ve výsledku se tomu přizpůsobil zatraceně lépe, než prorokoval. Znepokojivé. Kdyby měl víc času se nad tím zamyslet… možná je lepší, že ho nemá.
Nic z toho naneštěstí nepřimělo Nevilla Longbottoma, aby odešel a - bez ohledu na to, že se zeptal - Snape věděl přesně, co ten chlapec chce.
Doučování.
Tohle byla bez jakýchkoli pochybností nejhorší věc na tom být Hermionou Grangerovou. Dokonce i menstruační cyklus byl méně otravný - i když ne o moc.
"Ehm, Hermiono, mohla bys se mnou projít naši dnešní hodinu v lektvarech? Nějak jsem nezvládl sledovat, o čem profesor Snape mluvil - většinu času nechápu, co se nám snaží říct."
Ironie tohoto prohlášení Snapeovi neunikla, ale zavřel knihu, a odsoudil se tak k totálně zabitému večeru. Hodina se soustředila na rozumně jednoduchý lektvar - zesilující lektvar, do kterého se dával minerální olej, jmelí useknuté zlatým srpem a humr. Byl to jeden z mála lektvarů, které jsou tak nějak stravitelné.
Hermiona pokračovala v rozvíjení tématu z minulých několika málo hodin - náhradě ingrediencí. V tomto případě testovali účinnost obvyklé náhrady šťávy z červené řepy za minerální olej. Nic z toho nebylo zvlášť složité a lektvar samotný nebyl nijak neobvyklý. Krátkodobě posílil toho, kdo ho vypije - nebyl tak efektivní, jak by mohl být, protože způsoboval, že konzument na chvíli světélkoval, což jaksi vyzradilo a varovalo všechny okolo, že tento lektvar používá.
Snape ten lektvar obvykle neučil - nebyl použitelný v praxi a času bylo málo - ale Hermiona argumentovala tím, že je to zapamatovatelný způsob, jak vyučovat náhradu ingrediencí. Studenti obvykle nezapomínali na to, že viděli někoho svítit. Neochotně jí ustoupil a varoval ji, že ji bude sledovat a nedopustí, aby se hodina zvrhla v zábavu.
Jeho neochota z velké části maskovala vzrůstající závist, že ho tatáž technika nenapadla dříve. Podezříval Hermionu, že to ví. Znala ho až příliš dobře; a možná ne natolik, jak by si přál. Rozhodně nebyla vhodná doba nechat myšlenky, aby se ubíraly tímto směrem. Neville mu stál za židlí a čekal.
Jako i jindy nesl dnes chlapec hlavní nápor Hermionina sarkasmu - byl naprosto neschopný udělat cokoli správně. Snapea napadlo, že mu jde vše jedním uchem tam a druhým ven. Přetrvávající vztek, že musel díky oné nehodě skončit před krbem v nebelvírské společenské místnosti v těle osmnáctileté dívky, jeho pohled na pana Longbottoma nijak nezlepšil.
Snape zvedl zmiňované tělo z pohodlného křesla a postavil se naproti Nevillovi; pořád byl vyšší než on, i v této podobě. Možná to mělo co dělat s chlapcovými rozpaky, i když Snape ho podezříval, že rozpaky jsou součástí jeho povahy bez ohledu na to, proti komu stojí.
"Dobrá. Kde by ses tomu chtěl věnovat? Tady, nebo v učebně?" Věděl, že Neville dává přednost společenské místnosti, i když se obvykle přesunuli do jedné z učeben, když je začal rámus v nebelvírské věži moc rušit.
Neville přikývl v odpověď. "V nějaké učebně. Brzo skončí famfrpálový trénink."
Vynikající důvod pro to, aby se přesunuli ze společenské místnosti. Tolik adrenalinu a testosteronu - od dívek v týmu stejně jako od chlapců, nebo tak to aspoň vypadalo - nevytvářelo zrovna příznivé prostředí, ve kterém by se daly vtlouct do pana Longbottoma nějaké vědomosti.
"A co třeba učebna lektvarů?" navrhl Snape a své pobavení nad výrazem děsu v Nevillově obličeji schoval pod roušku lhostejnosti. Ještě dřív, než stihl Neville promluvit, pokračoval: "Mohla bych se tak současně věnovat svému studijnímu projektu. A taky bychom mohli něco udělat s problémy, které ti dělá praktické provedení, nejen teorie."
Neville polkl. "A nebude… nebude to Snapeovi vadit?"
"Nemyslím, že by cokoli namítal. Tenhle rok už se musel vyrovnat se mnou, jak courám sem a tam z učebny, když pracuju na projektu." Snape dumal nad tím, jestli si Neville, že se vyhnul odpovědi.
Ať už ano, nebo ne, Neville stále vypadal extrémně nepřesvědčený tím, že by měl zamířit do učebny lektvarů mimo rozvrh. Nicméně nijak hlasitě neprotestoval a vlekl se za Snapem, který zamířil kolem Buclaté dámy přesvědčit schodiště, aby se otočilo tak, jak potřeboval.
Nakonec je přivítaly schody vedoucí do sklepení, konejšivě nehybné v šeru, a Snape se vydal k učebně. Rázně zaklepal a otevřel dveře; dal Hermioně dostatek času, aby ji varoval, že přichází - zaklepání ji mělo upozornit na to, že není sám.
Když vešel do místnosti, vzhlédla s rozmrzelým a zmateným výrazem v obličeji. Snape dumal nad tím, v čem je problém - nebyla na večeři, což ho překvapivě rozladilo. Odmítl přemýšlet nad tím, že na ni myslí tak často. Popírání je ctnost - a jestli ne, tak ji z něj udělá.
"Slečno Grangerová, pane Longbottome. Čemu přesně vděčím za potěšení z vaší společnosti?"
Vskutku temný sarkasmus. Snape potlačil úšklebek - zchladila ho starost o to, co za ostrý podtón se v jejím hlase objevil.
"Potřebovala bych zkontrolovat práci na projektu, pane profesore, hlavní lektvar je třeba dnes večer promíchat a Neville mě požádal, abych mu s něčím pomohla."
"Proč mě to nepřekvapuje? Dobrá, pane Longbottome, alespoň jste měl tu slušnost, že jste nerušil třídu. Takže určitě víte, kde co najdete."
Snape přikývl a vedl Nevilla napříč místností do sousední laboratoře; byla poloosvětlená mihotavým světlem svícnů na stěnách. V tomto ročním období slunce zapadalo tak brzy, že sklepení tonulo ve tmě víc než polovinu dne bez ohledu na velká okna, která se zařezávala do skály, na níž stál hrad.
Na ohni zde stálo několik kotlíků rozličných velikostí, oranžovočervená záře plamenů oživovala přítmí v místnosti. Kontrast zmizel, když Snape očaroval svícny, aby svítily naplno, a kotlíky už nevypadaly jako jícny pekla, ale spíš jako hrnce s polévkou.
Neville mrkal a rozhlížel se po místnosti. Evidentně ho překvapila práce, které se zde věnovali. Snape předpokládal, že zatím neměl příležitost vidět tuhle místnost ani opravdový experimentální proces v plném proudu. Vzklíčilo v něm semínko nápadu, který si schoval na později. Pochyboval, že by bylo Hermioně příjemné, kdyby zahrnul experimentální techniky do jejích učebních plánů, takže snad někdy v budoucnu… Vymýšlení lektvarů by mohlo ozvláštnit osnovy. Studenti by to možná neocenili, ale obměnilo by to hodiny, ze kterých se stala příliš předvídatelná rutina.
Snape se přistihl, že se směje, což rychle zamaskoval kašlem. Neville se po něm podezřívavě podíval. Předvídatelná rutina… to tedy ano, tak absolutně předvídatelná… pravidelně si měnil tělo se studentkou sedmého ročníku. Dobrý bože, začíná až příliš hloubat sám nad sebou. Ženské pubertální hormony jsou zvláštní věc.
"Promiň, něco mě zalechtalo v krku."
Vypadalo to, že Nevillovi takové vysvětlení stačí, a Snape obrátil pozornost ke kotlíkům před sebou. Několik minut prováděl nejnutnější úpravy a pak se zaměřil zpátky na Nevilla.
"Ok, tak si to vyjasníme. Řekni mi, co jsi v hodině pochopil." Odpověď bude bezpochyby kratší, než kdyby se zeptal, čemu nerozuměl.
Pomalu se probírali problémem. Snape si uvědomoval, že je Hermiona čas od času sleduje zpoza hromádky práce, kterou má na stole. Neville si nejspíše myslel, že známkuje, Snape ale věděl, že to bude domácí úkol do věštění z čísel, který měl zítra odevzdat. Dnes večer bude muset ještě známkovat; bude to dlouhá noc, protože také musí projít Hermionin úkol do věštění z čísel - ne aby zkontroloval správnost, to její práce opravdu nepotřebovala, ale jednoduše proto, aby věděl, co v tom úkolu je. Nebylo to zrovna nejpohodlnější zaměstnání - nemusel sice studovat tak usilovně, ale přesto měl jako Hermiona méně času než ve svém původním těle.
Zbytek večera plynul ve víru otázek a vysvětlování. Vše skončilo diskusí o přednostech stříbra a zlata, o které byl Snape přesvědčen, že šla úplně mimo Nevilla. Nicméně by mu to mohlo pomoct pochopit, že pro posilující lektvar musí jmelí sekat zlatem, i když úplně nerozuměl vlivu molekulární struktury zlata na chemické složení jmelí.
A když si Snape uvědomil realitu, bylo mu nadmíru jasné, že Neville Longbottom se už nikdy v životě nepokusí vyrobit jakýkoli lektvar poté, co odejde z Bradavic. Jestliže bude vědět dost na to, aby složil OVCE, nebude už žádné další znalosti potřebovat. Žalostné, ale pravdivé.
Neville utekl hned po tom, co doučování skončilo, a zamířil zpátky do nebelvírské věže. Jeho pokus přesvědčit "Hermionu", aby šla s ním, byl pouze symbolický. Ochotně přijal omluvu, že ještě musí dohlédnout na projekt, a nechal strach, aby přemohl jeho přirozený sklon ochraňovat samičky svého druhu.
Poté, co Neville odešel, se Snape v klidu ponořil do práce u kotlíků a nechal se konejšit jemným syčením a bubláním lektvarů kolem sebe. Pomalu se uvolňoval, uklidňován důvěrně známými věcmi, než se nakonec obrátil k Hermioně.
Po tom neočekávaném polibku na začátku semestru se bránil jakémukoli bližšímu kontaktu s ní. O některých věcech je lepší nepřemýšlet. Nemohl přemýšlet způsobem, jakým uvažoval, a ona nemohla reagovat tak, jak si myslel, že viděl. Ale jistá část Snapeova mozku mu připomínala, že tím způsobem uvažoval. Ale jestli v Hermioniných očích uviděl víc než jen odraz svých vlastních tužeb, to bylo něco úplně jiného. Nemohl - nechtěl - shromáždit dostatek ega, které by mu umožnilo tomu uvěřit.
Nic z toho nezastavilo záblesky vysněného obrazu, který se probojovával do jeho myšlenek v ty nejméně vhodné chvíle - a stejně tak v ty více vhodné. Obraz dvou lidí: muže, vysokého, tmavovlasého a štíhlého a ženy s dlouhými vlasy a ladnými křivkami. V obraze se proplétali, a když popustil uzdu své fantazii, svíjeli se a zmítali po bílém povlečení jemném jako pavučina s takovým erotickým nábojem, který by dokázal způsobit - a způsobil - že v noci v bezpečí své ložnice vzdychal, lapený mezi představu a realitu.
Když za sebou zavřel, zajistil laboratoř a vešel do učebny, všiml si Snape, že si Hermiona nepřítomně tře paži. Levou paži.
"Jste v pořádku?" zeptal se jí opatrně. Existovalo několik otázek, kterých se děsil, a několik odpovědí, které doufal, že nikdy neuslyší.
"Hmm?" zvedla Hermiona hlavu. "Ano, jsem. Proč se ptáte?"
"Vy jste… škrábala jste se na ruce." Když to vyslovil, znělo to divně.
"Svědí mě. Trochu pálí. Musela jsem se něčím polít; Havraspárští nebyli tak opatrní, jak obvykle bývají.
Snape cítil, jak ho polévá studený pot a jak se začíná chvět. Přemohl počáteční šok a zhluboka se nadechl.
"Mohu se podívat?" zeptal se nakonec. Bylo lepší mít jistotu než se obávat kvůli nevědomosti.
Hermionu ta žádost trochu překvapila. Ten užaslý výraz vypadal na její tváři zvláštně. Pak pokrčila rameny, svlékla si hábit a kabátec, které měla na sobě, a vyhrnula si rukáv na levé paži, aby se mohl podívat. Pozorovala ho a Snape radši myslel na to, že přemýšlí o něčem jiném. Jeho ego bylo toho názoru, že by měla myslet na něj - ale to bylo něco, nad čím bude hloubat jindy.
Ticho. Nic neřekl. To náhlé hrobové ticho přilákalo i Hermionin pohled k odhalené paži. Snape nic neslyšel; dokonce ani okolní zvuk vařících se lektvarů a tisíc let staré školy. Nebo Hermionino ostré zalapání po dechu.
Na Hermionině paži, v ostrém reliéfu, který kontrastoval s bledou kůží, tmavl stín lebky s hadem místo jazyka.
KONEC