I když byla nucena čelit nevyhnutelné realitě, kousek jejího já si stále odmítala spojit vzrůstající bolest v paži s tmavnoucím tetováním. Na jeho přítomnost si po všech těch měsících tak zvykla, že ho skoro začala přehlížet. Nebo když ne přímo přehlížet, tak alespoň potlačovat jakékoli vědomé spojování si ho s jeho významem. A tak když ji paže začala svědit a potom bolet a potom i pálit, připsala to na vrub neopatrným studentům. Když se jí Snape zeptal, jestli by se mohl podívat na její paži, v duchu začala zkoumat jeho pohnutky. Mysl ji zásobila množstvím zajímavých možností, ale ani jedna se neubírala tímto směrem.
Díky jedinečné schopnosti klamat sebe sama dané pouze lidem se jí podařilo přesvědčit se, že když předvolání před Voldemorta nepřišlo doteď, že už nepřijde nikdy.
Znamení zla na její paži právě horlivě bořilo tento malý mýtus.
Podívala se na Snapea a modlila se, aby se mýlila. Hledala nějakou nepatrnou možnost, že pro ně existuje nějaké jiné vysvětlení, jiné než to očividné, které zahrnovalo návštěvu u…
Zbledl a rysy mu ztuhly, což byly známky toho, že žádná snadná alternativa není, že neexistuje žádné řešení, které by je za pět minut dvanáct zachránilo. Jejich pohledy se střetly a dlouhou dobu zůstaly zaklesnuté do sebe. Mohla rozpoznat jeho pocity, tak netypicky odhalené, ale její mozek byl příliš ochromený na to, aby byl schopen analyzovat, co znamenají. Snape se takřka nepostřehnutelně pohnul, až si na okamžik myslela, že ji obejme, ale náhle se odvrátil a vstal, a přerušil tak oční kontakt i znepokojivý pocit napětí.
"Pojďte se mnou," vyštěkl.
Otupěle poslechla a ani se nenamáhala srolovat si zpátky rukáv.
Hbitě ji zavedl do svých - jejích - komnat a dovlekl ji přes obývací pokoj do ložnice. Když si uvědomila, co bolest v její paži znamená, jako by ji to ještě zesílilo. Měla pocit, že má ruku od lokte k zápěstí napuchlou a cizí - jako něco, co s ní není nijak spojeno a není úplně pod její kontrolou. Skoro ji překvapilo, když ruka instinktivně reagovala a chytila kusy oblečení, které po ní hodil Snape. Mezi jiným plášť a masku, dvě věci, které nenašla, když dříve zkoumala jeho komnaty.
"Oblečte si to." Další stručný příkaz, chladný a odtažitý.
Polkla, znovu si zapnula košili a oblékla si kusy oblečení, které ji děsily nejméně - čistý kabátec a hábit, které jí Snape také vrazil do rukou. Sklouzla pohledem na levý rukáv; napůl očekávala, že Znamení zla bude viditelné i přes oblečení. Oproti pravému rukávu neviděla žádný rozdíl.
"Máte znamení už od osmnácti let. Dalo by se čekat, že jeho novost už dávno vyprchá."
Instinktivně se trochu víc napřímila. Panovačný, skoro pohrdavý tón hlasu byl urážlivý, ale uklidňující. Kdyby dal najevo jen špetku soucitu, zhroutila by se na podlahu a začala fňukat. Vypadalo to, že Snape mezitím našel všechno, co potřeboval, nebo spíš ona potřebovala, a zamířil ven z ložnice. Na prahu se zastavil a ohlédl se přes rameno.
"Až budete chtít, profesore."
Chvíli si prohlížela masku a plášť, než ji vracející se zdravý rozum upozornil na to, že se nemůže přemístit z jeho komnat a že by jen těžko mohla kráčet bradavickými chodbami oblečená jako Smrtijed. Masku ukryla pod záhyby těžké látky a vyšla za Snapem.
Zdálo se, že vzdálenost mezi sklepením a hranicemi bradavických pozemků překonali v rekordním čase. Hermiona se přinutila soustředit se na příval úsečných instrukcí, kterými ji Snape zásoboval po cestě bradavickými chodbami ven do noci. Vánoční sníh už roztál a místo něj je ostře štípal déšť, který se zdál být ještě chladnější. Chladu a vlhka si všímala jen stěží, když se blížili k hranici pozemků.
Když se konečně zastavili, byla Hermiona skoro bez dechu. Zčásti kvůli adrenalinu a z části kvůli námaze. Vyvinula značné úsilí, aby zklidnila dech do normálního stavu. Nebylo by nejvhodnější předstoupit před… něj… a funět jako bradavický spěšný vlak.
"Ještě ten zbytek," podotkl Snape úsečně.
Rozbalila masku a přehodila si přes ramena plášť. Přiléhavě jí obepnul postavu a v nepatřičně elegantních záhybech padal k zemi. Neochotně si nasadila masku. Zúžilo se jí periferní vidění, ze Snapea se stal sotva stín v noci, která teď byla vymezena jen dvěma dírami pro oči.
"Kam mám jít?" Byla to její první slova od chvíle, kdy ve sklepení pohlédl na její paži.
"Stačí se přemístit. Znamení vás dovede na správné místo."
Přikývla a pomalu si přetáhla kapuci přes hlavu.
Snape ji pozoroval a evidentně mu došla slova. Pak natáhl ruku a jemně jí poupravil kapuci pláště, posunul ji víc dopředu, aby jí lépe zakrývala obličej. Potom od ní odstoupil.
"Budu tady, až se vrátíte."
********************
Přemisťování bez vizualizovaného cíle je nervy drásající podnik, říkala si Hermiona. Dostatečně nervy drásající na to, aby - alespoň na kratičkou chvíli - jí odvedl myšlenky od toho, co by na ni mohlo čekat na konci tohoto výletu. To rozptýlilo její pozornost a spolu s touhou objevit se přesvědčivě hladce to vedlo k tomu, že ji první pohled na shromáždění Smrtijedů téměř zklamal.
Téměř.
Přemístila se na tmavou mýtinu - rád svolává shromáždění v noci a dává přednost místům pod širým nebem - to, že se nescházejí na pravidelném místě, znamená, že není lehké ho vystopovat, slyšela v hlavě Snapeův hlas, jak jí chladně dává instrukce. Její oči, již uvyklé okolní tmě, si všimly postav seskupených do těsného kruhu. Navlhčila si suché rty a pátrala po tom, která z postav je… Voldemort. Přinutila se myslet na jeho jméno. Nedostanete se příliš daleko, pokud si nebude schopná pamatovat jméno pána, kterému má sloužit. Voldemort, připomněla si znovu. Voldemort.
Jako kdyby pouhá myšlenka mohla nositele toho jména varovat, proťal temnotu syčivý zvuk.
"Severusi. Jsem tak rád, že ses k nám mohl přidat."
A všechny představy o nenaplněném očekávání byly náhle pryč.
Harry se, čas od času, pokoušel jí a Ronovi Voldemorta popsat, ale vždycky se v tom plácal. Hermiona teď chápala, proč. Pán zla byl opravdu odporný - voskově bílá kůže, planoucí rudé oči, hadí nos - ale to nebylo všechno. Jiskřivá osobnost, která vypovídala o vášnivé síle a divoké touze vládnout. Podvědomě věděla, že tohle je stvoření bez jakýchkoliv etických či morálních zábran, a co víc, byl to někdo, kdo si byl sebou naprosto jistý; někdo, kdo přesně věděl, kdo je. Přijal to za své, propracovával to a ovládal to stejně jako zbraň.
Bylo to odporné a hrozné a zcela působivé.
Poslušna Snapeova hlasu, který jí zněl v hlavě, klesla na kolena. A nechtěla ani přemýšlet nad tím, jak moc je její chování ovlivněno jinými podněty, které se v ní sváří. Plazila se vstříc stojící postavě. Rukou, která se nepatrně chvěla, sáhla po cípu Voldemortova pláště a políbila ho. Nervozitou mohla stěží polykat. Mumlala: "Mistře… mistře…" Kvůli vyprahlému hrdlu byl její hlas zdrsnělý. Pak se odtáhla, vstala a vrátila se zpět na své místo, a doufala, že i nadále zůstane tak nenápadná, jak to jen půjde.
Když mířila na vybrané místo, Voldemort ji upřeně pozoroval. V jednu příšernou chvíli už myslela, že se ji chystá oslovit. >Nemluvte, pokud nebudete tázána. Jestliže se tak stane, buďte pokud možno stručná. Použijte tolik uctivých výrazů, na kolik si jen vzpomenete, ale buďte opatrná, abyste to nepřehnala - Voldemort je krutý, ne hloupý. Opět Snape. Bude jednoduché tyhle rady uposlechnout, pomyslela si. Stála vzpřímeně, nutila se pravidelně dýchat a snažila se netřást. Ve tmě se ozvalo zašustění pláště a Voldemortova pozornost se přesunula jinam. Jakmile se odvrátil, bylo to, jakoby z ní spadla obrovská tíha.
Nový příchozí jí poskytl šanci pokusit se, v rámci možností, zorientovat se. Soustřeď se, říkala si odhodlaně. Zapamatuj si detaily. Až se vrátíš, mohlo by to být užitečné. >Ano, to je ono. Mysli na návrat. Přemýšlej tak, jako bys měla přežít. Přinutila se rozhlédnout. Záměrně v duchu popisovala to, co viděla. S odstupem od všeho, co v sobě skrývalo emoce nebo zpětné působení. Popisuj okolí tak, jako by to byl experiment, pomyslela si. Jako scénu z filmu nebo divadelní hry. Jako bys psala recenzi.
Byla to mýtina - tolik byla schopná odhadnout. Vzduch byl stále chladný, ačkoli se zdálo, že déšť ustal. Ve skutečnosti byla zem, po které lezla, vyschlá, i když tvrdá a chladná. Zvedla hlavu, jako by chtěla ulevit strnulé šíji, a snažila se pohlédnout skrz koruny stromů na oblohu; byla jasná. I letmým pohledem zahlédla známé seskupení hvězd. Tušila, že jsou nejspíš v Anglii, možná někde na jihu. Vzduch měl lehce dřevitou vůni. Domnívala se, že v dáli slyší velmi slabé ržání. To by mohlo odpovídat oblasti New Forest (pozn. překladatele: jižní Anglie), napadlo ji. Nebyla schopna potlačit prchavý pocit triumfu, že vyřešila záhadu, navíc v takových podmínkách.
Povzbuzená tou malou analýzou obrátila Hermiona pozornost na scénu před sebou. Ostatní postavy zahalené tmou čekaly, stejně jako ona, v tichosti na instrukce. Zdálo se, že Smrtijedi si nepotrpěli na jalové řeči. Tohle zjištění jí přineslo úlevu. Nebyla přesvědčena o tom, že by zvládla zapříst přátelský hovor s tlupou psychopatických závisláků na moci.
Přistihla se, jak přemýšlí o tom, jaká je to škoda, že porady profesorského sboru neprobíhají jako tohle setkání. Pak se náhle zarazila nad svou lehkomyslností. Tohle nebyl žádný půlnoční výlet s Harrym a Ronem. V sázce byly lidské životy - její a Snapeův, aby byla přesná. Najednou si uvědomila, co Snapea na nich třech tak rozčilovalo. Nebyla to víra v jejich vlastní nezranitelnost, ale nedostatek chápání toho, jak vážné důsledky jejich činy mohou mít - nejen pro ně samotné, ale taky pro ostatní.
Myšlenka na Snapea ji uklidnila.
>Až se vrátíte, budu tady. Řekl tu větu s důrazem na až.
Očekával od ní, že to zvládne. Ba co víc, >věřil jí, že to zvládne; věřil, že nebude jednat bez rozmyslu; aniž by domyslela následky, protože kdyby ano, znamenalo by to smrt pro ně pro oba. Srdce se jí na chvíli zastavilo, veškerá bezstarostnost byla ta tam. Když celá šaráda začala, chovala se tak, aby ho ochránila, protože opak by byl proti jejím osobním zásadám. Ale teď… teď pro ni byl jeho život stejně důležitý jako její vlastní.
Šanci se tou myšlenkou zabývat však zmařil Voldemortův hlas; zřejmě už všichni, které očekával, dorazili.
"Pojďte blíž, mí Smrtijedi. Máme dnes večer k projednání důležitou záležitost."
Postavy se ve tmě pohnuly kupředu. Hermiona udělala totéž. Dohromady jich bylo třináct. Kdyby nebylo té strašlivé záležitosti, mohlo jít o jakékoli obchodní setkání kdekoli ve světě, mudlovském či kouzelnickém. Probíraly se podrobnosti nedávných aktivit, osoby, které Smrtijedi sledovali, a padlo i několik hodně skrytých narážek na to, co se má teprve stát. Hermiona se zaměřila na to, aby si zapamatovala každé slovo. Třeba se něco bude Brumbálovi nebo Snapeovi hodit.
"A co v Bradavicích, Severusi? Jak pokračují naše záležitosti tam?" Cítila, že na ni doléhá plná síla Voldemortovy osobnosti.
Znovu jí vyschlo v krku. Navíc maska, která ji zakrývala tvář, byla velmi nepohodlná. Zatímco uvažovala o tom, co je za tím vším, zvedla hlavu, jak to viděla u ostatních.
"Postupují, můj pane. Ve Zmijozelu je spoustu slibných kandidátů." Její srdce bilo tak prudce, že se divila, že to na jejím hlase není znát. Tělo měla napjaté a snažila se udržet hlas, aby se nechvěl a nekolísal. Tón hlasu tak zhrubl, ale jak se zdálo, Voldemort si ničeho neobvyklého nevšiml.
"A co plány druhé strany? Jak pokračují ty?"
Hermiona se snažila, aby její hlas zněl pohrdavě.
"Ten starý blázen si krátí čas dýchánky a vtipy a sladkostmi, můj pane. Věří, že tohle stačí k tomu, aby oddálil nevyhnutelné. Nemá žádnou strategii ani plán. Zdá se, že veškeré naděje vkládá do toho spratka Pottera."
Doufala, že mu tohle bude stačit. Snape pro ni byl něco jako "spojka" mezi profesorským sborem a studenty v Bradavicích.
Voldemort se usmál a v jeho očích se zablýsklo; Hermioně se naježily chloupky na krku.
"Ach ano, Harry Potter. Jak se mu vede?"
Bojovala s tím, aby nepolkla; nechtěla strhnout Voldemortovu pozornost na Harryho. Zatímco se jí hlavou honily myšlenky na Snapea, Harryho, na všechny, které v Bradavicích milovala, její oči se setkaly s šarlatovým pohledem Pána zla.
"Je nadutý jako vždy, můj pane," vypravila ze sebe a snažila se udržet hlas pod kontrolou ještě více. "Je přesvědčen, že je pro vás rovnocenným soupeřem, a jeho nohsledi ho v tom podporují. Začíná být pohodlný a ledabylý."
Tato zpráva Voldemorta potěšila.
"Skvostné," zakrákal. "Arogantní protivník je slabý protivník. Pozná, jakou udělal chybu, a zemře."
"Zajisté, můj pane," zamumlala za zvuku souhlasných projevů ostatních Smrtijedů. Obrnila se proti dalším otázkám, ale Pán zla se zdál být s její odpovědí spokojený.
Odstoupil od ní a vrátil se zpět do středu kruhu. Jeho pohled byl však stále upřen jejím směrem. Ani jeho potěšení se nijak nezmenšovalo.
"A nyní přistoupíme k závažnému tématu dnešního večera." Nedovolovala si pohlédnout stranou pro případ, že by se to dalo vykládat jako slabost, nebo hůř - neúcta. "Mí Smrtijedi, je mou smutnou povinností vás informovat o tom, že v našem středu je… zrádce."
Do Hermiony se dával chlad. Její dřívější odvaha zmizela jako pára nad hrncem a zanechala dosud pečlivě pohřbenou hrůzu nahou a chvějící se. Voldemortovy kousavé poznámky přebily hučení v jejích uších i jistotu, že zemře.
… informace… druhá strana… důvěra… zrada… smrt…
Přemýšlela, jestli to bude rychlé. Přemítala, jestli to bude bolet. Snažila se přijít na to, jestli by jí Snape kdy odpustil.
Vzpomněla si na to, jak jí před odchodem zvlášť pečlivě přetahoval kápi přes hlavu - Budu tady, až se vrátíte - a s jakým úsilím se držela vzpřímeně. Jestli ji mají mučit a zabít, bude tomu čelit s důstojností. Pro čest obou kolejí, Nebelvíru i Zmijozelu.
Voldemort již očividně skončil se svou tirádou. Jeho pohled přejel po celé společnosti.
"Vystup… Rudde."
Hermiona cítila, jak se svaly jejích nohou napínají; lehce přenesla váhu na jednu nohu, čímž tělo připravila k pohybu, aniž by ztratila stabilitu. Cítila i ten sebenepatrnější impulz nervového systému. Předtím, než do jejího mozku pronikla ta nepravděpodobná informace, že Voldemort jmenoval někoho jiného, se už v duchu viděla, jak dělá krok do středu kruhu.
Pozornost ostatních Smrtijedů se, díky bohu, zaměřila na osobu, která se několika kroky přiblížila k Voldemortovi, před nímž klesla na kolena. Hermionin nepatrný pohyb nikdo nezaznamenal. Také toho muže - Rudda - který střídavě popíral svou nespolehlivost a pak zase žebral o život, pozorovala. Voldemort ho nechal ještě chvíli pokračovat - dost dlouho na to, aby si dotyčný myslel, že má nějakou šanci na milost - ale jak popírání, tak i prosby nakonec zcela ignoroval.
Alespoň dostala odpověď na své dvě otázky. Nebylo to rychlé ani bezbolestné.
Pozorovala muže jménem Rudd, jak se svíjí pod kletbou Crucio tak dlouho, dokud mu z očí, uší a úst nezačala vytékat krev. Tak dlouho, dokud nebyly jeho prsty rozdrásány do krve tím, jak je zbytečně zarýval do půdy. Viděla, jak maska i kápě sklouzly a odhalily matně známou tvář - v koutku mysli se jí vynořila vzpomínka, že mohl být bradavickým prefektem v době, kdy tam nastoupila. Jestli to znamenalo, že byl dalším z Brumbálových tajných špehů, nebo pouhým obětním beránkem, kterého nastrčil Snape pro případ, že by byly jeho aktivity odhaleny - a že toho byl Snape více než schopný - nevěděla. Přihlížela a poprvé zjistila, že je možné, či dokonce nezbytné, vše sledovat, aniž by zasáhla. Nemohla udělat nic, čím by byť jen lehce změnila Ruddův osud a přitom se neodsoudila k smrti. Její život byl zcela v její režii - ale ne Snapeův nebo těch, kteří by mohli být zachráněni díky informacím, jež dnes získala.
Přihlížela a přemýšlela, jestli ji čeká stejný osud.
Pomalu se zbavovala jakékoli myšlenky, až měla dojem, jako by nebyla jednou, ale dvěma různými osobami. A v tomto bizarním stereo vnímání zaregistrovala slova Avada kedavra a pochopila, že pro Rudda už konečně všechno skončilo. Voldemort pohlédl před sebe na mrtvolu zamotanou v plášti a kopl do ní. "Avery, Crabbe - postarejte se o to." Dvě postavy se rychle pohnuly poslušně kupředu.
Hermiona čekala, stále připravená na bolest, která nepřicházela. Voldemort znovu pohlédl na shromážděné Smrtijedy. Tentokrát byl v jeho pohledu patrný záblesk únavy a skoro znechucení.
"Vezměte si z této noci pounačení," zasyčel. "Zradu nehodlám trpět. Nyní jděte. Unavuje mě se na vás dívat."
Matně si uvědomila, že se ostatní Smrtijedi začali vzdalovat. Jen Avery a Crabbe zůstali, aby se postarali o zbytky Rudda. Evidentně netoužili dále setrvávat ve společnosti vlastního pána o nic víc než ona. Napodobila jejich chování a ustupovala stranou, dokud se neukryla mezi stromy. V duchu si říkala, že jediné, co musí udělat, je vrátit se do Bradavic. Jenom se musí přemístit z dostatečně vzdáleného místa.
Zavřela oči a v duchu se jí vybavilo místo, ze kterého se přemístila dříve toho večera. Za tu dobu o hodně zestárla.
Když oči znovu otevřela, bylo chladno a pršelo. Před ní se tyčila magická hradba chránící Bradavice.
Svět před ní se roztříštil na kusy. Úlomky vědomí a pocitů se vrátily k hroutícímu se celku.
KONEC