Oheň a růže - kapitola třicátá druhá
DĚTINSKÉ HRY MUSÍ STRANOU
Bylo to, jako kdyby nikdy před ostatními nerozdělal oheň jakožto Hermiona. Něco, co ho nutně muselo prozradit. Nebo… Bylo tomu tak?… Snape se snažil vzpomenout si. Nic ho nenapadalo. Znovu se rozechvěl, i když držel ruce natažené k ohni. Stál tak blízko, že cítil teplo na nohou. Svetr nestačil na to, aby ho udržel v teple, dokud se Hermiona nevrátí. A stačit nebude. Přinejmenším ne za současného stavu.
Uvědomil si, že lekce přeměňování nakonec přinesly ovoce. O chvíli a kouzlo později se z jeho svetru stal teplý kabát, který ho chránil od krku ke kotníkům. Kabát se podobal jednomu vojenskému, na který si nejasně vzpomínal. Někde ho viděl. Byl vlněný a těžký. Stále se chvěl, a to i poté, co už ho kabát hřál. Bylo stále těžší svádět reakci svého těla na počasí.
Osm minut.
Osm minut. Touhle dobou už se zřejmě setkala s Voldemortem. Jeho vzpomínky tu scénu oživily do sebemenších detailů; myslet na to bylo to poslední, co si přál, ale také to jediné, o čem mohl přemýšlet. Připomněl jí, jak se má k Voldemortovi chovat? Nebo se teď svíjí na zemi a platí daň za nedostatek respektu? Řekl jí opravdu všechno? Připomněl jí…?
Snape sebou trhl bolestí; dlaně mu krvácely – malé půlměsícové rány, které se vytvořily a zalily krví, když sevřel pěsti - ve chvíli, kdy jej ovládla hrůza. Teď pro Hermionu nemohl nic udělat. Bylo zbytečné snažit se odhadnout, jestli během těch večerů, které strávili spolu, udělali dost. Zjevně tenhle obrat událostí nepředvídala – nebo se jí s úspěchem dařilo to v duchu potlačovat. Jeho zkušenosti mu totéž nedovolily. Využil večerů, kdy společně pracovali na lektvarovém experimentu, k tomu, aby jí vštípil do podvědomí trochu pudu sebezáchovy. Názory a myšlenky, možnosti. Nic určitého a do dnešní noci nic definitivního, co by se ochrany proti Voldemortovi týkalo. Skládanka z postojů a přístupů, které mohly nějak pomoci.
Mohl udělat víc? Snape nemohl utéct před myšlenkami, tak alespoň začal vzpomínat na jejich pracovní večery; třas se uklidnil, když se ponořil do tepla, které neočekávaně nalezl v Hermionině společnosti. Neustále ho překvapovala a překvapuje; nedostatek lstivosti, lehké pobavení nad pošetilostmi vrstevníků i starších kolegů, pronikavá inteligence a zvědavost. Inteligenci předpokládal; už by byl mrtvý, kdyby ji nezahrnul do svých plánů, ale stále ho překvapovala – byla víc než jen nedůležitá vzpomínka, víc než knihomol, který se nikdy nepřeřekne, a jak dříve mylně předpokládal.
Jedenáct minut. Teď by měla stát v kruhu. Podávala zprávu? Přikrášlila… ne, to si nemyslel. Hermiona neměla sklony k přehánění.
Snape byl unavený, prochladlý, stále se třásl a nechtěl nic víc než se stočit do klubíčka a přestat přemýšlet. Jeho mysl byla… tam, kde byla Hermiona, ať už to bylo kdekoliv. Měl strach, přiznal sám sobě nakonec. Byl strachy naprosto zkoprnělý. Tentokrát se nebál sám o sebe; nezáleželo na tom, že její odhalení pro něj mohlo znamenat smrt, dříve či později; mnohem důležitější bylo to, že mohlo zapříčinit její smrt. Raději dříve než později. To byla nesnesitelná představa; radši by ztratil svůj život, než aby zemřela ona.
Strnul před ohněm. Chvěl se pod metrákem černé vlny a na okraji lesa, uprostřed skotské noci si Snape nakonec uvědomil, že neví, co by bez Hermiony dělal. Někde uprostřed rozhovorů a uštěpačných poznámek, na kterých po měsíce budovali svůj vztah, vyrostl hluboký cit; bez pochyby víc než jen pouhé pochopení. Nyní ji znal lépe než kdokoli jiný a naopak.
Dvacet minut. Kde je? Kde by vůbec měl začít s hledáním, kdyby se nevrátila – musí se vrátit. Žádnou jinou možnost si nepřipouštěl. Chvění se ještě zhoršilo; vdechoval mrazivý vzduch a nutil se relaxovat. Vybavil se mu polibek, kterým společně přivítali nový rok; odráželo to myšlenky, které se mu posledních pár týdnů honily hlavou. Byl nevinný, jen dotek tváří a rtů, nic víc. Nadával si do hlupáků, že věřil, že v tom mohlo být víc a ale přece… a ještě… alespoň úmysl. Aspoň pokud šlo o něj.
Třicet minut. Dnes to bylo dlouhé setkání. Oheň před ním skomíral a prskal, jak kouzlo přestávalo působit kvůli navlhlému dřevu. Co asi Voldemort dělá?
Škola už byla celá ztracená ve tmě, jak se Snape mohl pohledem přesvědčit; jen okna zářila uprostřed temnoty – špendlíkové hlavičky světla pravidelně rozmístěné před ním. Oheň pro něj byl jediným zdrojem světla, jelikož se měsíc schoval za mraky. Přestalo pršet, vzduch byl ale stále vlhký a chladný.
Snape se snažil vyprázdnit mysl. Přeříkával si přísady do lektvarů a pokoušel se nemyslet na Hermionu. Jeho vědomí si s ním hrálo. Viděl ji, jak leží uprostřed kruhu Smrtijedů, zkroucená bolestí a v ještě horším stavu. Byl tam tolikrát, že se vzdal veškerých pochybností. Ta myšlenka už nyní bolela tolik, že ji nemohla překonat žádná bolest způsobená kletbou. V duchu viděl Hermionu jako mladou ženu, ne jako muže, kterého znal a kterého teď představovala v kruhu Smrtijedů – dlouhé vlasy, které mu spadaly do tváře a kroutily se, jak na ně působila vlhkost padajícího deště se sněhem, to jen potvrzovaly.
Vlkodlačí lektvar. Bezoár. Síra. Oměj. Rtuť. Baziliščí šupiny. Žaberník. Jmelí. Denivky. Pyrit.
Čtyřicet minut. Kde je? Myšlenky rezonovaly v jeho mysli jako křik. Snape se vzdal jakéhokoli předstírání klidu. Pochodoval/Přecházel kolem ohně, choulil se v plášti a chvěl se směsicí strachu a mrazivého pocitu zmaru, když jej najednou ostrý zvuk přiměl prudce se otočit s hůlkou v ruce.
Vysoká postava ve stříbrné masce a černém vlajícím plášti mu tiše stanula tváří v tvář. Snape strnul při zaklení, které následovalo. Trvalo to tak dlouho; byla odhalena a nyní se bude muset vypořádat s nevyhnutelnými následky. Téměř tomu unikli. Jestlipak… Donutil svou mysl, aby se vrátila do přítomnosti; jestli to přežije, bude mít dost času truchlit pro ni později. Jestli přežije; nechtěl přežít.
Stejně tu však bylo něco, co ho drželo zpátky, aby se chopil iniciativy v boji, který očekával; možná přání zemřít, možná v tom bylo něco jiného. Ať už to bylo cokoliv, postava před ním se zhroutila k zemi bez jakékoliv zjevné příčiny. Snape k ní pospíšil. Hůlku měl stále v pohotovostní poloze pro případ napadení ze zálohy. Stáhl masku, aby viděl útočníkovu tvář.
Hleděl do své vlastní tváře; Hermiona přežila. Přelila se přes něj vlna úlevy. Vyslala do jeho těla chvění, jež nahradilo třas, který mu dělal společnost od chvíle, co odešla.
Neskutečná úleva byla vystřídána silnou dávkou účelnosti. Hermiona omdlela a, v tom teplém oblečení, bylo skoro nemožné určit, jak vážně je zraněná. Žádného poranění si nevšiml, ale byla tma, a tak to nemuselo být směrodatné. První na seznamu priorit tak bylo dostat ji do hradu. Bude přinejmenším potřebovat světlo, aby….
Mobilicorpus fungovalo stejně dobře jako vždy. Nebylo jednoduché držet se cesty, dokonce ani s osvětlenou hůlkou, která fungovala jako lucerna. Snape několikrát klopýtl o kořen či kámen. Všechno by bylo jednodušší, kdyby neustále nesledoval Hermioninu tvář. Čekal a díval se při chůzi, doufal a bál se toho, že se probudí. Chtěl vidět její oči, slyšet její hlas, pochopit, že přežila – ale jestli se ukáže, že je vážně zraněná, byl by radši, kdyby zůstala v bezvědomí, dokud nebudou někde, kde ji bude moci ošetřit.
Nemocniční křídlo bylo ze hry, alespoň v danou chvíli; vysvětlovat madame Pomfreyové, že byl venku, by bylo příliš složité, dokonce i kdyby dobře rozuměla tomu, co tam dělal. Také to bylo příliš riskantní – neměl tušení, v jakém stavu se Hermiona probudí a, pokud nebyla prozrazena, nebyl připravený na to, aby v deliriu všem prozradila celou situaci. Daleko lepší bude, když udělá první prohlídku sám; intenzivní touha ji chránit s tím neměla co dělat.
Hesla a další hesla, chodby a dveře je provedly hlubinami hradu od vchodu, který vedl z útesu. Takhle pozdě večer tu nikdo nebyl. Jeho komnaty se nacházely v odlehlé části hradu, nikdo ho nerušil, jen občas domácí skřítek. O mučivých patnáct minut později otevíral Snape dveře do místnosti, která ho vítalo s otevřenou náručí. Ohniště vydávalo teplo, jež bylo v kontrastu s chladnou nocí a studenými chodbami.
Hermiona nepřišla k sobě, ani když ji Snape ukládal do postele. Chvíli váhal, ale pak ji přece jen začal svlékat. Pečlivě si to odůvodnil – nakonec to bylo jeho tělo a jeho šaty, které stahoval. Nic, co by už předtím neviděl.
Než si to stačil uvědomit, byla ve spodním prádle. Nenašel žádná zranění – rozhodně ne viditelná. Rychlá prohlídka za pomoci hůlky ukázala, že proti ní nebylo použito kouzlo ani kletba. Jednoduše byla mimo sebe. Co asi dnes večer viděla, že to zapříčinilo takovou reakci? Snape se posadil na okraj postele. Hlavou se mu honila spousta otázek bez odpovědí.
Půlhodina minula ve skoro naprostém tichu. Do té doby, než se Hermiona probudila, bylo v místnosti bylo slyšet praskání ohně a jejich dech, které dotvářely atmosféru noci, jež je obklopovala. Snape se rozhlédl. Zadusil v sobě počínající překvapení, když se její dýchání změnilo. Náhle zalapala po dechu.
„Ach bože.“
Hermiona sebou trhla a posadila se. Očividně byla zmatená a rozrušená. S vědomím toho, že se začala chvět, navázal Snape tam, kde přestal, když se znovu objevila. Pomalu se postavil a snažil se upoutat její pozornost na svou osobu.
„Už je to dobré, jste v bezpečí. Jste v bezpečí.“ Jeho hlas byl hluboký a tichý, uklidňující a konejšivý. Hermiona už se nezdála být tak zničená, stále však působila dost zmateně – nebylo se čemu divit; koneckonců nebyl zrovna proslulý svým utěšováním.
„Já… ach. Tohle jsou mé komnaty… ano, samozřejmě, že jsou. Omlouvám se, neměla bych se zmiňovat o očividném.“ Hermiona se rychle zbavovala zmatku a plně si uvědomila situaci. „Ach bože…“ zachvěla se znovu. Snape jí položil ruku na rameno; nepřítomně si uvědomoval teplo, které její tělo vydávalo.
„Vzpomínky?“ zeptal se opatrně. Přikývla a sklopila hlavu; měl dojem, že zaslechl zavzlykání, ale když k němu vzhlédla, zdála se být mnohem klidnější. „Chcete mi říct, co se stalo, nebo půjdeme za Brumbálem? Obvykle mu podávám zprávu po takových… událostech.“
„Myslím, že o tom radši řeknu vám,“ odpověděla. Ve snaze ji uklidnit přejel palcem po klíční kosti a přikývl.
„Chcete nejdřív něco k pití?“
Hermiona znovu přikývla. Pak se zdálo, že si právě uvědomila, kde je. „A nějaké šaty, myslím,“ dodala suše.
Snape cítil, že rudne. V duchu se proklínal. „Vy… mohla jste být zraněná a já vás potřeboval prohlédnout. Bylo to nutné.“ Zdálo se, že Hermiona vysvětlení přijala. Odvrátila se, aby se postarala o čaj. Slyšel, že vstala z postele a otevřela šatní skříň, pak tření látky o kůži. Stále cítil, jak mu hoří tváře. Nebyl si úplně jistý, co to způsobilo… ale Ano, vlastně věděl velmi dobře, co je příčinou. Tohle bylo směšné. Tam venku, za chladné noci, když na ni čekal, přijal realitu. Nezměnila se a žádné chytračení nebo předstírání ji nemohlo popřít. Nehodlal Hermioně přiznat, jak důležitá pro něj je, ale když si to odmítal připustit, připadalo mu to absurdní.
Měl dojem, že to, co předtím cítil, byla úleva; ale vůbec se to nedalo srovnávat. Záplava radosti, úlevy, lehkého poblouznění; jednoduché přijetí stejně jednoduchého faktu. To mohlo vést k ďábelsky komplikované situaci – což nebylo něco, o čem by zrovna teď chtěl uvažovat. Budoucnost se o to může postarat – a určitě postará.
Snape se usadil na jedné z pohovek v hlavní místnosti; Hermiona se k němu přidala o chvíli později. Oblékla si jeho mudlovském oblečení. Zřejmě to byl pokus naprosto se distancovat od šatů a událostí toho večera - nevěděla, že dělal totéž, když měl příležitost. Překvapilo ho, když si sedla vedle něj a sáhla pro šálek, který stál na stolku blíže jednomu z křesel.
Pozoroval její ruce, v nichž držela šálek, dlouhé štíhlé prsty ovinuté kolem kameniny. Zvedla ho k hrudi a vdechovala vůni horké tekutiny. Vypadala k smrti unavená. Její sinalý strnulý obličej kontrastoval s prameny černých vlasů, které jí spadaly do tváře a skoro ji zakrývaly. Nakonec se přece jen napila, odložila šálek zpátky na stolek a opřela se o pohovku. Vzhlédla ke stropu.
„Dnes večer jsem viděla zemřít člověka. Jen jsem tam stála, dívala se a neudělala naprosto nic. Myslela jsem, že to budu já – řekl nám, že ví, že se v kruhu nachází zrádce.“ Nepotřebovala Voldemorta jmenovat; nikdo jiný nemohl být 'on'. „Vyzval zrádce, aby vystoupil. Měla jsem už nakročeno, když vtom řekl Ruddovo jméno. Skoro jsem vás prozradila. Omlouvám se.“ Její hlas byl napjatý a prázdný, zvláště když přiznávala, co jí málem ujelo. „Tolik jsem se bála.“ Poslední slovo nebylo víc než šepot, kterému Snape jen tak tak rozuměl.
Dříve než si mohl rozmyslet, co odpoví, si uvědomil, že sedí na pohovce vedle Hermiony a v zoufalé touze ji utěšit, utišit tu čirou bolest z jejího šepotu, ji svírá v náruči. Nebylo to poprvé, co litoval, že byl teď o tolik menší než ona – vše, co mohl dělat, bylo svírat ji v náručí a doufat, že objetí přijme. Pak ucítil její paži, která se ovinula kolem něj. Obličej zabořila do jeho vlasů.
„Děkuji.“ Další zašeptání, o pár minut později. Bylo v něm více barvy a méně bolesti. Snape zvedl hlavu a pohlédl na ni; hluboké černé oči mu pohled oplácely, její spodní ret byl nejistě sevřen zuby – zvyk, který v jejím vlastním těle vypadal o dost méně nepřiměřeně.
„Nemohla jsem to zarazit. Nemohla jsem udělat vůbec nic.“
Snape nad jejími slovy potřásl hlavou. „Nemohla jste. Nemohla jste udělat, nic, co by zaručilo, že nezemře více lidí.“
„Jak to můžete vydržet?“
„Proč si myslíte, že to mohu vydržet? Zaměřuji se na to, čeho musím dosáhnout. Svůj strach a vztek nechávám vyplout na povrch až později, což pocítí mí studenti. A sklenice. A lahve. A cokoli dalšího, co mi zkříží cestu. Reparo je pravděpodobně jedno z mých nejpoužívanějších kouzel.“ Nádech ironie v jeho hlase objasňoval ten lehký úsměv; to bylo dobré znamení. Tohle však mohlo zabrat spoustu času, než aby se tím teď zabývala.
Nechtěl ji zatahovat zpátky do vzpomínek, ale určité otázky vyžadovaly odpovědi. „Zmínila jste se o Ruddovi, je to tak?“ Přikývla. „Zatraceně. Další, který je ze hry.“
„Takže byl špion?“
„Myslel si, že je; ale nebyl natolik blízko Voldemortovi, aby byl zvláště důležitý. Neměli jsme však důvod ho odrazovat, když se rozhodl změnit strany. Řeknu to Brumbálovi, on už to oznámí zainteresovaným osobám.“
„Dobře.“ Bolest se vrátila, zdálo se však, že prázdnota zmizela. Vypadalo to, že Hermioně náhle došlo, kde jsou - zaklesnuti do sebe, Snape přitisknutý k ní. „Hm…“
„Mám se odsunout?“ Snape přemýšlel, odkud ta slova přišla; byl připravený se odtáhnout, hned jakmile by se cítila nepohodlně, nedat jí možnost volby a přijmout odmítnutí.
„Ne.“ To bylo energické; stejně jako paže, která se kolem něj ovinula. „Já… potřebuju vás, jen na chvilku.“
Brumbál mohl počkat. Pro Rudda už nemohl nic udělat. Zatímco mlčky seděli u ohně, vzpamatovávali se a navzájem se utěšovali, noc přešla v ráno.
pozn. překladatele: Za beta-read povídky děkuji Nifredil
KONEC
Následující kapitola-->
<--Předchozí kapitola
Zpět
Komentáře: