Vánoční ples - a ples v předvečer Všech svatých - byl v porovnání s tímhle jednoznačně příjemnou záležitostí. Valentýnský ples. Nelegitimní omluva pro explozi takového množství růžové a červené a takové záplavy andělíčků, že z toho jeden mohl onemocnět. Tím spíš někdo, jehož umělecké cítění tíhlo spíš k Pollockovi než k Rubensovi.
Nelegální obchod s pleťovými krémy a lektvary pro péči o vlasy ho pár dní před plesem plně zaměstnával - jak se zdálo, každá dívka ve škole už slyšela o jeho směsích a toužila po nich. Snape se bavil vědomím, že tímhle odvážným podnikem vydělal více peněz než Weasleyova dvojčata za celou dobu, co provozovala své různorodé mimoškolní aktivity.
Mnohem překvapivější však byla skutečnost, že se náhle stal oblíbeným coby módní návrhář. Oblečení, které přeměnil na vánoční ples, nezůstalo bez povšimnutí, a dokonce se ukázalo být mnohem populárnějším, než si dokázal představit - bezpočet dívek za ním přišlo s otázkou, kde ty šaty vzal a jestli může sehnat další. Bylo nutné, aby zlost, která se ho díky neustálému vyrušování zmocňovala, potlačoval - ne úplně, protože ani Hermiona by to nezvládala, ale musel se přece jen krotit. Představa toho, co by děvčata dělala, kdyby věděla, koho žádají o oblečení, ho bavila.
Nicméně i tento druh zábavy se po čase obnosil jako šaty. Čas od času si Snape připomněl, kým doopravdy je, a byl tak trošku znechucený; říkal si, že je to znechucení tím, že je nucen hrát tuhle roli - tím, že musí být zdvořilý a poslouchat nudné diskuse o účesech a oblečení. Někde v koutku mysli by byl radši, kdyby byl znechucen tím, že ho těší, když ho jeho vrstevníci vyhledávají kvůli pomoci - ne aby si ho dobírali nebo zneužívali. Z potřeby kontrolovat už snad vyrostl, alespoň si to myslel - po těch letech a vzhledem k okolnostem. Přesto se jeho touha po ocenění očividně jen krčila někde v koutku, místo aby úplně zmizela, jak si myslel - nebo doufal.
Utěšoval se alespoň myšlenkou, že nebyl vyhledávaný jako společník - kromě těch, kteří Hermioninu společnost vyhledávali obvykle. Bylo mu jasné - a domníval se, že i Hermioně - že s ní byli spíše kvůli sobě než kvůli Hermioně samotné. Ani Potter s Weasleyem - když mu připomněl, jak málo Hermioně rozumí, nemohl je oslovovat křestními jmény - neměli klíč k tomu, jak s ní jednat. A ještě méně respektovali její zájmy. Po šesti letech by měli mít lepší představu, pomyslel si. Připustil, že k ní chovají jistou náklonnost - neuvědomil si, jak moc tohle přiznání dokazuje, jak se během těch několika měsíců změnil -, ale přál si, aby jednoduše vyrostli.
Jednou večer se to snažil Hermioně říct; byl to jeden z těch večerů, který je zastihl společně v laboratoři, zahalené ve vzájemném porozumění. Popíjeli kávu, hověli si v křeslech, které Hermiona vyčarovala z páru stoliček, a užívali si tepla ohně z krbu, zatímco čekali na to, až poslední várka experimentů a lektvarů zchladne.
Konverzace byla abstraktní a sporadická, jen příležitostně tichem zazněl hlas, který propůjčili myšlenkám. Náhle, z ničeho nic, se obrátil na Hermionu.
"Proč se spokojujete s Potterem a Weasleym? Vím, že jste přátelé, ale nerozčiluje vás, že vás většinu času jen využívají?"
"Vadí to vám?" zazněla tichá odpověď z hloubi druhého křesla.
"Tedy…" odmlčel se Snape. "Nejspíš mi nevadí, že využívají mě, ale to, že se tak chovají k vám."
Hermiona vzhlédla od šálku kávy a věnovala mu úsměv. Snape si uvědomil, co všechno touhle jedinou větou odhalil. Přemýšlel, zda by měl zkusit… ne. Jistě by to Hermionu nepřekvapilo, i když tohle téma spolu nikdy nerozebírali.
"Netrapte se tím, Severusi," řekla nakonec. "Jsou to kluci. Kdybyste se je pokoušel změnit, jen by je to mohlo zmást a já je dokážu srovnat, když na to přijde. Obvykle to svádějí na premenstruační syndrom," dodala suše, "ale funguje to. Na druhou stranu je mi s nimi fajn a zpravidla mi zabrání v tom, abych byla příliš vážná.
"Představovalo to pro vás během těch několika měsíců problém - to, že se berete příliš vážně?" zeptal se Snape.
Hermiona se zamyslela, aby otázku řádně zvážila.
"Je nutné, abych byla vážná. V poslední době jste mi ukázal další způsoby, jak se s tím vypořádat."
Doznání za doznání, žádné z nich přímo vyjádřené, ale oba si rozuměli. Ponořili se znovu do ticha, které rušilo jen syčení a prskání ohně; do chvíle, než Hermiona dopila kávu, odložila šálek a vstala a nabídla Snapeovi ruku. "No tak, podíváme se, jak to vypadá s poslední várkou." Vzal ji za ruku a nechal ji, aby ho vytáhla z křesla. Jakmile byl na nohou, přerušili vzájemný fyzický kontakt. Jeho paměť a touha však ten okamžik uchovaly ještě o chvíli déle.
********************
Den svatého Valentýna přivítal chlad a námraza silná skoro palec. Svět za okny bradavického hradu byl zahalený pláštěm z jinovatky, takže se pod studeným zimním sluncem leskl, až z toho bolely oči.
Snape se probudil s blíže nespecifikovaným pocitem strachu; některé věci se nikdy nezmění, bez ohledu na dobu či tělo. Den svatého Valentýna byl stále stejný. Na věky věků strašlivý.
Všechny dodávky a přeměny oblečení byly hotové; od chvíle, kdy Levandule a Parvati navrhly, že by si společně mohli zopakovat 'dámskou jízdu', jak to nazvaly, se jim více než úspěšně vyhýbal. V knihovně - velmi rychle - objevil nějaká depilační kouzla a často je používal (protože působila stěží déle než den), aby se ujistil, že nebudou mít absolutně žádný důvod znovu ho zahnat do úzkých. Ukryl se s Hermionou ve sklepení a vymlouval se na práci, dokud se nevzdaly. Hermiona se velmi bavila jeho přehnaným rozhořčením a znechucením. Možná, že tak znechucený zase nebyl.
Snape ležel v posteli a pozoroval slabé sluneční světlo prodírající se oknem. Jeho mysl byla stále otupělá po vydatném spánku. Snažil se nepřemýšlet nad tím, jestli si na plese budou moci s Hermionou zatančit. Rozptýlil se tím, že si v duchu probral denní rozvrh, prošel si školní předměty a zkontroloval, zda si prohlédl domácí úkol, který Hermiona vypracovala, aby se ujistil, že má stejné znalosti jako ona.
Když už nic jiného, tahle situace ho ujistila o tom, že dokáže držet krok v mnoha oborech, s nimiž nepřišel do styku od doby, kdy ukončil školu. Například přeměňování. Opakování věštění z čísel bylo zajímavé - pohyboval se na slušné úrovni i poté, co vystudoval, protože to byl užitečný nástroj při určování potenciálních výsledků většiny náhodných pokusů. Podobně to bylo i u run. I ty byly, z hlediska historických aspektů přípravy lektvarů, při práci užitečné.
Dějiny kouzel ho nikdy nezaujaly - a od jeho studií se zajisté nic nezměnilo. Obrana proti černé magii probíhala ve znamení pocitu marnosti a kousání se do jazyka, když se je poslední z řady beznadějných troubů, které vytáhli kdo-ví-odkud, snažil něco naučit.
Nakonec už ta chvíle nešla déle odkládat a Snape vyklouzl z postele a zamířil do koupelny. I když by bylo příjemné prospat celý den - a večer - nic by to nevyřešilo. Někdo by ho nepochybně přišel hledat, nehledě na jeho vlastní smysl pro povinnost.
Den byl přesně tak strašný, jak si myslel. Nejhorší byli leprikóni. Na košťatech doručovali valentýnky. Měl chuť poslat je do zapomnění. Na tváři se mu objevil široký úsměv, když zaslechl hovor páru druháků, kteří si povídali o tom, jak 'Snape' vyřídil prvního leprikóna, který se pokusil vniknout do učebny lektvarů.
Jeho nejhorší obavy se naplnily krátce poté; on, Harry a Ron byli na cestě na oběd, když se vzduchem ozvalo zasvištění ohlašující přílet dalšího leprikóna. Snape se instinktivně přikrčil. Když se narovnal, stvoření se vznášelo před ním a potrhle se křenilo. Neočekávaně mu, ve sprše mincí, hodilo růži. Snape ji bezděky zachytil. Poslouchal zvučné cinkání mincí, které kolem dopadaly na kamenné dláždění.
Když Snape pohlédl na poněkud omluvně vyhlížející květinu ve své ruce, leprikón se otočil a odchvátal na tom svém směšném malém košťátku. Harry s Ronem také měli každý svoji, ale s nemalým zájmem hleděli na něj.
"Takže, od koho to je?" zeptal se Ron s radostí v hlase. "Neříkej mi, že máš kluka?!"
"Rone!" sykl Harry. Ron na něj pohlédl. Určitě přemýšlel, co řekl špatně. Snape byl Harrymu skoro vděčný, že si alespoň všiml, že Ronův tón plný nevíry nebyl vůbec lichotivý. Zdálo se však, že Ron si to náhle uvědomil a trošku se naštval.
"No, já myslel… nemohlas na to mít čas… pořád jsi v knihovně… nebo v učebně lektvarů… a jsi primuska."
"Rone," povzdechl si Snape, do jehož hlasu se vtiskla Hermionina povaha, "zavři pusu, dřív než uděláš nějakou botu." Usmál se, dobře si vědom toho, že jeho oči zůstanou vážné. Doufal, že Ron ten komentář bude vnímat jako něžné pošťuchování. Naštěstí byl Ron nejspíš příliš spokojený, že má důvod zmlknout, na to, aby si všiml, že 'Hermiona' radostí zrovna neskáče.
Harry obrátil pozornost ke své růži a zasmál se. Snape na něj tázavě pohlédl a Harry mu ukázal kartičku, která byla k růži připojena.
"Pro moji čerstvě naloženou žabičku" přečetl nápis na kartičce.
Snape musel vypadat stejně nechápavě, jak se cítil, protože se Harry znovu zasmál a řekl: "Ta je od Ginny - pamatuješ si na valentýnku, kterou mi poslala v druháku? Oči má zelené jak čerstvá žába v láku. Fred s Georgem se tím bavili týdny!"
Snape se zasmál, jelikož se to od něj očekávalo, a v duchu si poznamenal, že se má Hermiony zeptat, o čem to Harry, sakra, mluvil. Nijak ho nepřekvapilo, že valentýnka byla od Ginny Weasleyové - Snape předpokládal, že Harry jí poslal něco podobného. Ronova byla nepochybně od nějaké přítelkyně na tento týden: nějaká z Mrzimoru, ale Snape si nemohl vzpomenout na její jméno. Ron nevypadal moc potěšeně, že ji dostal - podle všeho už ho přestávala zajímat.
Tohle všechno na chvíli dokázalo odvést pozornost od jeho vlastní růže. Už však dál nedokázal odvracet pohled od kartičky; kluci zřejmě čekali, že se také dozví, kdo mu tu růži poslal. Otočil visačku a přečetl ji.
"Šťastného Valentýna, s láskou Neville Longbottom."
Snapea se na chvíli zmocnila panika. Prosím, prosím, ať se jedná o vtip - v zastoupení přežil pozornost Alice Lacockové. Nebyl si ale jistý, jestli se dokáže přímo vypořádat s pozorností Nevilla Longbottoma.
Díky Harryho poznámce byl ušetřen hrůzy. "No samozřejmě. Zapomněl jsem, že to měl Neville v plánu."
"Co?" zeptal se Snape nervózně.
"Poslal valentýnku každé nebelvírské dívce z ročníku," vysvětlil Harry. "Myslel si, že je škoda, že ne každá loni nějakou dostala, takže se tímhle způsobem rozhodl ujistit, že se to nebude opakovat."
"Takže se nemusíš bát, že by se do tebe Neville zabouch'," škádlil ho zlomyslně Ron. Snape mu věnoval slabý úsměv.
Úleva. Citelná úleva. To bylo velmi longbottomovské - a velmi nebelvírské. A naštěstí neosobní. Nebude zapotřebí zmizet tomu klukovi po zbytek dne z očí - týdne - roku… ne, pokáral se Snape úsečně. Ne roku. Mandragory budou brzy k dispozici a pak tohle všechno bude za nimi. Čekal na vlnu úlevy, která ho po téhle myšlence měla zaplavit. Bylo zvláštní, že ačkoliv úlevu cítil, mísila se s melancholií.
V tu chvíli bude za nimi mnoho dalších věcí.
Zbytek dne uplynul ve sledu obvyklých událostí; leprikóni, k všeobecné úlevě, do oběda zmizeli a odpoledne proběhlo ve znamení přemíry povznesené nálady.
Večeře byla obvyklou bradavickou hostinou - Snape nikdy tak docela nepochopil, jak proboha někdo může čekat, že se po takovém množství jídla pohnete, natož že budete tančit. Vybral si zeleninu, na půl ucha poslouchal vzrušený hovor okolo a snažil se ignorovat výzdobu, která zaplavila celý prostor. Jako obvykle nikoho nenapadlo nic lepšího, takže celá síň byla růžová. Hodně růžová. Růžové svíce, růžové stuhy, růžové balonky, rudá srdce plující vzduchem a obecná tendence části dívčího osazenstva zahalit se do škály odstínů od růžové po červenou. Pouze strop zůstal nedotčený, odrážel jasnou noc s myriádami hvězd.
Jeho vlastním ústupkem dané události bylo to, že změnil odstín sametového saka, které měl na vánočním plese, z černé na velmi tmavě červenou; při tlumeném světle bylo stěží k poznání, že barvu vůbec změnil. Levandule a Parvati se pokoušely působit pobouřeně, že nepřišel s něčím novým. Nakonec však musely přiznat, že to funguje a že to koneckonců 'Hermioně' moc sluší.
Při jídle čas od času pohlédl k profesorskému stolu; Hermiona tam seděla jako hromádka neštěstí, rozpolcená mezi jízlivost a apatii. Občas zachytil její letmý pohled, ale vždy se odvrátil dřív, než si toho stačila všimnout; nebyl si jistý, proč se právě teď vyhýbá očnímu kontaktu. Jednoduše cítil, že bude nejlepší, když se ani jeden z nich nebude rozptylovat.
Nakonec večeře skončila a síň byla kvůli tanci vyklizena; hudba začala hrát a Snape se instinktivně stáhl, aby se vyhnul všem potenciálním tanečním partnerům. Ztratil se v chumlu nebelvírských. Čas od času zahlédl Hermionu, jak se bez zájmu potuluje kolem a umravňuje studenty pouze svou přítomností.
Snapeovo štěstí nakonec vzalo za své. Neville přišel s žádostí o tanec, kterou nebylo možno slušně odmítnout. Chvíli se pohybovali prkenně, Snape mezi nimi udržoval dostatečný odstup - pravděpodobně kvůli Nevillovým nevypočitatelným krokům. Rozhovor byl stejně prkenný jako kroky - to když se Snape nutil vyjádřit Nevillovi díky za tu růži.
Tančí s Nevillem Longbottomem a děkuje mu za růži. Někdo se někde musí válet smíchy, pomyslel si Snape.
Koutkem oka zahlédl, jak Hermiona ve spěchu míří do zahrady. Vypadala… divně. Jako by zoufale potřebovala uniknout, ne jen pátrat po zatoulaných studentech.
Snape se vymanil z Nevillova objetí tak rychle, jak jen dokázal, aniž by vzbudil podezření, a rovněž zamířil do zahrad; po cestě ho zastavilo pár dotazů, které se vztahovaly k jeho funkci primusky, a ty co nejrychleji vyřídil. Pak vyklouzl dveřmi na terasu.
Z dálky viděl nehybný stín a vydal se k němu. Hermiona stála tiše a hleděla k hradu. Jejím jediným pohybem bylo dýchání. Každý obláček páry chvíli visel ve vzduchu. Nezdálo se, že by si všimla jeho příchodu.
"Jste v pořádku?" zeptal se tiše, když k ní došel. Byla bledší než obvykle a rozhodně duchem nepřítomná. Ostré hrany, které se snažila udržovat, aby působila jako on na veřejnosti, se otupily. Zdálo se, že je daleko, ztracena v myšlenkách. Měl docela slušnou představu o tom, kam ji myšlenky zavedly; také ho tam často dovedly.
Ne, ne tak docela; ale jejich krátký rozhovor ji přivedl zpátky do přítomnosti a upevnil jejich vztah. Jak šel čas, vzájemné porozumění narůstalo a těšilo je víc, než pouhá slova. Bylo spirálou, která vydávala teplo a zaháněla chlad nočního vzduchu mezi nimi. Tohle byl špatný čas a špatné místo. Hermiona si to uvědomila jako první a poslala ho zpátky na ples s příslibem pozdějšího setkání.
Její hlas byl stejně nestálý jako jeho myšlenky, které na něj útočily jedna přes druhou předpoklady a výstrahami a odmítnutím a dalšími možnostmi a - nakonec - jistou nevyhnutelností. Otázka nebyla jestli, ale kdy.
"Uvidíme se po plese."
Když opustil Hermionu a zamířil do sálu, zvuky zábavy ho přivedly zpátky do přítomnosti - od nejisté budoucnosti. Bylo obtížné vrátit se do toho hluku a napětí a přílivu přátelství: nových, končících a měnících se.
Chvíli poté, co se vrátil do síně, Snape ucítil dotek na rameni. Rychle se otočil. Stál tam Ron s tváří lehce zčervenalou.
"Kdes byla?" zeptal se. Snape měl dojem, že se chtěl zeptat ještě na něco jiného.
"Venku, na vzduchu," opáčil Snape.
"Aha. Dobrý nápad. Taky bych se prošel - půjdeš se mnou?"
Snape na něj zvědavě pohlédl; ta žádost byla neobvyklá. Ron obvykle předpokládal, že ho Hermiona bude následovat na povel nebo tak nějak. Na tuhle žádost nešlo odpovědět 'ne', aniž by rozbil jejich přátelství s Hermionou - a to bylo něco, na co nebyl připravený.
Následoval Rona ven, pryč z bezprostředního shonu a hemžení, od davu, zpět do mrazivého vzduchu. Snape instinktivně přehlédl temnotu, kterou opustil jen chvíli předtím, ale Hermiona už byla pryč, pravděpodobně na cestě do sklepení.
Snape se zachvěl pod náporem chladu - ten malý nájezd na Velkou síň ho nijak nezahřál - a když ucítil Ronovy paže kolem těla, trhl sebou.
"Nech mě, abych tě zahřál."
Ach, prosím, ne, prosím, ne… ne… ne. Tohle není pravda, tohle se nemůže dít. Jestliže si předtím Snape myslel, že se někdo svíjel smíchy - ať už ten někdo byl kdokoliv - byl to teď kandidát na umístění u Svatého Munga.
Než se vzpamatoval, Ron ho svíral v náruči a dotýkal se svými rty jeho… ne. Ne!
Nakonec musel zřejmě něco říct, protože ho Ron náhle pustil a odstoupil.
"Omlouvám se," vyhrkli oba naráz a pak zmlkli. Ron byl rudý rozpaky a Snape bílý šokem. Snape polkl a gestem Rona vyzval, aby pokračoval. Ze všech sil se snažil nepodlehnout touze utřít si hřbetem ruky ústa.
"Já… omlouvám se," zopakoval. "Já jen… no… doufal jsem…"
Kvůli záchraně Hermionina přátelství se Snape nad Ronem slitoval. Pomalu pokýval hlavou. "Přála bych si," řekl pomalu, "přála bych si, abych byla taková, jakou mě chceš mít. Ale takhle to nefunguje, Rone. Jsme tak odlišní - co nevidět bych tě přivedla k šílenství: tím, že jsem pořád v knihovně, neustálým studiem a tak. Můžeme to nechat tak, jak to je?"
"Můžeme?" papouškoval Ron nahořkle. "Můžeš zapomenout, že jsem ze sebe právě udělal pitomce? Nejsem si jistý, jestli já ano."
Tohle byla poslední věc, kterou se Snape právě teď chtěl zabývat; jeho mysl byla stále plná posledního rozhovoru s Hermionou, i když byl velice krátký. Jediné, co si teď přál, bylo vrátit se do sklepení a znovu projít ten rozhovor, ne tady stát a masírovat ego náctiletému klukovi tímhle hovorem; věděl příliš dobře, kolik škody by způsobil, kdyby to udělal. Hermiona by se tak nerozhodla, takže ani on nemohl.
Nakonec se nemusel rozhodovat - Ron zamumlal něco o tom, že potřebuje čas, a zmizel ve tmě v zahradě; místo toho, aby ho Snape pronásledoval, vydal se hledat Harryho. Našel ho, jak tančí s Ginny Weasleyovou - žádné překvapení. Harry nejspíš věděl, k čemu se Ron chystá - když Snapea zahlédl, oči se mu rozšířily. Pohlédl za něj. V jeho tváři se objevily obavy, když nespatřil taky Rona. Zašeptal něco Ginny, ta přikývla a on se pak vydal ke Snapeovi.
"Hádám, že by si s tebou Ron rád promluvil," řekl.
Harry přikývl. "Počítal jsem s tím, že budu muset něco takového udělat," vysvětlil. "Snažil jsem se mu to rozmluvit - neber to osobně," dodal spěšně, "ale tohle nebyl zrovna jeden z jeho nejšťastnějších nápadů. Je těžké ostatním něco rozmluvit, když jsou ve hře hormony," uzavřel svůj monolog ironicky.
"Díky za snahu," poznamenal Snape suše.
"Jsi v pohodě?" zeptal se Harry. Snape přikývl.
"Budu v pořádku, myslím ale, že Ron se právě teď cítí tak trochu jako hlupák."
"Na každém valentýnském plese se nějaký najde," zamumlal Harry. "Půjdu se po něm podívat."
"Odcházím," ozval se Snape, "takže ho můžeš přivést zpátky, aby v něčem utopil svůj žal, jestli chceš. Stejně jsem unavená," dodal, protože si myslel, že se Harry chystá protestovat, že nemusí odcházet.
Rozhodně měl v úmyslu odejít - kvůli schůzce, kterou si smluvil ve sklepení, rozhodně nechtěl zůstávat v Hlavní síni.
Chodby byly chladné a ztemnělé nocí. Jen malé ostrůvky světla z loučí zaháněly temnotu, když mířil po prošlapané cestě do sklepení a jeho - Hermioniných - komnat. Hudba a šum z Hlavní síně se rychle vytrácely, takže brzy slyšel jen vlastní měkké kroky a dech. Tlukot srdce mu rezonoval v uších.
Proklouzl pracovnou a zaklepal na dveře soukromých komnat, s ostychem, který pro něj nebyl typický.
Dveře se tiše otevřely a on vstoupil. Slyšel zacvaknutí, jak se za ním dveře zavřely. Hermiona stála u krbu; vlasy měla rozcuchanější než obvykle, jako kdyby se jimi probírala. V pokoji bylo teplo, oheň se rozhoříval a osvětloval ho. Vzhlédla, když vešel. Všiml si, jak se jí oči ve světle svící třpytí; ne slzami, něčím mocnějším - a Snape se sám sebe snažil přesvědčit, že nejde o nic víc než o odraz jeho vlastních pocitů.
Jeho přesvědčení se však ukázalo jako liché, když se bez jediného slova setkali uprostřed pokoje. Snape si uvědomil, že se ocitl, už podruhé během půl hodiny, sevřený v náruči a cítí dotek rtů na svých.
Tentokrát se však neobjevilo žádné znechucení ani nic dalšího, kvůli čemu by se odtáhl; jen spalující potřeba dostat se blíž a vyjít vstříc objetí i polibku.
Za nimi praskal a syčel oheň; ani jeden si toho nevšímal. Snape vnímal jen Hermionu, proti sobě, kolem sebe. Veškeré pocity se soustředily jen a jen na ni, pocit naplnění a naprostého odevzdání se jeden druhému; tlak teplých, měkkých rtů na jeho - když se k sobě nakonec víc přitiskly, veškeré napětí bylo to tam. Pro Snapea existovala jen Hermiona. Právě teď a právě tady neexistovalo nic jiného, na ničem jiném nezáleželo.
pozn. překladatele: Za beta-read povídky děkuji Nifredil.
KONEC