Následky dokonalého štěstí vždy kráčí ruku v ruce s potížemi.
Jenom mudlovské filmy, uvažovala Hermiona, dovolí svým hrdinům zmizet v západu slunce, splynout v důvěře, šťastně se přenést přes důsledky svého jednání. Skutečný život nebyl tak uspořádaný a logický. Opravdový život měl roztřepený lem, ze kterého koukaly nitě. V reálném světě se muselo po večírku uklidit.
Usnuli si v náruči, uspokojeni, opilí zkušeností a nenadálou vášní. Probudila se s prvním záchvěvem úsvitu, tělo se podrobilo běžné praxi, které dlouho uvykala. Než si uvědomila, že by měl následky včerejší noci pociťovat mnohem intenzivněji než ona, bylo pozdě. Už se Snapea dotkla, povzbuzena vzpomínkami a ospalým vzrušením ve slabinách. Snape se k ní rozespale otočil a jeho napůl vztažená ruka ztuhla, když se mu po obličeji přehnal bolestný stín.
Hermiona ucítila bodnutí, v němž se mísila vina, zadostiučinění a spěšně vtěsnaný výbuch úlevy. To vše pramenilo z toho, že to on si prošel ztrátou panenství, ne ona. Zkušenost muže byla podstatně méně bolestivá, třebaže z téměř naprosté ztráty nejvyšších mozkových funkcí byla trochu znepokojená. Alespoň na poprvé tomu tak bylo.
„Jste hodně rozbolavělý?“ zeptala se trochu smutně.
Snape se opatrně překulil na záda.
„Dost,“ připustil po chvíli.
„Aha,“ opáčila. Nevěděla, co v takových situacích radí příručka slušného chování. Ve světle úsvitu, kdy své hormony měla přece jen více pod kontrolou, se jim začaly zjevovat trapné aspekty jejich setkání. Ze zkoumání nitra ji vyrušilo vřelé pohlazení, které škádlivě polaskalo její klín. Rychle pohlédla na Snapea. To, že viděla vědoucí úšklebek poškubávat jeho rty, ji zas tak nepřekvapilo.
„Hodně jsem přemýšlel,“ řekl s nádechem žertu.
„To je v pořádku,“ zamumlala. „Rozhodně nečekám, že řeknete, že se vám to bůhví jak líbilo.“
Snape se nečekaně odmlčel. Užasla, když ho viděla, jak si kouše ret; přemýšlela, zda si uvědomuje, že tu manýru pochytil od ní. Zdálo se, že studuje strop, jeho tvář však byla zvláštně soustředěná.
„Urazila byste se, kdybych řekl, že ne tak docela?“ zeptal se nakonec. Stále na ni nepohlédl.
Vzepřela se na lokti a natočila se tak, aby na něj měla lepší výhled. Jeho výraz byl nečitelný. Natáhla se a dotkla se jeho tváře, přejela po linii čelisti. Mohla cítit svaly, zaťaté pod kůží, které prozrazovaly napětí, přestože mluvil klidně. Sklonila se k němu a jemně ho políbila.
„Samozřejmě, že ne,“ řekla měkce. „Věřte tomu nebo ne, opravdu si umím představit, jak se cítíte.“
Její slova způsobila, že se mu rysy uvolnily a ústa sebou opět zaškubala.
„Ano, dejme tomu, že umíte,“ připustil. Následovala odmlka, po které zcela jiným tónem dodal: „Nicméně existují i jiné způsoby, jak bych vám mohl asistovat, kdybyste chtěla.“
Pochopila jeho nabídku. Odtáhla se, aby mu mohla pohlédnout do tváře. Nelíbilo by se jí, kdyby měl pocit, že ho tlačí do něčeho, co mu není příjemné. Jeho oči však spíš vypovídaly o očekávání než o odporu. Přesto však…
„Jste si jistý?“ zeptala se trochu váhavě. „Nechci vás nutit to něčeho…“
Přimhouřil oči.
„Slečno Grangerová,“ protáhl jízlivě, tak blízko svého normálního snapeovského tónu, který se mu za dobu, co používal její hlas, ještě nepovedl, „poskytl jsem vám někdy důvod k tomu, abyste se domnívala, že bych vám nabízel něco, co by bylo mimo mou dosud neobjevenou žílu nesobeckosti?“
Tón a slova, které použil, a lesk v očích, jí ostře připomněly, že ten, kdo vedle ní leží a posílá impulzy vzrušení do jejích slabin, je Snape. Rozhodla se jeho ‘nesobeckost ’ nekomentovat. Místo toho jednoduše pozvedla obočí.
„Dobrá, profesore Snape,“ opáčila tónem, jenž si s jeho nezadal, „pokud nabízíte…“
Snape jí chvíli pohled provokativně oplácel a pak sklonil hlavu. Zavřela oči, když rty začal putovat po hrudní kosti.
Později – mnohem později – spolu seděli v Hermioniných komnatách, oblečeni a tak slušně jako vždy, vezmeme-li v úvahu, že Snape měl na sobě oblečení z předchozí noci, upíjeli kávu a sem tam si něčeho ďobli. Bylo štěstí, že nikdo ani od jednoho z nich nečekal, že to ráno bude přítomný v Hlavní síni, napadlo ji. Přesně tak, jídlo mělo stále znepokojující podtext rodinného krbu a ona si nebyla tak docela jistá, jestli je na to připravená. Mluvit spolu bylo také trochu obtížné. Nedokázala myslet na nic jiného, než na to, co se mezi nimi stalo. Věděla, že dříve či později si o tom budou muset promluvit. Nicméně si byla celkem jistá, že teď není vhodná doba na povídání; i ty malé zkušenosti, co s muži měla, ji nedovolily pochybovat o typické reakci mužské duše na větu: ‘Musíme si promluvit‘.
Snape zamyšleně žvýkal toast, nevidoucíma očima zíral před sebe a ona předpokládala, že se jeho myšlenky točí kolem té samé osy jako ty její. Ticho se protáhlo a Hermiona poprvé za ty měsíce začala uvažovat, zda by měla něco říct či udělat, aby ho přerušila. V duchu se snažila dát dohromady vhodnou větu – a bídně selhala -, když tu náhle na ni Snape zaměřil svůj zrak.
„Je tu něco, co musíte vědět,“ řekl náhle. „Týká se to minulé noci.“
Cítila, jak se její srdce chvěje obavou. Nebrala-li v potaz mužskou psychiku – právě teď se na hluboké debaty o svých pocitech rozhodně necítila. Možná to opravdu bylo genetické; vlastnictví mužského těla automaticky propůjčovalo odolnost vůči veřejnému rozpitvávání emocí. Je tohle snad chvíle, kdy jí řekne, že to vše byl hrozný omyl? To jistě ne. Polkla.
„Skutečně?“ zeptala se opatrně.
Snape přikývl, studoval svůj toast.
„Minulou noc, než jsem odešel z plesu, jsem dostal… ehm… návrh.“
Ať už Hermiona očekávala cokoli, že uslyší, tohle tedy ne. Napila se kávy a doufala, že známé pohyby uklidní nervy. Tohle nebyla zrovna vhodná chvíle na to, aby měla ústa plná horké tekutiny.
„Od pana Weasleyho,“ doplnil Snape.
Hermiona se rozkašlala, když se káva vydala špatnou cestou a hrozilo, že se vrátí nosem. Nejasně si uvědomila, že jí Snape vzal šálek z ruky, když se svíjela v záchvatu kašle. Místo toho jí do ruky vtiskl kapesník, takže si mohla otřít slzami zalité oči a vysmrkat nos.
„Ron?“ zaskřípala, jelikož ze sebe nedokázala vydat jiný zvuk, který by nepřipomínal zmírající auto Ford Anglia, které vlastnil Arthur Weasley.
Snape přikývl. Oči měla stále zastřené slzami, přesto mohla přísahat, že v jeho tváři zahlédla stud.
„Ron?“ zopakovala, tentokrát hlasitěji. „Jak jste to, sakra, mohl připustit? Co se stalo?“
Snape, věnující toastu více pozornosti než jaká kdy byla věnována jinému lehce opečenému krajíčku chleba v historii magie či vědy, převyprávěl události, které se staly mezi tím, co opustil Hermionu v zahradě a dobou, kdy se k ní připojil v jejích komnatách. Na konci příběhu se Hermiona zvládla ještě jednou nadechnout a polknout, aby byla schopná nabrat dech k vyjádření svého pobouření.
„Chcete mi říct, že až dostanu zpátky své tělo, budu muset čelit Ronovi trýzněnému neopětovanou láskou? Alice Lacocková mi stačila.“
„Věřím, že jsem ho dostatečně odradil. Bojím se, že víc, než čímkoli jiným, bude trpět zraněnou ješitností.“
Hermiona si musela připomínat, aby dýchala. Snažila se z mysli vypudit představu, jak ji Ron líbá. Pak se jí však do mysli vkradla jiná představa; Ron líbající Snapea. Pobouření opadlo, když jí došlo, že celá ta situace je vlastně k smíchu. Rty se jí zachvěly. Pohlédla na Snapea, na jehož tváři se zračilo něco mezi zmatkem a podrážděním. Smích jí mohutněl v hrdle. Pokusila se ho zdusit, ale marně. Snape pohlédl přes stůl. Sušila si oči, které byly znovu plné slz.
„Promiňte,“ podařilo se jí ze sebe vysoukat, „ale umíte si představit, jak by se Ron tvářil, kdyby věděl, že líbal vás?“
Byla si jistá, že Snapeovo znechucení je přehnané a že jí to znovu spočítá.
„Opět cítím, Hermiono, že se příliš dobře bavíte na můj účet.“
Přemýšlela, jestli to mínil jako dvojsmysl. Chystala se něco říct, když se náhle zvedl.
„Mám dojem, že bych se měl vrátit k sobě,“ oznámil. „Nepochybuji, že někdo – kdyby to tak byla slečna Weasleyová – bude mít zájem o krvavé detaily minulé noci.“
„Jen se ujistěte, aby informace, které Ginny dostane, byly dostatečně pikantní,“ připomněla mu.
Ta poznámka na jeho rtech vyloudila úsměv, pro jednou oproštěný od jakékoli jízlivosti.
„Buďte ujištěna, že slova zprávy, kterou předložím, budou vybrána s největší pečlivostí. Rozhodně mezi nimi nebude jediné takové, které naznačujete.“
Postavila se a došla k němu blíž.
„Děkuju, že jste s Ronem jednal tak ohleduplně,“ řekla tiše, čímž odpověděla na jeho poslední slova. „Vím, že se občas chová jako blbec, ale nerada bych ho viděla doopravdy zraněného.“
„Hodně jsem přemýšlel,“ přiznal. Na chvíli se odmlčel a pak zopakoval: „Opravdu bych měl jít.“
Nechtěla, aby šel, ale také věděla, že nemůže zůstat. Ne, pokud nechtějí, aby se celá škola i okolí dozvědělo, že se něco děje. Neochotně kývla.
„Děkuju, Severusi,“ zopakovala, tentokrát děkovala za víc než jen za Rona. Udělala krok vpřed a rty se lehce dotkla těch jeho. Byl to jen letmý polibek, kterým chtěla zpečetit to něco mezi nimi.
Snape přikývl a byl pryč.
********************
Vnější svět opět přivítal ohromný posun v Hermionině životě s čirou lhostejností.
Studenti, kterým byly nepřízeň a dramata jejího osobního života naprosto ukradené a kteří chodili do sklepení, aby se naučili umění a dovednostem přípravy lektvarů, nedávali pozor a zlobili. Konaly se porady a odehrávaly famfrpálové zápasy. Nelze přežívat na koktejlu sestávajícího s adrenalinu, hormonů a introspekce; to pozemské se nakonec stejně ozve. Dokonce i tlak prvního setkání se Snapem ve třídě zmírnila potřeba sledovat Nevilla Longbottoma, aby se ujistila, že nezpůsobí žádnou větší katastrofu. Pro Hermionu ta hodina byla něčím mezi mučením a fraškou. Ve svém výkonu nepředvedla žádnou laskavost. Snapeovým směrem vyslala pár zlomyslných urážek, načež si všimla, že se k němu Ron posunul blíž v ochranitelském gestu.
Snape sám ten incident nijak nekomentoval. Suše se držel stranou ve snaze pana Weasleyho odradit, což se v jeho případě minulo účinkem.
Hermiona připustila, že je možná, čas od času, dobré podívat se na sebe s odstupem. Na druhou stranu by měla skoncovat s vysedáváním ve svých komnatách, fantazírováním o větší či menší pravděpodobnosti či vhodnosti, což by mohla dělat do nekonečna. Jakoby potřeba věnovat pozornost tomu, aby její žáci nezranili sami sebe nebo ostatní, poskytovala vítané základní znalosti.
Ona a Snape museli, samozřejmě, i nadále pracovat spolu. I přesto, že se rozhodli pozastavit ‘projekt ’, pořád tu byly záležitosti všedních dní, které vyžadovaly pozornost; učení, domácí úkoly, OVCE – z obou perspektiv. Nezbytnost stála od konce září nad osobními city.
Události ze dne Sv. Valentýna se neopakovaly. Pokud věděla, tak to nebylo vědomé rozhodnutí ani jednoho z nich. Alespoň to zjevně nevyplynulo z rozhovoru. Neposadili se spolu, ani nenaplánovali, jak se s tím vypořádají. Jen se nějak zdálo, že to není zrovna vhodné. To ale neznamenalo, že si bolestně neuvědomovala jeho přítomnost při práci, studiu, známkování, povídání nebo když jen tak seděli. V dotecích pokračovali dál, možná víc než předtím, letmé doteky nebo polibky; ale nic víc.
Hermiona vzhlédla od úkolu, který vypracovávala na věštění z čísel. Ve skutečnosti na něj už dobrých patnáct minut jen tak zírala. Neměla důvod to popírat; její soustředění bylo to tam od chvíle, co profesorka Prýtová na poradě ředitelů kolejí radostně oznámila, že mandragory jsou už téměř dozrálé – tu noc musela rozehnat mimořádně hlučný večírek ve skleníku číslo tři a zabavit nějaké další nezákonné rostlinné substance. Zachytila, jak na ni Brumbál přes celou místnost zamrkal; věděla, že z nedostatku uznání, který projevila, nic nevyčte – Snape by neudělal nic jiného, než že by se mračil -, jenomže očekávaná úleva se nedostavila. Když byla porada rozpuštěna, ředitel utrousil ohledně mandragor, ohlašujícího se jara, znovuzrození a obnovy pár poznámek, které, jak tušila, měly být pro její dobro. Snažila se patřičně reagovat, ale vše, co cítila, byla jen ostrá bolest z očekávané ztráty.
Nemělo to nic společného s tím, že by jakkoli toužila zůstat Snapem; nedělala si iluze o svých schopnostech coby profesora lektvarů na plný úvazek. Stačilo další předvolání od Voldemorta, nebo neopatrné slovo a oba by mohli být odhaleni. Ne, pro všechny zúčastněné bude nejlepší, když se oba vrátí ke své pravé identitě co nejdříve. Šlo o víc, než jen o záležitost těl; byla to ztráta něčeho jedinečného, něčeho, co se mohlo stát jedině za vhodných podmínek. Čím víc možností ji napadalo, tím více tíhla k závěru, že jakmile získají zpět svá vlastní těla, podmínky už nadále nebudou vhodné.
Existovalo příliš mnoho proměnných, příliš vysoké riziko, přílišná zranitelnost. Tady v Bradavicích byli odříznuti od zbytku světa, lapeni v situaci, o které směli vědět jen oni; mohlo vůbec to, co mezi nimi vzniklo, přežít návrat do normálu? Hermiona si začala masírovat spánky ve snaze ulevit napětí, které cítila. Rozhlížela se po místnostech – jejích místnostech, které brzy budou jeho – opět. Stála tam a vnímala teplo, neprobádaná území, světlo, pocit bezpečí a pohodlí, tedy vše, co ji tam obklopovalo. Jistě, že se chtěla opět shledat se svými věcmi, nosit své vlastní oblečení a pomazlit se s Křivonožkou, ale také se v noci probouzet vedle něj. Měla by to pustit z hlavy; ne jen prostor a knihovnu a poměrný luxus učitelských komnat, ale hlavně pocit být mu na blízku.
Nemohla – neměla by popírat hloubku svých citů; vášeň, spojení, hlad, lásku, kterou cítila ke složitému a nesnášenlivému muži, jakým Snape byl.
Vše, co potřebuji, je láska, pomyslela si ironicky, když se jí vybavila slova písně, která byla pro její rodiče jednou z nejoblíbenějších. Zavřela oči, pod prsty téměř ucítila gramofonovou desku; vyleptané rýhy na sedmi palcích černé vinylové placky, kterou ukradla ze skříně a znovu a znovu si ji ve své ložnici přehrávala.
Vše, co potřebuji, je láska. Kdyby to jen byla pravda.
*******************
Bez ohledu na Hermionino rozhodnutí, že si vychutná poslední chvíle téhle bizardní zkušenosti, proběhly poslední dny v téměř neslušném spěchu. Jarní prázdniny se blížily a, vzhledem k tomu, že učitelé byli všude, to signalizovalo náhlý nárůst studijního vytížení, které mělo zajistit, že budou probrány všechny základní body učebního plánu a že bude uložen dostatek domácích úkolů, který přes prázdniny horlivé studenty dostatečně zaměstná. Hermiona teď byla zvyklá na to, že jednou rukou práci rozdávala a druhou ji přijímala. Dokonce zaznamenala obrat k lepšímu v množství esejů, odchozích i příchozích.
Toho večera, kdy se profesorka Prýtová zmínila o mandragorách, přišel Snape do sklepení – později, jelikož byla na poradě – a na jeden ze stolů položil hromadu pergamenů. Zatímco přemýšlela, jestli jde o její domácí úkoly, natáhla se pro ni, ale Snape ji rozhodně odehnal.
„Koncept zadání zkoušky,“ vysvětlil stručně. Nad jejím evidentně překvapeným výrazem pozvedl obočí. „Myslela jste si, že se zadání zkoušky napíše samo? Musím připravit poklady a rozpis známek.“ Sklonil se k její školní tašce a něco v ní hledal. „Tohle,“ položil na stůl další složku pergamenů, „je vaše.“
Novinky o blížícím se vyléčení přijal bez jakékoli odezvy, což ji přimělo přemýšlet o tom, jestli je, co se toho týká, stejně rozpolcený jako ona. To, že je vzal na vědomí, potvrdil zabručením a přešel k pracovnímu stolu, aby prohlédl pokračující experimenty. Do jisté míry existoval jen chabý důvod v nich pokračovat, ona však stále chtěla přesně vědět, co v tom lektvaru bylo, a znala Snapea natolik dobře, aby se ochotně vsadila, že to cítí stejně. Tu něco zamíchal, jinde upravil plamen pod kotlíkem a pak se v tichosti vrátil, aby sestavil písemnou práci z lektvarů pro druhý ročník. Do chvíle, kdy nastal čas, aby odešel, jí připadalo, že je jí na hony vzdálený. Pak, když ho políbila na dobrou noc, vztáhl k ní ruku a zabořil prsty do jejích vlasů. Přitáhl si ji blíž a divoce ji líbal. Připravilo ji to o dech.
A pak se, jedné noci, kdy to ani jeden z nich nečekal, ozvalo zaklepání na sklepní dveře. Hermiona vzhlédla od poznámek z přeměňování a byla připravená vykřiknout úsečnou odpověď, když v tom se dveře otevřely a dovnitř nakoukla profesorka Prýtová.
„Ach, tady jste, Severusi,“ zaštěbetala, jako kdyby měla být jinde a ne tady zabraná do práce. Malá zavalitá čarodějka vklouzla do místnosti. Hermiona mohla vidět, že nese malý pytlíček z hrubého plátna. „Podívejme… je tu i slečna Grangerová.“ Na ženině tváři se objevil zmatený výraz. „Nevěděla jsem, že tu také pracujete.“
„Slečna Grangerová pracuje na speciálním školním projektu,“ ozvala se Hermiona. Doufala, že tak zamezí nevítaným otázkám.
Profesorka Prýtová zamrkala a pak obrátila svou pozornost zpět na Hermionu.
„Ano, správně,“ odtušila. Lehce svraštila obočí. „Mandragory už dozrály a Albus říkal, že je nutně potřebujete, tak jsem vám jich pár přinesla.“
Hermiona zaznamenala, že, ačkoli nevzhlédl od toho, co dělal, byl Snape velmi tichý.
„Děkuji, Ermengardo,“ opáčila úsečně a vzala si od ní pytlíček. Tak, jak měla profesorku Prýtovou za normálních okolností ráda, teď toužila po tom, aby čarodějka odešla.
Profesorka Prýtová ale zřejmě čekala a doufala, že bude obeznámena s přesným účelem, na který byly kořínky zapotřebí. Hermiona se něco za tu dobu, co byla Snapem, naučila; čekala, až Prýtová odejde. Konečně se zdálo, že to ředitelce Mrzimoru došlo, protože si odfrkla a s raněnou pýchou vyklouzla z místnosti.
Hermiona za ní hleděla, stále svírala váček s kořínky mandragory. Zírala na dveře ještě dlouho poté, co se zavřely a všechny zvuky vydávané profesorkou Prýtovou se zvolna vytratily. Ticho přerušil až Snape.
„Ten trik s mlčením v případě Ermengardy si musím zapamatovat. Abych ji odsud dostal, tak své slovní projevy obvykle omezuji na napadání její koleje a obviňování její osoby z aranžování květin.“
Hermiona se beze slova otočila ke Snapeovi a zdvořile mu nabídla pytlíček. Vzal si ho od ní.
„Příprava mandragorový lektvaru je poměrně rychlá,“ prohlásil neurčitě a pak na ni pohlédl. „Pokud hned začneme, v noci by měl být hotový. Nebo máte nějaký důvod, abychom počkali?“
Poté, co strávili takovou dobu hledáním léku na jejich společnou svízel, teď, když ho měli, Hermiona kupodivu váhala vyřknout slova, která tomu udělají konec, která kouzlem uzavřou tuhle epizodu a pošlou je zpátky do jejich ‘normálních ’ životů.
„I když to odložíme, nebude to jednodušší,“ řekla nakonec. „Měli bychom to udělat hned.“
Aby jí dal najevo, že akceptuje její rozhodnutí, krátce přikývl.
„Nuže dobrá,“ řekl pouze. „Najděte mi stříbrný kotlík velikosti čtyři.“
Hermiona poslušně zamířila k vyrovnaným kotlíkům; nebyly to ty, které se používaly při hodinách, ale Snapeova osobní zásoba. Další věc, která už zítra bude zpět pod jeho kontrolou. Vzala ten, který žádal, ten, který užívala vždy, když potřebovala stejný typ kotlíku. Donesla ho k němu a zaznamenala, že už připravil kořínky mandragory. Zralé a uťaté stále připomínaly ošklivé malé bytosti, když však nevřískali a nehýbali se, vypadaly víc jako rostliny. Snape je dočistil a pak na stůl postavil svěrák, do kterého kořínky připevnil.
„Ten kotlík položte pod to,“ instruoval ji.
Udělala jak řekl. Trochu jeho polohu upravil a pak si vybral nůž s kostěnou střenkou a dlouhou stříbrnou čepelí. Jistým pohybem nože vedl řez podél jednoho z mnoha hlubokých vrypů. Hermiona trochu ustoupila, skoro čekala, že poteče krev. Ven se však vyvalilo cosi hustého a zeleného, začalo to odkapávat a hromadit se v kotlíku.
„Kořen mandragory je rostlina,“ vysvětloval Snape tiše. „To, co je nazýváno lektvarem, je tekutina z převážné části založená na vodě, kterou vylučují hlízy. Kořínky tekutinu z hlíz odsávají, hromadí ji a využívají. Toto je běžný postup.“ Podal jí nůž. „Předpokládám, že jste mě sledovala. Připravte ty další kořínky.“
Uchopila druhý kořínek způsobem, který viděla u Snapea, a dumala, kudy vést řez. Nůž vedla přesně podél linie. Kořínek kladl větší odpor, než čekala; to nebylo jako zakrojit do zázvoru. To srovnání ji přivedlo zpátky. Zatlačila s větší silou. Dřevitý povrch se rozestoupil a další zelená tekutina vytekla do kotlíku. Tiše sledovala jezero uvolněné tekutiny, která plnila lesknoucí se stříbrnou nádobu.
Když byla hotova i s posledním kořínkem, Snape kotlík vzal a umístil ho nad oheň.
„Musíme ji přivést k varu, pak přidáme hrst nasekaného řebříčku a rovnou čajovou lžičku sušené stračí nožky mořské. Zvolna povaříme půl hodiny, dokud směs nezíská odstín bohatého karmínu.“
Což znamenalo, hádala, že jí zbývá tak třicet pět minut života ve Snapeově těle.
Společně sledovali, jak zelený lektvar začíná bublat a jak Snape přidává poslední přísadu. Povrch se na krátkou dobu vyrovnal, porušený jen malými chomáčky pěny po okraji, a pak se začal vlnit a klokotat díky stoupající teplotě. Snape něco zamumlal a plameny pod kotlíkem ochably. Tekutina v kotlíku se uklidnila a ponořila se do rytmického pohybu konvekce, hypnotického a zvláštně konejšivého. V chabém světle, které ve sklepení vládlo, se zelená změnila v tyrkysovou, pak v nachovou a ta zase v červenou, která nakonec přešla do karmínové. Stěží si všimla, že Snape vedle ní zase něco mumlá a sotva si uvědomovala náhlého opadnutí teploty, které znamenalo, že lektvar je hotový.
„Až to dostatečně zchladne, budeme to moci vypít.“
Jeho hlas zněl neosobně a nezaujatě. Pohlédla na něj a zjistila, že jeho tvář je stejně bezvýrazná. Nyní ho znala natolik dobře, aby věděla, že něco tají.
„Severusi?“ ozvala se nejistě.
Neodpověděl. Co měla v takové chvíli říct? Nakonec bylo asi lepší neříkat nic. V tichosti čekali, zatímco pára klesala a kovový povrch kotlíku zchladl natolik, že se ho dalo pohodlně dotknout. Bez dalších zbytečných pohybů Snape vytáhl hůlku a zamumlal: „Accio poháry.“ Dvě číše se vznesly z police na druhé straně místnosti, prolétly vzduchem a přistály na pracovním stole přímo před ní. Snape opatrně zvedl stále teplý kotlík, rovněž ho položil na stůl a nabral temně rudou tekutinu; příliš hustou na brusinkovou šťávu a příliš jasnou na krev.
Snape oba poháry zvedl a jeden podal Hermioně. S podivnou nervozitou si ho vzala.
„Jste si jistý, že to bude fungovat, že ano?“
Jeho pohled jako by postrádal přesvědčení.
„Jsem profesor lektvarů,“ připomněl jí s nádechem ironie.
V náhlém popudu přesunula pohár z jedné ruky do druhé, aby prsty té první mohla proplést jeho; motivem byla útěcha, i když nedokázala říct, jestli ji poskytuje či hledá. Nestáhl se, jeho sevření naopak zesílilo.
Společně pozvedli své číše a napili se.
pozn. překladatele: Za beta-read povídky děkuji Nifredil. Speciální díky patří Severce S. Rogueové.
KONEC