Mandragorový lektvar zřejmě nikdy nebude jedním z těch, o nichž se dá říct, že příjemně chutnají; možná ale, že chuť souvisela s působením – Severus rovněž nikdy nenašel přijatelnou verzi Mnoholičného lektvaru. Alespoň ne takovou, která by skutečně fungovala.
Hořká chuť si razila cestu dolů hrdlem a pokryla mu jazyk. Přemáhal nevolnost. Když začal lektvar účinkovat, myšlenky se mu ve chvíli rozlétly jako hejno vyplašených netopýrů; znovu se učil přeměňování, epilace nohou, magazín Cosmopolitan, měsíce předstírání a budování nejdůležitějšího vztahu jeho života. A jak se jí dotýkal – Hermiony, nezáleželo na tom, že byla v jeho kůži.
Byla; už nebude. Divné kroucení, rozpínání, pocit, který si ze září stěží vybavil, byl pryč. Znovu spatřil svět ze své obvyklé výšky a před ním stála Hermiona. Vypadala nějak zaraženě. Její pohled byl chvíli rozostřený. Pak vzhlédla a on ji uviděl – skutečně viděl ji – tam uvnitř. Opět viděl Hermionu, bez ohledu na kůži, ve které byla.
„Ehm…“ Zdálo se, že neví, co říct; on také neměl absolutně žádnou představu. Co říkal příslušný protokol pro takovou situaci? Uchýlil se k suchému konstatování očividného, jelikož doufal, že je tím vymotá z toho zmatku.
„Zdá se, že to funguje.“
Hermiona na něj zamávala obočím. Najednou vypadala lehce pobaveně. Kdyby se ještě uměl červenat, domníval se, že teď by se možná začervenal. Poznámka, kterou učinil, byla až příliš očividná.
„Odpusťte mi,“ řekl. S potěšením ta slova protáhl, protože si uvědomil, že opět může, se vším tím přízvukem a náznaky, kterých byl předtím schopen. „Ale musíte mi dopřát chvíli pošetilosti. Tohle se nestává každý den, Hermiono.“
Na zlomek sekundy uvažoval o tom, že ji osloví ‘ slečno Grangerová ’, ale nakonec se nedokázal přimět, aby tak rázně přeťal spojení, které mezi nimi vzniklo. Hermiona se zhluboka nadechla, skoro úlevou, že řekl její jméno; napadlo ho, že možná proto, že čekala formální jednání, okamžité popření všeho, co se za uplynulých šest měsíců stalo.
„Ne,“ opáčila nakonec. „Budiž vám odpuštěno, Severusi. Pro tentokrát.“ Bojoval s úsměvem, který si pohrával s koutky jeho úst. Pak to ale vzdal. Uplynulo hodně vody od chvíle, co se naposledy smál – těmito ústy. Byl si téměř stoprocentně jistý, že nikdo další nebude na jeho úsměv připravený. Jako Hermiona si mohl užívat výrazové svobody, což byla jedna z nečekaných radostí toho období. Kdyby – možná – kdyby našel způsob, jak se toho držet, obzvlášť s jistou osobou… nepochybně pošetilý sen, a příliš riskantní.
Hermiona mu úsměv oplatila. Jeho vlastní se zkroutil, když si účelnost nakonec probojovala cestu na povrch.
„Měli bychom jít za ředitelem,“ řekl; souhlasně přikývla, otočila se na podpatku a zamířila ke dveřím. Znovu se usmál, tentokrát tajně. Jednoduše ho potěšilo, jak kolem něj zavířil jeho vlastní plášť při náhlé změně směru. Uprostřed cesty ke dveřím se náhle zastavil, když si něco uvědomil. Naznačil Hermioně, aby ho předešla. „Přijměte mou omluvu, Hermiono,“ broukl, „někde jsem zapomněl dobré způsoby.“
„Chvíli potrvá, než si vzpomenete, jaký styl použít a kdy,“ opáčila Hermiona. „Buďte rád, že jsem vám nezkazila pověst – naučila jsem se vystupovat před studenty.“
Cesta hradem byla do jisté míry obyčejná; Snape se snažil tak okatě nerozhlížet kolem, když se ho znovu učil znát ze své výšky a perspektivy. Studenti mu šli jako obvykle z cesty a vrhaly na primusku, která kráčela vedle něj, soucitné pohledy. Ještě před hodinou by ty pohledy patřily jemu. Zajímalo ho, o čem Hermiona zrovna teď přemýšlí, když je opět nucena čelit těm samým letmým pohledům. K ředitelově pracovně dorazili dříve, než si našel chvíli, stranou od studentů, aby se jí zeptal.
Brumbál byl uvnitř a evidentně je očekával. „Hermiono, Severusi. Je milé opět vás vidět – a v té správné perspektivě! Znamenité, znamenité. Měl bych vám oběma poblahopřát; poslední měsíce nebyly snadným obdobím ani pro jednoho z vás, vaše životy závisely na vašich hereckých schopnostech – a na trpělivosti. Citronový bonbón?“
Snape odmítavě zavrtěl hlavou a všiml si, že Hermiona vedle něj udělala to samé.
„Nuže dobrá. Velmi dobře. Potřebujete moji pomoc? Ne?“ Skoro se zdálo, že Brumbála zklamalo, když opět svorně zavrtěli hlavou. „Pak tedy dobrá, děti. Myslím, že jediné, co vám zbývá, je znovu se chopit otěží svých vlastních životů – ale, prosím,“ jeho hlas na chvíli změkl, „nezapomeňte a neopomíjejte různé možnosti. Nic není nemožné – ačkoli opatrnost je vždy na místě.“ Kývl na ně. „Dobrou noc.“
Když je Brumbál tak nečekaně rychle propustil, Snape překvapeně zamrkal; ani on ani Hermiona nebyli, tváří v tvář ředitelovu požehnání, schopni slova. Za chvíli už je posuvné schodiště vyprovázelo z ředitelovy pracovny.
U paty schodiště se na chvíli zastavili, skryti před pohledy náhodných kolemjdoucích, a rozpačitě na sebe hleděli.
Nakonec Hermiona sklouzla pohledem na podlahu, pak opět vzhlédla. „Hádám, že bych měla jít a znovu se seznámit se svou ložnicí a kočkou. Je… je něco, co odtamtud potřebujete?“ zeptala se.
Snape zavrtěl hlavou. „Všechno jsem si nechal v laboratoři; nemyslím, že nahoře zůstalo něco, co by vám nepatřilo. Kdybyste přece jen něco takového našla, můžete to s sebou vzít zítra večer, až – až sem půjdete kvůli projektu.“ Skoro sebou trhla, když se na chvíli odmlčel. Doufal, že se jeho snaha o potlačení zoufalství, které díky její společnosti cítil, promítla i do jeho hlasu.
Hermiona zamrkala, oči se jí na chvíli zvláštně zaleskly, pak přikývla a náhle ho objala kolem krku. Než stačil jakkoli zareagovat, jeho ústa se setkala s jejími; tělem mu projela vlna vzrušení, chutnal ji a dotýkal se jí a to v něm okamžitě zažehlo tisícero ohňů.
Tohle bylo správné – správná chuť, správný dotek a správná osoba. Bojoval s touhou prohloubit polibek – chodba před ředitelovou pracovnou byla stěží vhodným místem -, ale nemohl si pomoct, aby jí neodpovídal. Prsty jí vpletl do vlasů, hebkých na dotek. Nepoddajnou částí mysli zaznamenal, že kondicionér, který vyrobil, opravdu dobře funguje. Přitáhl si ji blíž a poddal se senzaci, která zaplavila jeho tělo, když se k němu znovu přitiskla. Její rty byly svěží a nekonečně sladké; potěšení ze všeho, dokonce i z toho, že je vyšší, že se k ní sklání – se v polibku odrazilo.
Vzápětí se od sebe odtáhli, těžce oddechovali. Snape se snažil donutit říct dvě slova na rozloučenou, zjistil však, že dokáže říct jen jiná dvě slova.
„Až zítra.“
Hermiona přikývla, její oči byly opět lesklé, otočila se a hbitě vyrazila chodbou. Snape za ní hleděl, najednou strašně unavený, a skoro si nevšiml okamžiku, kdy se dala do běhu. Ještě před šesti měsíci by si myslel, že se nemůže dočkat, aby se dostala z jeho dosahu, aby se vrátila do nebelvírské věže, do svatostánku Pottera a Weasleyho. Nyní… nyní si byl jistý, že vyhledá útočiště své ložnice, aby byla sama předtím, než ji někdo uvidí plakat.
Měl by udělat to samé. Udělal by to samé, kdyby na něj nezačaly útočit otázky, na něž nebyl připravený odpovědět. Dokonce i Hermiona mohla uniknout v takovém spěchu – bez ohledu na to, že byla primuska, to nebude považováno za nic neobvyklého. Profesor Snape si nicméně takové chování dovolit nemohl, takže se pomalu vydal zpátky. Házel zamračené pohledy po každém studentovi, který byl natolik hloupý a zkřížil mu cestu, a nekompromisně strhával body – dokonce i zmijozelskému studentovi, který byl tak pošetilý, že ho na chodbě zastavil, aby se ho zeptal na cosi nedůležitého.
Došel do svých komnat; když vyslovil heslo, dveře se otevřely a nechaly ho vejít. Přešel na druhou stranu místnosti a zhroutil se do křesla. Zíral na zeď před sebou. Knihy byly na policích vyrovnány v semknutých řadách. Náhle mu připomněly Hermionu a to, jak na ně, se špatně maskovaným úžasem a radostí, hleděla, když se poprvé ocitla v jeho komnatách.
Zvedl hlavu a rozhlédl se okolo; jeho území a přece… a přece nesmazatelně poznamenané Hermioninou přítomností. Dotýkala se svitků pergamenů na stole – bez pochyby její poznámky k projektu. Musí se ujistit, že k nim bude mít přístup. Šálek studené kávy na podlaze vedle židle; její, jistě od snídaně. Knihy nakupené vedle šálku – měl by jí je nabídnout, aby je dočetla.
Jeho prostor – její prostor – jejich prostor. Připomněl si, že to chvíli potrvá, než si zase zvykne… a najednou se rozpomněl. Vyhrnul levý rukáv. Znamení bylo stěží viditelné, ale teď ho cítil. Památka, která mu připomínala to, co si pamatovat nechtěl. Uvědomil si, kým je. Kým vždy byl, dokonce i tehdy, když obýval Hermionino tělo.
Posunul se na židli níž.
Nakonec, zamotaný v myšlenkách a téměř k smrti unavený a duchem nepřítomný, zamířil do postele. Bylo pozdě – možná, že brzy, protože si byl jistý, že je dlouho po půlnoci – a měl by spát. Na chvíli uvažoval, jestli dokáže usnout; zvyk přetrvával v jeho mysli, ne v těle – chtěl jít do postele, tak jak to od konce září dělal každou noc. I kdyby si z té doby neodnesl nic jiného, možná by konečně mohl upravit svůj spánkový režim.
Otočil přikrývku a trhl sebou, pak se rozesmál. A smál se, byl to hluboký nakřáplý zvuk, který se smísil se štiplavými vzlyky. Pod přikrývkou byly pečlivě složené boxerky; silná připomínka toho, že ještě včera v noci Hermiona spala v jeho posteli. Přestal se smát a utřel si slzy. Pomalu se uklidnil, zvrácenému pobavení však dovolil, aby přetrvalo. Některé intimnosti na něj očividně byly příliš.
Byl unavený. Tak strašně unavený. Jeho myslí se míhala vzpomínka za vzpomínkou, jak se snažil zachytit ty, které odrážely jeho potřebu být opět sám sebou – vlastně ne tak docela. Někdy v průběhu těch měsíců možná něco zjistil o muži, kterým by mohl být. Byla v tom jistá dávka ironie, že na to přišel v těle osmnáctileté dívky. Zítra bude mít dost času o tom přemýšlet, znovu najít jakous takous rovnováhu ve svém životě.
Smetl prádlo na stranu, takže skoro spadlo na zem, a pak, v náhlém popudu, který nedokázal vysvětlit, ho položil zpátky na postel. Svlékl se; hábit, kabátec a kalhoty, košili a spodní prádlo, a pak vklouzl do boxerek.
Ležel v posteli a zíral do stropu. Světlo svíce, která stála na nočním stolku, skotačilo na hrubé omítce skrývající kameny. Bylo… divné ležet v téhle posteli, sám, v tomhle těle. V prádle se cítil obzvlášť divně. Látka byla poněkud hrubá. Bylo to téměř jako polaskání.
Po slovech následovaly představy, po obojím měly následovat činy. Snape sáhl dolů, aby si trenky svlékl, aby tak do svého života vrátil pohodlí nahoty, ale jakmile se dotkl lemu, zarazil se. Nemohl to udělat. Měla je Hermiona; nosila na spaní prádlo.
Nelogický kruh mu vířil myslí, až se mu z toho točila hlava. Nakonec vysvobodil jeden knoflíček a nechal to být. Umění kompromisu. Památka, vzpomínka a pohodlí.
Ve chvíli, kdy začal uvažovat, jak dlouho bude vzhůru, nečekaně usnul.
Snape se probudil už za úsvitu, který ložnici škádlil bledým světlem procitajícího slunce. Jeho paprsky barvily sněhovou peřinu, která halila hory lemující obzor, a odrážely se od ní.
Některé věci se nikdy nezmění; potřeba navštívit koupelnu a ulevit nepohodlnému tlaku byla jednou z nich. Ale i tohle se přece jen změnilo – vzpomínky překryly strohou účelnost a on se přistihl, že vzpomíná na to, jaké to bylo, když byl Hermionou, když se sám sebe dotýkal, když se hladil. Tlak v pochvě – prudké, téměř stravující vzrušení způsobené nehtem dráždícím vstup do těla. Laskající prsty vyvolávaly v jeho těle napětí… Když dosáhl vrcholu, zasténal Hermionino jméno do chladného vzduchu nastávajícího dne.
pozn. překladatele: Za beta-read povídky děkuji Nifredil. Speciální díky patří Severce S. Rogueové.
KONEC