Oheň a růže - kapitola čtvrtá
TEN NÁHLÝ OBRAT UDÁLOSTÍ JE PEKLO - SEVERUS
Čaj by byl fajn. Vlastně cokoliv, co by je byť jen na chvíli rozptýlilo, bylo vítané. Brumbál a uklízení je na nějaký čas zaměstnaly natolik, že se vyhnuli nepříjemným myšlenkám. Jenomže teď, v jejích komnatách, či spíše v jeho, byli doslova obklopeni následky činu pana Longbottoma. A on by mu měl ještě dělat chůvu.
Snape potlačil zasténání a zabořil obličej do dlaní. Tohle odhalování těla i duše bylo dost náročné i přes Hermionin zájem.
Krátce potřásl hlavou. Hermiona od něj byla odvrácená a připravovala čaj. Náhle se zachvěl, když se mu dlouhé vlasy otřely o záda. Byl to přinejmenším překvapivě příjemný pocit. Odolal touze se jich dotknout. Později na to ještě bude mít čas. Zapudil myšlenky na pozdější průzkum. Cítil, že se lehce červená.
Ve snaze se rozptýlit se znova rozhlédl po místnosti. Měkce povzdechl, když jeho pohled padl na zrzavou kočku, která si ho nedůvěřivě prohlížela. Skoro začal věřit v Boží odplatu. Draze zaplatí za všechno, co v životě provedl. Být dospívající dívkou… nic horšího už se mu snad stát nemohlo. Alespoň, že s nikým nic neměla. Znovu se zachvěl. Pouhá představa toho, že by musel udržovat vztah s Potterem nebo Weasleym, byla v tuto chvíli horší, než muset čelit Mozkomorovi.
Zaskřípal zuby a snažil se tu myšlenku zaplašit. Pak promluvil k Hermioniným zádům.
"Ta dnešní porada… většina projednávaných věcí by vám měla být z podkladů, které jsem vám dal, jasná. Věřím, že některé vám budou dokonce známé. Jako primuska máte s těmito věcmi jisté zkušenosti. Osobně se při poradách do debaty moc nezapojuji. Sednu si do křesla co nejblíže k ohni. Ve stále se opakujících debatách před a po poradě se také neangažuji.
Jediné, k čemu se dnes budete muset vyjádřit, je stížnost profesorky McGonagallové na paní Norrisovou. Hádám, že se dostala s tím Filchovým zvířetem do křížku, když se jí naposled zachtělo potulovat se pozdě v noci po hradě v kočičí podobě."
Na chvíli se odmlčel a snažil se ovládnout smích při představě, jak McGonagallová prchá před paní Norrisovou. Všiml si, že i Hermioně se chvějí ramena potlačovaným smíchem. Když ale vzhlédl, v její tváři našel jen stopy zvědavosti.
"Proč musím promluvit?"
"Kvůli Filchovi. Z důvodů, které jsem nikdy nechápal. Věří v mou podporu. To je důvod, proč se na mě odvolává. Navrhoval bych, abyste jen řekla, že s tím nemáte nic společného a že nemáte v úmyslu do celé věci jakkoliv zasahovat. Buďte stručná a o Filchovo cítění se nestarejte. To samé platí pro McGonagallovou."
Hermiona se na nic neptala. Pouze přikývla a podala mu šálek s čajem. Z tekutiny líně stoupala pára. Vzal si ho od ní. Stále měl problémy zvyknout si na kratší dosah a drobné prsty.
"Děkuji," řekl a obrátil své myšlenky zpět k aktuálnímu problému. Potřebovala se o něm něco dozvědět, aby ho byla schopná nahradit, aniž by oba zničila. Doufal, že disponuje alespoň ucházejícími hereckými dovednostmi.
Snape otevřel ústa a chystal se promluvit, ale Hermiona ho, jelikož dlouho mlčel, předběhla netrpělivou otázkou. Na její tváři se objevil úsměv. Vypadalo to rozhodně zvláštně, což bylo způsobeno zřejmě tím, že na to příslušné svaly nebyly zvyklé. Už si ani nevzpomínal, kdy se naposledy smál.
"Takže, pane profesore… Chodíte s někým?"
Snape nejdřív strnul, ale pak překvapil sám sebe tím, že následoval Hermionina předchozího příkladu a rozesmál se. Opatrně položil šálek na stůl a posadil se do křesla k Hermioně. Zhluboka se nadechl. Takovou odezvu opravdu nečekal. Napadlo ho, do jaké míry je jeho nynější tělo zodpovědné za jeho reakce. Alespoň, že to byl normální smích a ne projev hysterie, ke které v tuto chvíli neměl daleko. Uklidnil se a zvedl ruce.
"Přijměte moji omluvu, slečno Grangerová. Odpověď na vaši otázku zní ne. Nejsem zapletený s nikým. Romanticky ani jinak," dodal. Jeho mysl už se však obrátila k tomu, co měl v úmyslu říci dál. "Můj… život… způsob mého života nebyl k takovýmhle věcem příliš nakloněn. Předpokládám, že tušíte proč."
Hermiona přikývla a dívala se na něj jeho očima. Bylo to podivně vzrušující. Jako by se celou dobu díval do zrcadla.
"Proč mi neřeknete, co o mě vlastně víte. Já potom doplním to, co ještě budete potřebovat vědět," snažil se působit vyrovnaně. "Moje... touha… po soukromí vše ulehčuje. Není mnoho lidí, kteří by byli zasvěceni do detailů mého života."
"Možná, že byste byl překvapen," zamumlala Hermiona. "Dobrá tedy. Jmenujete se Severus Accius Snape. Ročenka v knihovně je docela užitečným zdrojem informací, profesore," dodala, když mu překvapením vylétlo obočí vzhůru. "Je vám osmatřicet a učitelem lektvarů tady v Bradavicích už jste… vlastně, ani nevím, jak dlouho tu učíte. Ale dost na to, abyste učil Billa a Charlieho Weasleyovi. Vy… netrpíte hlupáky a používáte… um… svérázné učební metody. Jste schopný soudcovat famfrpálové zápasy. Od té doby, co jsem v Bradavicích, jste to však dělal jen jednou." Hermiona se na moment odmlčela. Všiml si, jak nervózně polkla. "Býval jste Smrtijedem. Nyní špehujete pro Brumbála," její hlas slábl, až se úplně vytratil.
"To je vše, co o mě víte?" zeptal se Snape po chvíli. Hermiona kývla na znamení souhlasu.
"Dobře. To je vše, co potřebujete vědět. Vaše noční výpravy s Potterem a Weasleym, výpravy s Potterovým neviditelným pláštěm, vám stejně více informací neposkytnou, že, slečno Grangerová. Nebudu zpochybňovat vaše prohlášení o tom, že s tím nemáte nic společného," dodal Snape, když si všiml, jak se Hermiona tváří.
"Jak už jsem řekl," promluvil skoro líně. Pak pokračoval už normální rychlostí. Hermionin hlas se k tomuhle vůbec nehodil, ačkoliv to vyznělo mnohem znuděněji a s větším sarkasmem, než kdyby to řekl vlastním hlasem. Naneštěstí se výsledek blížil spíše rozmrzelosti než zastrašování. "Jak jsem říkal, upřednostňuji soukromí, slečno Grangerová. Nechci, aby kde kdo strkal nos do mých soukromých záležitostí. Ani v tom nikoho nepodporuji. Rovněž tlachání není mojí parketou. Pro nás oba by bylo lepší, kdyby to tak zůstalo."
Hermiona ho nenechala pokračovat. Snape si všiml, že začíná ovládat jeho vlastní intonaci. "Jsem si moc dobře vědoma nebezpečí, které nám oběma hrozí, jestliže nás začne kdokoliv podezírat, profesore," upozornila ho kousavě. "Kdybychom se dokázali vyhnout vzájemným urážkám, šlo by to mnohem rychleji."
"Jistě." Snape se skoro usmál zmatku, který byl vepsán v rysech její tváře. "Už mluvíte stejně jako já, slečno Grangerová. Jen tak dál."
"Nesnesitelnej bastarde."
Snape se rozhodl nebrat to tichou poznámku na vědomí. Udržovat jí rozzlobenou byla nejrychlejší cesta jak se ujistit, že celé škole předvede dostatečně přesvědčivé představení. Znovu se vrátil k tématu ve snaze mít tuhle nepříjemnou věc za sebou.
"Detaily. Tak dobře. Pochybuji, že to, co vám sdělím, budete skutečně potřebovat. Řeknu vám to ale pro případ, že by se o tom zmínil některý z kolegů. Vaše informace z knihovny jsou správné. Je mi 38. Narodil jsem se 13. září 1960. Narozeniny neslavím a neplánuji v téhle situaci setrvat do chvíle, než přijdou další. Oba moji rodiče jsou stále naživu a ano, slečno Grangerová, byli svoji, když jsem se narodil. Žijí v Suffolku a jsou obzvláště pozoruhodní. Nikdo z mých kolegů je nikdy neviděl a pokud mi dobře slouží paměť, kromě jejich existence o nich nic nevědí. V Prasinkách mám dům, který jsem zdědil po babičce. Kdyby se vás na něj někdo ptal, řekněte jen, že tam nemáte v plánu trávit žádný čas. Nemám žádné sourozence ani jinou rodinu.
Pro Brumbála pracuji 15 let, jako učitel i jako špeh. Vedení Zmijozelu jsem převzal v letním semestru roku 1983. Předtím… jsem byl pět let Voldemortovým následovníkem, od mých osmnáctých narozenin. Nikdy jsem o té době s nikým nemluvil, takže nikdo nebude očekávat, že mu o tom budete referovat."
Tichý hlas však dodal: "Kromě Voldemorta."
"Přesně tak," odpověděl Snape a úsečně kývl. "Kromě Voldemorta. Není to dlouho… co jsem ho viděl, takže jste pro tuto chvíli v relativním bezpečí. O víkendu však radši sestavíme plán, kterého byste se držela v případě, že by se vyskytla nějaká nepředvídaná situace. Máme štěstí. Zítra je pátek, který budeme muset nějak přežít, a pak budeme mít celý víkend na to, abychom se se vším důkladněji sžili. Teď na to není dostatek času, brzy bude porada. Nicméně, život ani jednoho z nás nebude probíhat hladce, jestliže znamení, na vaší levé paži," připomněl Hermioně, která si instinktivně vyhrnula rukáv a zahleděla se na kůži levého předloktí. "Jestli znamení začne být viditelné nebo bude pálit, okamžitě mě vyhledáte. Nebudete se pokoušel o žádné nebelvírské hrdinství, slečno Grangerová, nebo budeme oba mrtví."
Hermiona se naježila, takže si pospíšil, aby si nezačala stěžovat. Takové dráždění nebylo od věci. Její výkon bude alespoň přesvědčivější.
"Naštěstí nemám ve zvyku se někomu zpovídat, až na Brumbála, samozřejmě. Pokud bude nutné, abyste mě naléhavě kontaktovala, nevzbudí to žádné podezření. Jediné, oč vás prosím," povzdechl, "je, abyste v tu chvíli propustila jakoukoliv třídu, kterou budete učit. Rád bych dostal svou učebnu nazpět v relativně nedotčeném stavu, až tohle všechno skončí."
"Jistě, pane profesore." Hermiona dopila čaj a neočekávaně se postavila. Sebrala svůj a Snapeův šálek a s nimi se vydala k malému dřezu v rohu místnosti. Na chvíli se zaměstnala mytím nádobí. Snape pozoroval její záda. Náhle promluvila. Z jejího hlasu jako jed odkapával sarkasmus.
"Víte, profesore, že váš plán, jak mě naštvat, abych vás lépe zahrála, vybízí k pár otázkám." Odmlčela se. Snape skoro nadskočil. Odmítal diskusi o jeho duši. Když Hermiona znova promluvila, děkoval Bohu za svoje sebeovládání.
"Za prvé, jak si mám být jistá, že ostatní přesvědčíte, že jsem to opravdu já?"
Hermiona se otočila a dívala se na něj, vysoká a tichá. I přes svou roztržitost si všiml, že se velmi dobře ovládá. Očividně se snažila o jeho obvyklý výraz. Přistihl se, že sedí na okraji křesla a mírně se naklání dopředu, jako mnoho studentů, které učil, slečnu Grangerovou nevyjímaje. Byl si jistý, že než tento den skončí, budou ho pěkně bolet záda.
"Myslel jsem," řekl zamyšleně, "že budete posedlá přípravou na OVCE, slečno Grangerová. I když je začátek roku, nemělo by to být zcela mimo váš charakter."
Hermionina bledá kůže se trochu zarděla, ale přikývla. Před tím, než odpověděla, si dala čas na rozmyšlenou.
"Musíte se mít před Harrym a Ronem na pozoru. Oni jsou zase posedlí tím, že mě vytahují z knihovny, když mají pocit, že to trochu přeháním. Doposavad to nebyl tak špatný nápad. Teď by se nám však hodil pravý opak. Znamenalo by to být nesoustředěný a duchem nepřítomný. Každé vaše uklouznutí by mohlo být považováno za přepracování. To by vám mohlo dát víc času sžít se s Nebelvírem."
Snape přikývl a složil hlavu na své zkřížené ruce.
"Rovněž by to znamenalo, že bych se tu mohl zavřít, předstírat studium a scházet se s vámi, abychom probrali učební plán na další den." Hermiona během jeho řeči povážlivě zbledla, když si uvědomila, že bude muset učit lektvary. "Také bych vám vždy předal poznámky z hodin a domácí úkoly, slečno Grangerová."
"Domácí úkoly," opakovala po něm nechápavě.
"Vaše domácí úkoly, slečno Grangerová. I tak je dost zlé, že musím opakovat sedmý ročník, slečno Grangerová. Zajisté jste si nemyslela, že za vás budu dělat i domácí úkoly, že ne?" Když mluvil, pozvedl obočí. Vstal. "I když vyjdeme hned teď, slečno Grangerová, stejně přijdeme pozdě na večeři."
KONEC
Následující kapitola-->
<--Předchozí kapitola
Zpět
Komentáře: