Oheň a růže - kapitola pátá
JEN SE NEPROZRADIT
Snape vypadal, že zvažuje, jestli jí těch pár vět vůbec může pomoci zvládnout dnešní večer. Hermiona s jeho pochybami však nesouhlasila a také mu to po cestě do Hlavní síně řekla. Začal jí tedy vysvětlovat, co může očekávat. Jeho hlas připomínal životem unavenou dospívající dívku, která něco vysvětluje svým pomale chápajícím rodičům.
Její rty se zvlnily, úsměvu však odolala. Očividně si neuvědomil, jak na ni působí. Tím lépe pro něj.
"Ačkoliv to dnešní setkání ředitel popsal jako poradu profesorského sboru, jedná se vlastně o setkání ředitelů jednotlivých kolejí, což alespoň znamená méně lidí, se kterými se budete muset vypořádat."
Méně lidí, ale zase takových, před kterými je větší pravděpodobnost odhalení, pomyslela si trpce. Podivná zábava, tyhle schůzky.
"Dávejte pozor," zasyčel.
Slabě stiskla čelisti a obrátila svoji pozornost zpět k protivnému Nebelvírovi po svém boku.
"Jak jsem řekl, některá témata by vám již měla být známa - kázeň studentů, mimořádné problémy a, pro tentokrát, nebudu připomínat, že vy nebo vaši přátelé jste jednou z položek na seznamu."
To byla přinejmenším úleva. Nebylo pochyb, že by ho nesmírně potěšilo, kdyby se mohl osobně dovolávat Harryho nebo Ronova vyloučení. Tohle se nikdy nezmění.
"Porada se koná v ředitelově pracovně a obvykle začíná tak půl hodiny po skončení večeře. Heslo je Lékorky. Navrhuji, abyste tu trochu volného času, co máte po večeři, věnovala seznámení se s tématy." Složku pergamenů, na kterých byly zmiňované podklady, bezpečně skryla ve svém hábitu, který, jak se zdálo, měl daleko více kapes a skrýší, než její školní. V odpověď na jeho slova jen kývla.
"A co se týká Zmijozelu, tak nejsou žádné záležitosti, které by měly být předneseny?" zeptala se a snažila působit mnohem sebejistěji, než se cítila.
"Ne, slečno Grangerová," řekl trpělivě, "ne dnes. Pokuste se nic neslibovat, i kdyby vám to mělo ulehčit situaci. Zmijozel není kolejí, která by dobrovolně organizovala sběr odpadků v okolí hradu nebo vyšívací sedánky."
"Jak si přejete," usekla Hermiona. Byla nervózní a unavená z toho jeho neustálého výsměchu. Přidával k tomu i fakt, že se jí vysmíval jejím hlasem. Podíval se na ni.
"Kromě záležitosti s paní Norrisovou, slečno Grangerová, je vysoce nepravděpodobné, že někdo bude stát o váš názor. Pokud by se objevila nějaká komplikace, nepochybuji, že ředitel zasáhne a nasměruje diskusi k nějakému bezpečnějšímu tématu." Jeho hlas nepatrně změkl. "Měla byste si vystačit s tím, že bude sedět v křesle co nejblíže k ohni a vypijete každý šálek čaje, který vám ředitel nabídne. Tvařte se tak, jako byste si přála být někde úplně jinde. Řekl bych, že za daných okolností by to pro vás nemělo být nic těžkého."
Vrhla po něm rychlý pohled. Měl to snad být vtip? Z jeho tváře se však nedalo nic vyčíst. Ne, že by se vyznala ve svých vlastních výrazech. Čas plynul. Hermionu uklidňovala skutečnost, že tam bude Brumbál. Ředitel by jí nedovolil udělat chybu, napadlo jí. Jediné, co se po ní chce, je, aby tu poradu vydržela a pak bude moci zkolabovat do… ach, ano.
Snape se zastavil.
"Ještě něco, slečno Grangerová?"
Něco by tu bylo.
"Hesla," řekla stručně.
Vypadal poněkud zmateně.
"Hesla," zopakovala. "Vaše hesla!" Jeho tvář potemněla. "Dobře," pokračovala. Snažila se působit rozumně. "V tuhle chvíli existuje jediné místo, kde mohu spát, a tím jsou komnaty primusky. Takže, buďto mi sdělíte hesla k vašim komnatám, nebo budu spát s vámi a budeme muset vymyslet, jak to ráno vysvětlíme Harrymu a Ronovi."
Slyšela, jak potlačil projev nesouhlasu. Zřetelný zvuk plný odporu jí napověděl, jak se dostane do svých soukromých komnat.
Náhle jí proběhl záchvěv empatie. Nebyla zrovna nadšená, že jí vpadne do jejího soukromí. Určitě to cítil stejně. Pro něj muselo být stejně těžké otevřít jí téměř neomezený přístup k jeho životu, byť jen na krátký čas. Snažila se však nedat na sobě nic znát. Tohle nebyla zrovna chvíle na projevování vzájemných sympatií.
Teď ji čekala těžká zkouška, kterou byla nucena podstoupit.
Večeře.
Její první veřejné vystoupení jako Snape. I když pouze z dálky.
Když vcházeli do chodby, která už nebyla tak prázdná, napadlo jí něco strašného. Prudce ho popadla za hábit.
"Počkat," zasyčela a stáhla ho zpět.
Otevřel ústa k protestu, ale Hermiona ho bez přemýšlení umlčela.
Neviděla, jak se jeho ústa zachvěla v náznaku uznání.
"Je něco, co nejíte?"
Cokoliv se chystal říct, odumřelo na jeho rtech, když začal horečně přemýšlet.
"Jakékoliv korýše." Tak s tím nebude problém. Korýši jí naháněly hrůzu. Ať už živí nebo mrtví. "Mudlovské sladkosti." Snesitelné. Zavřel oči. "Opravdu nemám rád dýňový džus." Ježkovy oči. To bude muset pít vodu. "A…" v tuto chvíli se jeho hlas naplnil hlubokým odporem, "brokolici."
Odtáhla se od něj a kousla se do rtu, aby se hlasitě nerozesmála. Snažila se přijít na to, jak taková nevinná brokolice může způsobit takovou prudkou nenávist. Jediný pohled jí však napověděl, že tohle není ta správná doba na to, aby po tom pátrala.
"Taky jím maso," upozornil jí zlomyslně. "Přesněji řečeno, ho miluji."
Jak typické!
Oplatila mu pohled a beze slova vykročila do chodby, aby se přidala k ostatním profesorům a studentům, kteří mířili do Velké síně.
Snažila se maximálně soustředit na pózu - rovná záda, dlouhý a rozhodný krok. Když ji někdo v přátelském gestu chytil za ruku, bojovala s tím, aby nevykřikla. Pak se ozval známý hlas.
"Ach, Severusi, je báječné tě tu vidět."¨
Nebyla schopná uhnout. Uvědomila si, že jí někdo neúprosně tlačí přímo k profesorskému stolu, a tím někým byl Albus Brumbál.
"Pane řediteli."
"Jste připravený na naše malé setkání, dnes večer? Báječné, jednoduše báječné," pokračoval, aniž by čekal na odpověď. "Věřím, že jste měl plodné odpoledne."
Starším kouzelníkem byla obratně vmanévrovaná na příslušnou židli. Zdálo se, že tentokrát očekává na svou otázku odpověď.
Krátce přikývla, což jí poskytlo chvíli na rozmyšlenou.
"Bylo… poučné." To bylo jediné, co jí v tu chvíli napadlo.
"Báječné," řekl znova Brumbál. "A ještě k tomu je dnes hovězí Wellington. Já vím, jak moc ho máte rád." Poplácal ji po zádech a vydal se podél stolu ke svému místu.
Hermiona mu za ty drobné nápovědy byla velmi vděčná. Nebyla si však jistá, jak se vyrovná s tou náhlou přemírou dobrosrdečnosti, která z toho muže vyzařovala. Díky jejímu vnitřnímu nepohodlí však bylo navenek dosaženo toho správného efektu. Nikdo z kolegů jí nevěnoval více pozornosti, než bylo nutné. Madam Hoochová, její bezprostřední soused po levé ruce, jednoduše kývla a strohým "Severusi" ho pozdravila. Hermiona rovněž kývla. Nebyla si ale jistá, co říct. Zdálo se však, že Hoochová nic víc ani neočekává. Otočila se k Prýtové po své druhé ruce a za chvíli už byly obě zabrány do vášnivé debaty.
Domácí skřítek před ní položil talíř s kouřícím jídlem. Hermiona polkla a nabrala na vidličku trochu bramborové kaše. Po zběžném průzkumu zjistila, že zeleninová obloha obsahuje mrkev, hrášek a brokolici.
Sebrala veškerou svou odvahu a začala jíst.
Nakonec to nebylo tak zlé, jak předpokládala. Jakmile se dala do jídla, uvědomila si, jak velký má hlad. Když měla dost, líně převracela zbytky na talíři, dokud na řadu nepřišel pudink. Zjistila, že si jí nikdo nevšímá. Rozhlížela se po místnosti. Pokud se její pohled setkal s jiným, dotyčný si vždy rychle našel záminku, proč uhnout stranou.
Usrkávala vodu, když její pohled padl na nebelvírský stůl. Konkrétně na místo, kde obvykle sedávala. Když už nic jiného, on alespoň seděl na správném místě, pomyslela si s ulehčením. Domnívala se, že by se měl držet Rona. Byl strnulý, příliš strnulý. Hermiona se snažila nevypadat zhrozeně, když si všimla, jak se cpe. Harry s Ronem o něčem zapáleně diskutovali, nejspíš o famfrpálu. Přes stůl mohla vidět Nevilla, jak něco říká. Jeho výraz byl vážný.
Možná se ptal, co se stalo, když zůstala se Snapeem sama a jestli to bylo moc zlé. Pevně doufala, že se Snape alespoň pokusí být k němu trochu milý.
Ironií bylo, že za normálních okolností by byla nadšená, že může sedět u profesorského stolu. Místo toho si jen mechanickými pohyby vkládala jídlo do úst a snažila se nemyslet na to, jak moc by teď chtěla být se svými přáteli.
Nakonec večeře skončila. Teď potřebovala najít tiché místo ke čtení. Sklepení bylo příliš daleko a na to, aby šla do sborovny, se necítila. Když se všichni tlačili ven, zvedla se a zamířila ke dveřím. Snažila se působit dojmem že má spoustu práce. Nikdo ji nezdržoval. Vlastně, studenti se před ní sami rozestupovali, aby jí umožnili snadný průchod.
Uvědomila si, že se nachází blízko zřídka využívané spojovací chodby - velmi užitečný objev učiněný při jedné z nočních exkurzí s Harrym a Ronem před pár lety. Oddělila se od davu a vklouzla do jedné z opuštěných učeben. Kvapně za sebou zavřela dveře, které ještě zajistila kouzlem, a pustila se do čtení.
Ta půlhodina uplynula příliš brzy. Sebrala se a vykročila k Brumbálově pracovně. Zamumlala heslo a nakonec stanula u těžkých dveří. Dokázala si představit, že Snape jistě bude dochvilný typ.
Dveře ředitelovy pracovny se otevřely dříve, než stačila zaklepat.
"Severusi," ozval se zevnitř veselý hlas. "Pojďte dál a připojte se k nám."
Když vešla dovnitř, bylo u krbu rozestavěno pět prosezených křesel. Uprostřed stál malý stolek, na němž ležel podnos s velkou čajovou konvicí a pěti šálky. U stolu stála profesorka McGonagallová, která právě ochotně nalévala čaj.
Hermiona tam jen tak stála a snažila se působit dojmem přirozené autority ředitele Zmijozelu.
"Přijměte místo, Severusi."
Co že to říkal? Křeslo nejblíže ohni?
Usedla do křesla vedle ohně a kývla na Brumbála.
"Pane řediteli."
"Čaj?"
Znovu přikývla a vzpomínala, co jí Snape řekl v jejím pokoji.
"Černý."
Možná, že by se v některých případech mohla pokusit komunikovat i něčím víc, než jen přikyvováním a jednoslovnými odpověďmi. Nicméně, profesorka McGonagallová její úsečnost nijak nekomentovala. Také se posadila a mrzutě si ji měřila.
Možná, že Snape nebyl o nic víc výmluvnější, než v té chvíli ona.
"Předpokládám, že je zbytečné se ptát, jestli máte nějak připomínky k dnes projednávaným bodům." Ta otázka přišla od McGonagallové.
Celá moje dnešní účast je bezpředmětná, prolétlo jí hlavou. S trpkou ironií si uvědomila, že tahle úvaha je velmi snapeovská.
Propůjčila svým myšlenkám hlas, který se snažila naplnit takovým množstvím znuděnosti, jakého jen byla schopná.
McGonagallová si odfrkla.
"To jste měl říct hned," prskla. "Protože jestli vás nezajímá…"
Brumbál jí mávnutím ruky zarazil, čímž Hermionu zachránil před smrtí v tekutých píscích mezikolejní politiky. Hermiona si udělala v mysli malou poznámku, že si o tomhle bude muset se Snapeem dlouze popovídat.
"Teď… Teď, nás toho ušetřete, Minervo. Nechceme přece, aby teď kdokoliv odešel."
Zazdálo se jí, že mrkl jejím směrem. Cítila se sama sebou spokojená, když ji přepadla další myšlenka. Severus. Minerva. Albus. Zřejmě se od ní očekávalo, že bude ostatní oslovovat křestními jmény. Horečně pátrala v mysli po jméně profesora Kratiknota. Frederick… ne. Frank… Philip… Filius… to je ono. K čertu, a co jméno profesorky Prýtové?
Jak se ukázalo, porada byla stejně nudná jako rozčilující. Záhada křestního jména byla vyřešena ředitelovým nadšeným výkřikem "Ermengardo!", když zmíněná vešla. Poté byla Hermiona nucena vyslechnout nekonečné množství informací, které se týkaly běhu školy. Body, které Snape předpokládal, že se budou probírat, zaujaly Hermioninu pozornost. I tak se jí tohle setkání zdálo nekonečné.
Každý očekával, že bude vypadat znuděně. A Hermiona se opravdu snažila. Jediné, čím přispívala, bylo vyprazdňování bezedné čajové konvice.
Konečně Brumbál mávl rukou, čímž jim naznačil, že je porada u konce. Hermiona se už už chystala k úlevnému povzdechu, když místností znovu zazněl ostrý skotský přízvuk McGonagallové.
"Omluvte mě, pane řediteli. Jsem ale přesvědčená, že je tu ještě jedna věc, která nesnese odkladu."
Paní Norrisová. Hermiona zavřela oči. Doufala, že se tomuhle dokáže vyhnout. Očividně ne. Její srdce pokleslo a ona se musela přemáhat, aby nezasténala nahlas.
"Tak tedy… Severusi, omlouvám se, jestli se to dotkne vašeho oblíbence, ale ta záležitost je pro mě velmi důležitá."
Filch? Oblíbenec?
"Mohu vás ujistit, Minervo, že Filch má do mého oblíbence velmi daleko." Opatrně povolila uzdu své vlastní nechuti vůči tomu člověku a byla potěšená, že jméno profesorky McGonagallové vyslovila bez zaváhání.
McGonagallová si jen odfrkla.
"Jak jste si vědomi," začala, "před pár dny jsem kontrolovala chodby a byla jsem napadena… kočkou." Zachvěla se a chystala se pustit do líčení podrobností, když se do věci vložil Brumbál.
"Myslím, Minervo, že všichni vědí, co se stalo. Pozveme Arguse dovnitř a uvidíme, co nám na to řekne on."
Pracovnou zazněl další rozhořčený projev ředitelky Nebelvíru. Hermiona se snažila tvářit nezaujatě, pak si ale všimla, že jak Kratiknota, tak i Prýtovou, nesmírně zaujala výzdoba Brumbálovy pracovny. Chvíli pátrala po tom, co se děje. Pak jí ale došlo, že se pokoušejí zakrýt své pobavení. Část jí samotné, která nebyla naprosto vyděšená, byla překvapená myšlenkou, že tohle může být ještě legrace.
Její pozornost se obrátila zpět do přítomnosti, jakmile vstoupil vzpurně se tvářící Argus Filch. Nepochybně byl připravený bránit svoji příšernou kočičí přítelkyni až do krve. Olezlé vlasy si uhladil dozadu. Zřejmě se snažil vypadat ještě odporněji než obvykle. Proti němu vypadal Snape jednoznačně upraveně.
"Dobrá, pane Filchi," začal Brumbál vlídně. "Jistě tušíte, proč jsem vás sem dnes zavolal. Nám všem je známo nedávné ne příliš šťastné… ah… setkání paní Norrisové a profesorky McGonagallové."
"Setkání?" zapištěla ředitelka Nebelvíru. "Byla jsem tou kočkou sprostě napadena. Tedy, pokud to vůbec kočka je. Neznat ji, mohla bych si myslet, že je to nebezpečná příšera začarovaná v kočku."
Filch se okamžitě začal ježit.
"Co vlastně moje drahé ubohé děvče udělalo, hm? Byla tam proto, aby hlídala. Ostatně jako vždy. Odvádí perfektní práci. Všechno, co se stalo, je, že narazila na cizí kočku, která tam neměla co dělat. Je samozřejmé, že bránila své území. Je to pro ni přirozené."
"Ta kočka by měla být vykázána ze školních budov," zamumlala McGonagallová temně.
"A kdo bude chytat studenty, kteří páchají nepravosti?" chtěl vědět Filch. "Vy souhlasíte se mnou, že, profesore Snapee. Vždycky jste říkal, že byste byl bez ní ztracen."
Hermiona, která se celou výměnou názorů velmi bavila, si uvědomila, že se po ní něco chce. Začala opatrně a pro začátek jen neurčitě zabručela. Slabý hlásek jí napovídal, že tohle je pro ni velká příležitost dát Filchovi za vyučenou.
"Mě do toho netahejte, Filchi. Nemám absolutně žádný zájem míchat se do kočičích šarvátek." Snapeův hlas byl neobyčejně vhodný pro tenhle druh poznámek, uvědomila si. Mohla by přísahat, že slyšela Kratiknota lehce kýchnout. Do mysli se jí vloudila další otázka. Přemýšlela jen, zda má pokoušet svoje dosavadní štěstí.
"Zajímalo by mě," řekla neadresně, "kdo vlastně vyhrál?" V tu chvíli se Prýtová rozkašlala, zatímco McGonagallová vyhlížela nanejvýš rozzuřeně a nervózně si mnula ucho. Na Filchově tváři se objevil výraz plný triumfu.
"Dobrá, dobrá," pronesl Brumbál klidně. "Jsem si jist, že v budoucnu paní Norrisová profesorku McGonagallovou už pozná a naopak. Možná, že byste na ni mohl… ah… dávat lepší pozor. Šlo by to?" zářivě se usmál. "Všem vám děkuji, že jste přišli."
První z místnosti vyklouzl ten slizký hlídač, kterého následovala profesorka McGonagallová. Ještě než odešla, stačila Hermioniným směrem vrhnout pohled plný zášti. Hermiona si toho jen stěží všimla. Měla spoustu práce s tím, aby se vyrovnala s provinilostí, kterou cítila vůči ředitelce své koleje.
Záležitostí s Filchem celá porada skončila. Cestou ze dveří si McGonagallová mumlala něco pod fousy, v galštině. Prýtová s Kratiknotem se nepokrytě chichotali. Hermiona se zvedla a chystala se je následovat ven z místnosti, když v tom ji zadržela Brumbálova ruka. Jelikož spolu byli o samotě, usmál se na ni.
"Výborně, má drahá. Nemyslím, že by si něčeho všimli."
Hermiona mu úsměv oplatila.
"To je dobře. Myslím, že hodně pomohl fakt, že profesor Snape je…" Nesnesitelný bastard, chtělo se jí říct. "Že je… že toho moc nenamluví."
"Pravda." Brumbál se na ni zadíval se zvláštním toužebným výrazem ve tváři.
"Je něco špatně, pane řediteli?" Ta otázka jí po tom všem automaticky vytanula na mysli.
"Ne, ne. Já jen… Je to tak strašně dlouho, co jsem viděl Severuse se smát." Potřásl hlavou. "Nevšímejte si starého pošetilého muže, slečno Grangerová. Vedla jste si velmi dobře."
Vyprovodil jí a ona se pak vydala chodbou pryč. Chůze už jí šla mnohem lépe. Snažila se nemyslet na Brumbálovu poslední poznámku.
Opustila Brumbálovy soukromé místnosti a zamířila do svých… jeho… komnat, když ji něco zarazilo. Začala pociťovat nevyhnutelné biologické následky nadměrného popíjení čaje.
Potřebovala koupelnu.
Okamžitě.
Věděla, kde jsou profesorské toalety. Vrazila tam ne příliš slušně. Tohle byla její první návštěva na "pánech".
Zůstala strnule zírat na protější stranu.
Na stěně před jejíma očima bylo množství lesklých bílých porcelánových… umyvadel. To bylo jediné vhodné označení, na které přišla. Rozdíl však spočíval v tom, že neměly kohoutky a jejich zadní strana byla vyšší, než by očekávala. Byly v nich díry, ale neviděla žádný špunt. A byly rozhodně výš než… Byly ve výšce jejích slabin.
U stěny stála malá stolička. Bojovala s představou profesora Kratiknota, jak… A co takový Hagrid…
Ne. Ne. Ne. Neeeeeeeeeeee.
Nemohla je použít. Ne.
Tlak v močovém měchýři jí však připomněl, že řešení bude muset najít. Takové, které zabrání tomu, aby skončila celá mokrá.
Vrazila do nejbližší kabinky a zamkla dveře. Byla nucena bojovat s neznámým oblečením. Nakonec se posadila, normálně, a ulevila si. Ani jednou se nepodívala dolů.
Bože. Ó Bože.
Složila hlavu do lehce se třesoucích rukou. V její mysli se vynořil až překvapivě živý obraz nelidsky trpícího Nevilla Longbottoma vystaveného nekonečnému a hroznému mučení. Ráda by věděla, jestli zmijozelská krev, která jí teď kolovala v žilách, má vliv na její vlastní myšlenkové pochody.
Byla naprosto přesvědčená, že pozornost, kterou Snape věnuje Nevillovi, bude jen nepatrným trestem za to, jaké utrpění jí způsobil.
Nakonec se narovnala, vstala a upravila si šaty. Tohle nebylo dobré. Musela se vzpamatovat. Opustila kabinku, umyla si ruce a když vycházela ze dveří, narazila na Snapea.
Podíval se, odkud to vyšla, a jeho obočí lehce vylétlo vzhůru.
Propalovala ho pohledem, který jí mohl závidět i bazilišek.
"Nechci o tom mluvit," vyplivla na něj.
KONEC
Následující kapitola-->
<--Předchozí kapitola
Zpět
Komentáře: