Oheň a růže - kapitola šestá
VČEREJŠÍ DEN JEŠTĚ JEDNOU
Snape seděl a zamyšleně hleděl do ohně. Kniha v jeho klíně zůstala ležet bez povšimnutí. Jeho póza odrazovala ostatní Nebelvírské ve společenské místnosti od toho, aby ho vyrušovali. Bylo tak snadné zapomenout.
Za jeho zády probíhaly desítky rozhovorů. Probírala se nejrůznější témata, od famfrpálu až po kosmetiku, kterou se, pokud se nemýlil, zabývaly Brownová a Patilová. Ne, připomněl si, takhle o nich uvažovat nesmí. Levandule a Parvati. Zachvěl se. Najednou byl opravdu rád, že tu hru osudu sdílí s Hermionou Grangerovou a ne s těmi dvěma. Nebo Potterem. Nebo Longbottomem.
Plameny už dosáhly na nejsvrchnější poleno, které bylo zatím nedotčeno. S náhlou prudkostí ho začaly olizovat a pohlcovat. Rozrostly se a zmohutněly.
"… Hermiono. Hermiono, jsi vzhůru?"
Snape obrátil pohled od ohně a vzhlédl, polekaný rukou, která třásla jeho ramenem. Weasley - Ron - stál vedle křesla a mračil se.
"Tvoje mysl je odtud na míle daleko, Hermiono. O čem přemýšlíš? Už několikrát jsem na tebe volal. Zahraješ si se mnou šachy?"
Snape byl vděčný za to, že mu Ron s jeho horlivostí nedal čas na okamžitou odpověď. Měl tedy chvíli na rozmyšlení. Přemýšlel o tom, že by mohl s odmítnutím odejít - večeře jen potvrdila, že Hermiona trpí následky nehody v hodině lektvarů z předchozího dne. Vůbec netušil, jak může hrát Hermiona šachy, nebo zda je to obvyklou součástí večera ve společenské místnosti. O víkendu snad bude mít čas zjistit, jak to vlastně je, popřípadě si s Hermionou pár partií zahrát, aby okoukal její hru.
"Teď ne, Rone. Jsem… unavená. Potřebuji ještě… mluvit s McGonagallovou… o jedné věci. Už bych měla jít."
Ron se ušklíbl. "To zní zatraceně důvěrně, Hermiono. Být primuskou ti vlezlo do hlavy, co?" Snape znejistěl.
"Co tím chceš říct?"
"Nikdy jsem tě neslyšel starou McGonagallovou oslovit jinak než profesorka McGonagallová. Je čas, aby sis uvědomila, že nejsi o nic lepší než my ostatní!" Vrásky na chlapcově tváři se ještě prohloubily, když se zamračil.
No jistě, Hermiona by měla všechny profesory řádně oslovoval, uvědomil si Snape. Alespoň, že nenazval McGonagallovou Minervou. To by neustál dokonce ani Weasley. Vstal a podrážděně mávl rukou.
"Moje chyba. Řekla jsem, že jsem unavená. Uvidíme se u snídaně."
"Jasně, u snídaně." Weasley se obrátil k ostatním, kteří stále očividně probírali Kanonýry. Snape v sobě zdusil úlevný povzdech. Vůbec to nebylo těžké. Ani nebyl daleko od pravdy. Předstírat, že je slečnou Grangerovou bylo mnohem vyčerpávající než schůzka s Voldemortem. Veškeré to snažení představit si, jak se asi slečna Grangerová chová mimo jeho učebnu… Po pravdě, takovýmhle věcem věnoval jen nepatrnou pozornost. A při hodinách se soustředil na jiné záležitosti než na její vystupování obecně.
Snape opustil společenskou místnost, prolezl otvorem po Tlusté dámě a vydal se bradavickými koridory. Ve skutečnosti s McGonagallovou - profesorkou McGonagallovou - mluvit nepotřeboval. Znovu si připomněl, jak je důležité, aby používal řádné titulování členů profesorského sboru, dokonce i když o nich uvažuje v duchu. Jednoduše už nedokázal ve společenské místnosti strávit ani minutu. Konverzace pro něj nebyla tím, do čeho chtěl být zapleten. Čím déle tam setrvával, tím větší tlak cítil. Nebylo to jenom strachem z možného uklouznutí, ale také zvědavostí, jak si vedla Hermiona na poradě. Brumbál ji, pokud to bylo nutné, jistě usměrnil. Jenomže, především to byl jeho život, který závisel na jejím hereckém umění.
Další příčinou jeho napětí byla večeře. Naštěstí strávil dost času pozorováním okolí, aby si byl dobře vědom toho, kde má sedět. A kdyby to náhodou nevěděl, Weasley by mu to určitě důrazně sdělil. Bylo těžké vyrovnat se s faktem, že má jíst samou zeleninu a žádné maso. Naštěstí se zdálo, že tohle tělo je s množstvím zeleniny a brambor, které snědl, naprosto spokojené. Jeho mysl o tom už tak přesvědčená nebyla.
Možná, že to nebylo ani tak jídlem, jako spíš společností. Neustálé tlachání a stupidní otázky mu to také ani trochu neulehčovaly. Začalo to Longbottomovým vážným dotazem, jestli je v pořádku a jestli na ni Snape nebyl příliš nepříjemný. Potter s Weasleym se vmísili do rozhovoru s komentářem hodiny lektvarů, který nebyl vůbec ku prospěchu věci. Snape se stěží vyhnul tomu, aby se na ně v odpověď nezašklebil. Místo toho se spokojil s vyhýbavou odpovědí, že to nebylo tak strašné, jen únavné, protože musel pomáhat s úklidem učebny. Žádnému z chlapců nebylo divné, že Hermiona pomáhala učebnu po nehodě uklidit, dokonce ani Neville, jehož kotlík byl za všechnu tu spoušť zodpovědný.
Snape obrátil své myšlenky zpět do přítomnosti. Jeho bezcílné bloudění chodbami ho přivedlo na cestu k ředitelově pracovně. Znovu uvažoval o tom, jak asi porada probíhala, když se přímo před ním otevřely dveře. Přidal do kroku, aby se vyhnul komukoliv z profesorů, když zjistil, že je to…ne. Byla to Hermiona, kdo vycházel z pánských toalet. Záchvěv pobavení přelétl přes jeho tvář, když si uvědomil, jaké množství čaje pravděpodobně vypila během porady. Tohle byla také obvykle jeho první zastávka, když odcházel. Stejně, jako teď její. Kromě pití čaje totiž nebylo celkem co dělat.
Hermiona na něj nasupeně pohlédla. Šlo jí to opravdu dobře, napadlo ho.
"Nechci o tom mluvit," řekla. Ta slova prakticky vyplivla. Snape náhle chápal její důvody, a asi by se jimi nesmírně bavil, kdyby sám nebyl vystaven stejné potřebě.
"Výborně," odpověděl krátce. "Je něco, co bych měl o dnešní poradě vědět?"
"Ne," vydechla Hermiona. "Vše více méně probíhalo tak, jak jste říkal." Podívala se na hodiny. "Pokud nechcete dostat trest za porušení nočního klidu, měl byste se vrátit do Nebelvírské věže," dodala. V jejím hlase se mihl záblesk škodolibosti.
Tentokrát to byl Snape, kdo neměl náladu mluvit. Byl si dobře vědom toho, že by se měl vrátit, a to nejen kvůli tomu, že je pozdě. Nebyl si jistý tím, kde jsou nejbližší dívčí toalety. Mimoto upřednostňoval soukromí koupelny v komnatě primusky. Otočil se a ve spěchu odcházel. O chvíli později uslyšel rozvážné kroky mířící opačným směrem.
O hodinu později se Snape s obavami zahleděl na Hermioninu postel. Nezdálo se, že by se ten kocour, od chvíle, co byl v komnatě naposledy, vůbec pohnul. A nevypadal, že by to měl vůbec v úmyslu. Snape svraštil čelo. Rozhodl se jednat. Vydal se k posteli a zkoušel si vybavit kocourovo jméno.
"Křivák… Křivonožka, to je ono. Křivonožko, hni se." Jeho rozkaz měl jen malý efekt. Kocour pouze líně otevřel jedno oko, aby zjistil, co se děje. Za chvíli se zdálo, že už zase spokojeně spí. Snape stanul vedle postele. Možná to chtělo ráznější přístup.
Druhá taktika zafungovala a Křivonožka se usadil v křesle vedle ohně, který už skoro vyhasl. Snape se vydal zpět do koupelny, aby našel něco, čím by si ošetřil škrábance na rukou. Ještě stále plně neovládal Hermioninu hůlku, přestože večer pilně cvičil. Naštěstí to nebylo zas tak špatné. Ale mohlo to být mnohem lepší. Další cvičení by problémy mělo odstranit. Rozhodl se tedy, že ráno vstane dříve a zapracuje na tom.
Skříňku pod umyvadlem otevřel s mnohem větší vehemencí, než bylo potřeba. Celou dobu si pro sebe něco mumlal s tím, že se snažil přijít na způsob, jak s tou kočkou vyjít po dobrém den za dnem. Prohlížel si ty rozmanité lahvičky a tuby ve skříňce. Většina z nich pro něj byla absolutně neznámá. Patrně to byly nějaké mudlovské směsi. Musel si je prohlédnout zblízka, aby zjistil, co obsahují.
Zdálo se, že nejsou ručně vyráběné. V mnoha lahvích a tubách byly podle názvů stejné věci. Jednu z nich uchopil do ruky a zblízka si ji prohlédl. Lait Tendre. Jemné mléko, odličovač obličeje a očí. Snape ji spěšně položil. Byl rád, že Hermiona nepoužívala makeup. V tom případě, proč tedy měla odličovač? Nebo proč k tomu účelu nepoužívala kouzla? To bylo to, o čem si Brownová a - ne, Levandule a Parvati - povídaly.
Snape se chvíli peskoval ve snaze vštípit si do hlavy, že musí studenty oslovovat křestními jmény, radši i v duchu. Aby tahle hra měla úspěch, musí přemýšlet jako slečna Grangerová. Špatné oslovení mohlo mít katastrofálnější následky než jiné chyby. Svoji pozornost opět obrátil k hledání něčeho, čím by si ošetřil ty zatracené škrábance. Krev už na nich z větší části uschla. Jelikož nenašel nic vhodného, použil vodu. Byl už nesmírně unavený, aby pokračoval v hledání.
Když se vrátil do pokoje, s potěšením shledal, že Křivonožka zůstal v křesle. O jednu bitvu méně. Odhrnul přikrývky na posteli a zjistil, že bude muset přece jen ještě jednu bitvu vybojovat, tu vnitřní. Pod pokrývkami ležela hromádka bavlny. Slečna Grangerová byla očividně zvyklá nosit pyžamo. Logicky. Jako primuska mohla být kdykoliv během noci vyrušena, aby se vypořádala se školními záležitostmi, které nesnesly odkladu. A podle všeho také neznala kouzla, která by se o tenhle problém postarala. Vůbec ho nenapadlo, že by nosila na spaní pyžamo, protože by jí to tak vyhovovalo.
Nicméně, ten problém tu byl stále. Kdyby použil její hůlku, mohl by se převléknout během okamžiku. Povzdechl a sáhl po bavlněném kousku nočního úboru.
"Přinejmenším je to rozumné," zamumlal směrem ke Křivonožkovi. Kocour se choval tak, jako že se ho to vůbec netýká, ale Snapeovi to tak bylo vhod.
Pyžamo pro něj představovalo osobní problém. Měl by se svléknout a pak zase obléknout. Snape zaklel při představě, že bude muset svléknout Hermionino oblečení. Tohle byl dosud ten největší vpád do jejího - jeho - soukromí. Křivonožka pootevřel jedno oko. Zřejmě byl zvědavý, kvůli čemu je všechen ten povyk. Když zjistil, že mu nic nehrozí, opět usnul. Snape kocourovi skoro blahořečil. Spící zvíře mu totiž vnuklo nápad. Zhasil svíčky a převlékl se ve tmě. Když neuvidí, co svléká, může předstírat, že se nic nezměnilo.
Ráno se ohlásilo dříve, než čekal. Osmnáct let staré dívčí tělo očividně potřebovalo víc spánku než jeho. Snape se spěšně oblékl, zrcadlu se vyhnul obloukem a snažil se nepřemýšlet o tom, co vlastně dělá. Pomocí rutiny by se mohl dokázat se všemi problémy vyrovnat. Alespoň v to doufal. Všednost se dostaví, o tom nepochyboval. Někde v hlubinách spánku ho napadlo možné řešení jejich problému. Měl by si o tom promluvit se slečnou Grangerovou. Předpokládal však, že pouze jeden se tomu bude moci věnovat. Přirozeně ten, který bude mít více času.
Osud si s ním krutě zahrával.
Snídaně byla hlučná. Příliš mnoho studentů a všichni byli zabráni do diskusí o dni, který byl před nimi, a o včerejšku. Snapeovy uši zaplavila vlna dalších témat. Snape byl velmi překvapený zjištěním, že Hermiona sedí u stolu s ostatními profesory. Copak nezaznamenala, že se snídaním vyhýbá jak je to jen možné? Kdyby si mohl vybrat, také by se vyhnul téhle snídani. Jenže byl Potterem, Weasleym a žebráním svého žaludku o jídlo doveden do Hlavní síně. Harrym a Ronem. Snape potřásl hlavou a znovu si pro sebe zopakoval jejich jména. Oslovuj je Harry a Ron, připomněl si důrazně. Jinou volbu nemáš. Za přeřeknutí bys draze zaplatil.
Pohlédl na tác se slaninou, pak na mísu s tousty, vejci, houbami a bramborami, který ležel přímo před ním. Povzdechl si. Postranní pohled k učitelskému stolu ho upozornil na to, že jestli si vezme byť jen jediný plátek, bude zle. A Pott… Harry a Ron by si toho rovněž mohli všimnout.
Sáhl tedy pro jiný tác a sesunul si na talíř ještě jedno vejce. Hovor, který probíhal okolo, ignoroval a soustředil se na svůj talíř. Obvykle pro něj snídaně nebyla ničím víc než jen šálkem kávy. Neodbytný pocit hladu, se kterým se však dnes ráno probudil, ho upozornil na to, že tělo slečny Grangerové zřejmě touží po něčem víc. Dovolil si další letmý pohled k profesorskému stolu. Ona to vyřešila! Hermiona si hrála s šálkem, rozhlížela se po místnosti a příležitostně usrkávala. Jídla před sebou se ani nedotkla. Všimla si, že se na ni dívá a jeho pohled opětovala. Zdálo se mu, že způsob, jakým na něj hledí, má nějaký hlubší význam. Snape si však neuvědomoval, že by udělal nějakou chybu. Alespoň žádný z jejích přátel nic nenaznačil. Vše, co dnešního rána vypustil z pusy, byl pozdrav a ještě něco málo. Podle všeho, Hermiona nebyla po ránu upovídanější než on.
Kávu. Potřeboval kávu. To však byla jediná věc, která na stole chyběla. Kdysi dávno, jedna matróna prohlásila, že je to pro děti nevhodné, a od té doby byl studentům nabízen pouze čaj. Slabý čaj. Další možností byla voda nebo mléko. Ani jedna z nich se však Snapeovi nezamlouvala. Jen tak mimochodem sáhl po sklenici s vodou a usrkl.
"Slečno Grangerová, na slovíčko, prosím," ozval se za ním škodolibý hlas a skoro ho vyděsil. Otočil se a pohlédl na sebe. Hermiona opustila profesorský stůl a postavila se za něj, aniž by si toho byl všiml. Stála a shlížela na něj, ve tváři se jí zračilo očekávání. Když se Snape postavil, otočila se a vykročila ven z místnosti. Očekávala, že ji bude následovat.
"Kdybys nestihla začátek hodiny, dám McGonagallové vědět," sykl za ním Harry.
Snape přikývl a odpověděl: "Díky, uh, Harry." Hodina přeměňování následovala hned po snídani, jak vyluštil z Hermionina nabitého rozvrhu. Ne, že by se na to nějak zvlášť těšil.
Hermiona se zastavila u ústí chodby vedoucí do sklepení a čekala, až přijde. Zvuky z Hlavní síně k nim doléhaly jen tlumeně. Když se před ní zastavil, pohlédla dolů.
"Slyšel jste někdy o kartáči na vlasy?" zeptala se ho zlostně. "Vy si na svůj zevnějšek klidně kašlete," ukázala na sebe, "ale já na sebe dbám. A vy byste měl také, pokud nechcete přitahovat nežádoucí pozornost. Buď použijte kartáč nebo kouzlo, které se o to postará," vyštěkla.
Snape se zašklebil. Neuvědomil si, že být slečnou Grangerovou vyžaduje po ránu jisté rituály. Místo omluvy se jí však zeptal.
"Co jste dělala na snídani, slečno Grangerová? Jsem si jistý, že za posledních sedm let se o mě nemluvilo tolik, jako při dnešní snídani. Zřejmě jste zapomněla, že v tuhle ranní hodinu se ve Velké síni obvykle nevyskytuji. Studentů mám plné zuby i bez toho. Netoužím po jejich společnosti tak brzy po ránu."
"Chtěla jsem vědět, jak si vedete. A ještě, že jsem to udělala," odsekla Hermiona. "Harry a Ron si nevšimnou, že jste se neobtěžoval s česáním, ale Levandule a Parvati zajisté ano. Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby na to o hodině poukázala i profesorka McGonagallová. Všimla by si i po tmě," dodala rychle. "Ještě máte čas se vrátit do mé… vaší ložnice a dát vše do pořádku ještě před vyučováním. My se uvidíme později. Sejdeme se po obědě, abychom probrali odpolední hodiny. Souhlasíte?"
Ta poslední otázka odkryla kousek Hermiony hrané statečnosti a Snape náhle pochopil, že celé situaci nečelí s takovým klidem, jak by se zdálo. To poznání, že není jediný, kdo je naprosto vyvedený z konceptu, bylo velmi potěšující. Přikývl a, jakmile vykročila směrem do sklepení, vrátil se zpět do Nebelvírské věže, aby chvíli cvičil s Harmioninou hůlkou - tentokrát za účelem zkrocení jejích neposlušných vlasů. Více méně se mu to podařilo. V době, kdy vcházel do učebny profesorky McGonagallové, vypadaly jeho vlasy mnohem upraveněji.
Radši o téhle hodině nepřemýšlel. Přeměňování nepatřilo mezi předměty, ve kterých by ve škole vynikal. Vůbec se na to netěšil. Uvažoval o tom, že zkoušku složil se slušným výsledkem a kolik toho asi po těch letech mohl zapomenout.
K jeho zklamání toho bylo dost. Kniha, která ležela před ním, mu také moc nepomohla, jelikož se ne a ne navrátit do své původní podoby - jedné z Hagridových malých příšer. Přeměnu z živého na neživé dokázal bez větších problémů, naopak to však bylo mnohem těžší.
Nebyl horší než zbytek třídy, to je pravda, ale ze zmateného výrazu ve tváři McGonagallové bylo více než jasné, že tohle není Hermionin obvyklý standard. Zamračil se, když si uvědomil, že má soukromý domácí úkol, a to procvičit si přeměňování. Když vzhlédl, McGonagallová stála přímo před ním.
"Je všechno v pořádku, slečno Grangerová?" zeptala se starostlivě.
"Jsem v pořádku, paní profesorko," odpověděl jí, přičemž musel bojovat s vlastní nechutí někomu něco podrobně vysvětlovat. "Jsem jen unavená. Včera se v hodině lektvarů stala taková nehoda. Díky ní jsem skoro vůbec nespala. Budu v pořádku, já jen… stěží se dnes mohu soustředit."
Bylo vidět, že McGonagallovou jeho vysvětlení naprosto uspokojilo a jen řekla: "Tak dobrá, slečno Grangerová." Pak se otočila k Longbottomovi, který nevypadal o nic více schopně než v hodině lektvarů.
Ke Snapeově úlevě bylo brzy po praktickém cvičení. Hodina pokračovala výkladem McGonagallové o důležitosti správných pohybů hůlkou v případě přeměňování živých objektů na neživé. Snape si po zbytek hodiny dělal poznámky, aby se slečna Grangerová měla po večerech z čeho učit a udržela tak krok v průběhu roku.
Naléhavý šepot z pravé strany ho ujistil v tom, že i kdyby chtěl dělat za Hermionu domácí úkoly, existuje zde jednoduchý důvod, proč to není možné.
"Hermiono, jak to u všech všudy píšeš?" ozval se z Ronovy strany drsný šepot. "Vůbec to nemůžu přečíst!"
"Proč čteš moje poznámky?" oplatil mu Snape stejnou mincí.
"Protože jsem se jako vždycky ztratil," zněla popuzená odpověď. "Nestíhám jí sledovat!"
"Promiň," zamumlal Snape, ačkoliv mu nic líto nebylo. "To je těsnopis. Naučila jsem se ho přes léto. Ulehčuje práci. Půjč si poznámky po hodině od Harryho nebo od někoho jiného." Ron na něj chvíli zíral a pak se vrátil k vlastním poznámkám.
"Tak díky," řekl s hranou zdvořilostí.
Snape byl za tu krátkou odpověď nesmírně vděčný. Rukopis se zřejmě týkal více osobnosti než těla. Poznámky, které v průběhu hodiny udělal, byly naprostým odrazem jeho duše. Měl štěstí, že byl jeho vlastní rukopis velmi podobný mudlovskému těsnopisu. V žádném případě se však nepodobal relativně čistému, otevřenému rukopisu slečny Grangerové.
Hodina naštěstí skončila a Snape se odebral s ostatními Nebelvírskými do Věže, aby tam zanechal knihy před obědem. Oběd byl skoro tak hlučný jako snídaně a díky Hermioninu neustálému dohledu také skoro nestravitelný. Po obědě měl v úmyslu vrátil se zpět do Věže pro další knihy a pak zamířit do sklepení na setkání s Hermionou. Nedosáhl však ještě ani prvního cíle, když ho někdo volal zpět.
"Mám takový dojem, slečno Grangerová, že jsme měli domluvenou schůzku. Nebo tomu tak není?"
Snape se otočil a uviděl se stát v otevřených dveřích. Jeho tvář byla zamračená, paže zkřížené na hrudi. Hermiona byla očividně kvůli něčemu nešťastná.
KONEC
Následující kapitola-->
<--Předchozí kapitola
Zpět
Komentáře: