Oheň a růže - kapitola sedmá
PRVNÍ DEN ZBYTKU ŽIVOTA
Páteční ráno nezastihlo Hermionu Grangerovou zrovna odpočinutou.
Včerejší noci opustila Snapea na chodbě a vydala se do jeho komnat, jako uprchlík zoufale hledající místo, kde by složil hlavu. Kdyby byla trochu méně unavená a nebyla pod takovým tlakem, dala by si s prozkoumáváním svého okolí více načas. Po všem jí zůstal jen dojem velkého prostoru, který byl mnohem pohodlnější a daleko více vybavený, než se domnívala. Na všem byl skoro hmatatelný otisk zdejšího obyvatele.
Rozhodně zavrhla podrobnější průzkum. Nějakou představu, kde by měla hledat koupelnu, už měla. S trestuhodnou nevšímavostí k očividnému si říkala, že ráno bude vše vypadat mnohem lépe. Jenom se modlila, aby Zmijozel nepotřeboval v průběhu noci asistenci svého ředitele.
Zběžně prozkoumala Snapeovu ložnici, ale nenašla ani pyžamo ani noční košili… nebo jakékoliv noční roucho. Což znamenalo, že on spí… nahý. Po zkušenosti z pánských toalet si Hermiona myslela, že jí už nic nepřekvapí.
Očividně se mýlila.
Polkla. A vůbec, nezáleží na tom, jestli je nebo není odborníkem na to, co si muži oblékají na spaní. Pro tuhle noc bude učitel lektvarů spát ve spodním prádle. A bude se mu to líbit.
Opatrně se svlékla a vklouzla pod pokrývky, kde zjistila, že asi tak snadno neusne. Ne jen, že byla v cizí posteli, ale její tělo bylo stále napjaté a odmítalo se uvolnit. Počítala ovečky. Vyzkoušela bezpočet relaxačních technik, které jí doporučil otec. Nic nezabíralo. Pořád sebou v polospánku házela a převalovala se. Neustále ji probouzelo praskání a vrzání v pokoji.
Žádný div, že trávil tolik času plížením se chodbami.
V půl čtvrté ráno, po pár hodinách přerušovaného spánku, ji její zpola vědomé hledání řešení probudilo úplně. Došla k závěru, že už není žádná naděje, že by znovu usnula. Rozsvítila hůlku a pohlédla na noční stolek. Ležely tam tři nebo čtyři knihy, každá založená na několika místech. Vybrala si jednu - Historie přípravy lektvarů v Severních Čechách - a dala se do čtení.
V půl šesté byla její víčka těžká, v ústech měla odpornou chuť a svěděl jí obličej. Usoudila, že by se měla obléct a jít na snídani, a to i přesto, že on se na ní objevoval jen velmi zřídka. Navíc by měla zkontrolovat, jestli se v Nebelvírské věži přes noc neudálo něco hrozného. Odložila knihu a poškrábala se na tváři. Strnula, když se konečky prstů setkaly s hrubým porostem vousů.
Holení.
S povzdechem se vyhrabala z postele a zamířila do koupelny. Pohled do zrcadla ji utvrdil v přesvědčení, že se s tím bude muset nějak vypořádat. Neoholený muž mohl vypadat neuvěřitelně sexy. V případě Snapea o něčem takovém však nemohla být ani řeč. V pět hodin ráno na něj nebyl zrovna nejhezčí pohled.
Vedle umyvadla byl ošoupaný, sametový kufřík. Otevřela ho a její srdce pokleslo.
Břitva.
No samozřejmě. Co jiného čekala?
Nemohla popřít, že právě v téhle chvíli by Snapea nejradši podřízla, zároveň však uznala, že v případě, kdy on okupuje její tělo, to zrovna není nejlepší nápad. A ze všech užitečných kouzel znala pouze to na odstraňování nežádoucích chloupků v obličeji. U toho však doufala, že to alespoň do padesáti potřebovat nebude. Se skřípáním zubů si došla do ložnice pro hůlku.
Když se vrátila do koupelny, s obavami pohlédla na břitvu. Těch pár kouzel, které dosud použila, bylo celkem jednoduchých. Cítila se zvláštně, ale zdálo se, že fungují dobře. Přeměňování bylo trochu horší. Nervózně zamířila na zlomyslně ostrý kus kovu. Hůlkou začala proudit síla, sice trochu líně, ale přece. Břitva se zachvěla, pak byla na chvíli vidět rozmazaně a nakonec se změnila na bezpečný holicí strojek.
Hermiona se cítila trochu lépe. Sama si přece holila nohy a přetít tepnu se jí zatím nepovedlo. A taky pozorovala otce, když se holil. Našla něco, co připomínalo pěnu na holení, a pokryla si tím tváře. Jak těžké to může být?
Odpověď zněla, že daleko těžší, než si myslela. Velké lícní kosti a propadlé tváře činily povrch neočekávaně nestejnoměrný. Žiletkou po pokožce na tvářích pohybovala váhavě a trhaně. Poté se přesunula na krk, opatrně obkroužila ohryzek. Úhel, pod kterým se na sebe dívala, jí to vůbec neulehčoval. Pak byla nucená bojovat s horním rtem a bradou. Nakonec spláchla zbytek pěny a zlostně zasyčela, jelikož si všimla, že pár míst opomněla.
Znova popadla holicí strojek a začala znovu. Tentokrát bylo třetí podstatně menší, jelikož zvolila špatný úhel. Zrádná skvrna ji prozradila, že se řízla. Zaklela a pokračovala mnohem opatrněji. Když se opět opláchla, ukázalo se, že se strništěm si už úplně poradila.
Po obličeji jí však stékaly drobné pramínky krve.
Popadla hůlku a vyzkoušela každé uzdravující kouzlo, na které přišla. Štěstěna stála při ní. Drobné ranky beze stopy zmizely. Nadechla se a vydechla úlevou. Nemohla předstoupit před Snapea a říct mu, že se pořezala při holení.
Tohle bude chtít procvičit, uvědomila si sklíčeně. Stejně tak použití hůlky. Přes jeho poznámky o hloupém mávání hůlkou bez ní neudělal ani krok. K dalšímu procvičování přeměňování došlo při změně brku na zubní kartáček. Ráno nevystrčila nos, dokud neměla vyčištěné zuby. Krátce zauvažovala i o sprše. To si ale měla trochu přivstat. A navíc, znamenalo to být… svlečená. Po chvíli usoudila, že Snapeovo svlékání může počkat do večera. Nebo alespoň do té doby, než si s ním promluví o řešení jejich společného problému. Přinejmenším potřebovala nějakou inspiraci…
Unavená, ve špatné náladě, roztržitá a se začínající bolestí hlavy vyrazila Hermiona do Velké síně na snídani. Posadila se na své obvyklé místo a její pohled okamžitě bezděky zamířil k nebelvírskému stolu. Seděl tam, kde měl, a vršil si jídlo na talíř. Když se jeho ruka přiblížila ke slanině, všimla si jeho zastřeného pohledu.
Neopovažuj se, prolétlo jí hlavou. Snažila se zachytit jeho pohled. Snapeova ruka zamířila k podnosu s vejci. A co to k čertu udělal s jejími vlasy? Bolest hlavy zesílila.
"Ach, Severusi," uslyšela veselý hlas.
Poprvé v životě Hermiona necítila radost z toho, že slyší hlas Albuse Brumbála. Tohle ráno nedokázala cítit radost z ničeho.
"Je potěšením vidět tě pro změnu i na snídani. Mohu doufat, že tomu tak bude i nadále?"
Pouze přikývla. Na stole před ní se objevil velký hrnek s kávou, nic víc. Vyložila si to tak, že Snape o víc nestojí. Naprosto jí to vyhovovalo. Na to, aby něco snědla, se cítila příliš zle.
Roztržitě se napila kávy a cítila, jak ta dávka kofeinu udeřila někde vzadu do její lebky. Když kávu dopila, hlava jí stále bolela a její nálada se ani o trochu nezlepšila. Alespoň se cítila probuzená. Nebelvírští začali odcházet. Ona se také zvedla a zamířila ke Snapeovi, aby ho chytila ještě před tím, než odejde. Když k němu došla, pořád upíjel ze sklenice vody. Z blízka jeho vlasy vypadaly ještě hůř. Uvědomila si, že s make-upem se neobtěžoval vůbec. Není divu, že vypadá tak neupraveně. Uvědomila si, že v téhle chvíli se bude asi naděje na make-up muset vzdát. Ale s těmi vlasy bude muset něco udělat.
"Slečno Grangerová, na slovíčko, prosím," utrousila a vykročila ven z místnosti.
Byla potěšená způsobem, jakým s ním dokázala jednat a doufala, že v době jejich odpoledního setkání už nebude tak nervózní. Mířila do sklepení na svou prví hodinu jako Snape.
Teoreticky by neměl vyvstat žádný problém. První ročníky. Havraspár a Mrzimor dohromady. Nejmladší studenti dvou nejposlušnějších kolejí. Nikdo z nich neznal profesora Snapea tak dobře, aby si všimli případných odchylek v chování. A ona s nimi bude připravovat jen jednoduchý lektvar.
Jakmile se dotkla dveří učebny, chvění nervozity ji naprosto ovládlo. Její rysy v obličeji se zkřivily, jak se ten nežádoucí stav snažila přemoci. Vstoupila dovnitř a dovlála před třídu. Byla odměněna pohledem na moře tváří, na nichž se zračily různé pocity, od nervozity přes upřímné zděšení.
Zírala na ně a snažila se přijít na to, co jim k sakru říct.
"Dnes připravíte běžný lektvar pro léčení bradavic." Dál na ni hleděli.
Začala panikařit. Na co čekají? Horečně uvažovala, co by udělal Snape a pak si vzpomněla na poradu.
"Na co čekáte?" zeptala se mrazivě. "Na písemný souhlas od rodičů? Nalistujte si seznam přísad na straně 47 a začněte." Její okolí náhle propuklo v horečnou aktivitu, jak všichni začali vytahovat knihy, brky a pergameny.
Hodina probíhala celkem v klidu. Nikdo nikoho neotrávil, žádný z kotlíků nebyl roztaven a většina lektvarů odpovídala zadání. Hermiona procházela mezi pracujícími studenty, nervózní a napjatá z nedostatku spánku a neobvyklé dávky kofeinu brzy po ránu. Důvodů k odebírání bodů byla spousta. Nikdo se nad tím nepozastavoval. Vlastně, uvědomila si, ani na ni nikdo nekoukal. Když nakonec hodinu ukončila, mnoho nechybělo k tomu, aby nevzala nohy na ramena a neutekla.
Hlava ji stále bolela, ramena měla napjatá, a to vše z nervů. Její zádové svaly neprošly takovým tréninkem od jejích tří let, kdy chodila na hodiny baletu. Bolest však v porovnání s jejím psychickým rozpoložením nebyla ničím. Trpěla tím už od oběda. Stěží si všímala studentů, kteří po ní pokukovali, když šla kolem.
Mechanicky vkládala sousta do úst, neschopná odtrhnout zrak od Harryho, Rona a sebe. To, co snědla, jako by se v jejím žaludku proměnilo v kameny, když si připomněla, že zanedlouho nebude učit jen své kamarády, ale i svého učitele. Když se ti tři zvedli a odcházeli, provázela je pohledem. Uvědomila si, že se se Snapem měli sejít. On však zamířil do Nebelvírské věže. V náhlém záblesku paniky ji napadlo, že se jí vyhýbá a chce ji v tom nechat samotnou.
Tak to tedy ne, ty mizero, prolétlo jí hlavou. Zvedla se od stolu a jala se ho pronásledovat. Dohonila ho ještě před vstupem do věže.
"Mám takový dojem, slečno Grangerová, že jsme měli domluvenou schůzku. Nebo tomu tak není?" Opřela se o rám dveří a složila paže na hrudi. Snažila se soustředit na svůj vztek.
Nejdřív vypadal vyplašeně, pak rozzlobeně. Očividně přemýšlel, co jí na to má říct.
"Já se omlouvám… Pane profesore…" snažil se. "Jen jsem si šla pro nějaké knihy. Předpokládala jsem, že se budete chtít sejít v učebně."
Pouze přikývla. Něco jí napovídalo, že pravý Snape by jí za to strhl body. V tomhle případě však mohla udělat výjimku.
"Dobrá tedy," pokusila se o odměřený tón. Vypadalo to, že se jí to povedlo. "Vezměte si, co potřebujete. Promluvíme si po cestě do sklepení, když už jsme oba tady. Pospěšte si," dodala se zábleskem škodolibosti v hlase.
Jen přikývl a zmizel. Hermiona odolala touze promnout si spánky. Připadalo jí, že bolest hlavy je čím dál horší a horší. O chvíli později se Snape opět objevil, obtěžkaný knihami. Společně zamířili do učebny lektvarů.
V době, kdy dorazili do sklepení, už měla Hermiona jasnou představu, jak bude odpolední vyučování probíhat. Cítila se jako chůva najatá starostlivými rodiči. Jenom její respekt k učitelům jí zabránil se na Snapea rozkřiknout, že si je dobře vědoma toho, kde se nachází nemocniční křídlo. To a fakt, že věděla, že se ji snaží vytočit úmyslně, stačily k tomu, aby se chovala tak, jak se chovala.
Podvědomě protáhla krok, zhluboka se nadechla a mrkla na dívku po svém boku. Na Snapea, připomněla si s ironií. Rychle sáhla po klice, otevřela dveře a vešla dovnitř. Jak šla mezi lavicemi, rozhlížela se kolem. Všimla si Malfoye, Crabbea, Goyla, Harryho… ne, Pottera, Wasleyho, Longbottoma… Když došla ke katedře, otočila se na podpatku. Viděla, že se za ní Snape nepatrně opozdil. Pozvedla obočí.
"Nespěchejte, slečno Grangerová. My můžeme počkat." Viděla, jak se mu zablýsklo v očích. Zlost, nervy, kofein a bolest hlavy, to vše se promítlo v jediném lehkém úsměvu, který odrážel touhu po pomstě. Nyní věděl, na čem je.
Snape spěšně zaujal své místo vedle Har… Pottera. Zaznamenala jeho široký úsměv plný porozumění, který vrhl Snapeovým směrem. Rozhodla se to nechat být.
"Dnes odpoledne," prohlásila, "si znovu zkusíte připravit Mnoholičný lektvar. Doufám, že dnes vše proběhne méně dramaticky. Věřím, že základní informace už opakovat nemusím. Prosím, začněte."
Malfoy se zašklebil Longbottomovým směrem. Chtěla na to nějak zareagovat, ale připomněla si, že nemůže. Nasupený výraz na její tváři byl naprosto pravý.
Kdyby celou hodinu označila za noční můru, bylo by to více než zdrženlivé vyjádření.
Celou dobu si až bolestně uvědomovala Snapeovu přítomnost. Věděla, že ji neustále sleduje a hodnotí její výkon. Kamkoliv se hnula, byla provázena jeho pohledem. A co bylo horší, jeho ruka se objevila ve vzduchu. Připomínka za připomínkou ji nutila maskovat, jak prostoduché otázky ohledně metod a přípravy to jsou.
Nakonec zabručela: "Doporučuji vám, slečno Grangerová, abyste prostudovala všechny ty knihy, které máte na stole, a mě nechala v klidu učit. Pak byste, s určitým úspěchem, mohla převzít moje místo, a já bych měl pokoj," doufala, že ho tím odradila. Harry a Ron se zcela záměrně soustředili na své kotlíky, aby se vyhnuli jejímu pohledu. Ron něco Snapeovým směrem zamumlal. Doufala, že to bylo něco takového, jako že má držet jazyk za zuby.
Jeho pokračující rozptylování ji drželo ve stavu podrážděnosti a nevyzpytatelnosti, což mělo v celku dopad na ostatní ve třídě. Měla za to, že alespoň jeden by mohl být schopen držet se jednoduchých instrukcí, aniž by lektvar zkazil. Byla zoufalá. Strhla pět bodů Deanu Thomasovi, přičemž skřípala zuby. Fakt, že nedokázala dát průchod své nespokojenosti v případě Zmijozelských, vše ještě zhoršoval.
Chystala se udělat další kolečko kolem učebny, když si s hrůzou všimla, že se Neville chystá opět přidat kůži s hřímala v nesprávný čas.
Neville, pro lásku boží. Proč mi tohle děláš zrovna teď?
Čekala, že ho Snape zarazí, stejně, jako by to na jeho místě udělala ona. On se k tomu však neměl. Jeho výraz ale napovídal, že ví, co bude následovat. Její bojovná nálada nakonec zvítězila.
"Longbottome," zaburácela.
Neville strnul. Obešla jeho kotlík a vší silou bouchla rukou do stolu. Neville poděšeně nadskočil.
"Copak jste se, pane Longbottome, ani ze včerejší nehody nepoučil? A vy, slečno Grangerová," zakroužila kolem Snapea. "Myslel bych si, že budete vzhledem k okolnostem mnohem opatrnější. Kdybyste si svého souseda více všímala a nekoukala, kde co lítá, měli bychom větší šanci dožít se konce hodiny bez vážnějších nehod. Srážím Nebelvíru dvacet bodů, pane Longbottome. Pro vás, slečno Grangerová, to samé a školní trest k tomu, dnes večer."
Ve třídě bylo hrobové ticho, všichni omráčeně sledovali její výbuch. Rozhlédla se po svém obecenstvu. Mohla vidět triumfální úšklebek, který ozdobil tvář Malfoye a jeho přívrženců. Tak to by stačilo, blesklo jí hlavou.
"Mimochodem, pane Malfoye, radil bych vám i vašim přátelům, abyste dále nepokoušeli mou trpělivost." Úsměv na Malfoyově tváři zmrzl. Dobře. "Vraťte se k práci," ukončila celý výstup.
K jejímu nesmírnému údivu všichni poslušně udělali to, co po nich chtěla. Dokonce i Snape radši koukal na Nevilla než na ni. Všimla si, že ho i upozornil na pár možných chyb. Pokračovala v procházení učebnou a snažila se nemyslet na to, že právě sama sobě uložila školní trest. Nemluvě o tom množství bodů, které strhla své vlastní koleji.
Hodina nicméně proběhla bez nehody. A dalo by se říci, že všichni se svými lektvary celkem obstáli. Další body už nestrhla. Když hodina skončila, zhroutila se na desku stolu a zavřela oči, naprosto vyčerpaná.
V osm hodin večer přecházela po prázdné učebně lektvarů a čekala na Snapea. Neustále si připomínala, že by se před ním ráda zmínila o rozhovoru mezi Minervou McGonagallovou a Ermengardou Prýtovou. Vlastní pozornost odváděla mumláním, že by měla držet svůj temperament na uzdě. Měla by. Dveře se otevřely a dovnitř vstoupila mrzutě se tvářící dospívající dívka, aniž by se obtěžovala s klepáním.
On nezaklepal. Já vždy klepu.
Ten drobný detail otřásl jejím, už tak křehkým, sebeovládáním.
"Slečno Grangerová," řekla. Z každého jejího slova čišel chlad. "Měl jsem dojem, že je dobrým zvykem před vstupem do místnosti zaklepat. Jakou omluvu máte pro své chování?"
Snape na ni zpříma pohlédl.
"Třeba tu, že začínám rozmazlovat studenty, profesore Snape," odsekl.
"Udivuje mě, že jsem vůbec schopná pro vaše hodiny něco udělat, když na mě pořád křičíte," vrátila mu zuřivě. "A když už jsme u vyučování… Slyšela jsem profesorku McGonagallovou říkat profesorce Prýtové, že jsem dnes nebyla poněkud ve formě. Co tím chtěla říct?"
Snape se nadechl k odpovědi, ale nedostal k ní příležitost. Hermionin vztek, který se v ní hromadil v průběhu celého dne, si našel cestu na povrch.
"A co moje vlasy? Napadlo vás někdy, že make-up, který mám v koupelně, není jen pouhou dekorací? Všiml jste si, kolik jídla jste snědl? Myslíte si, že stojím o to, abyste mi vrátil mé tělo ve velikosti hypogryfa?"
Snape přestal přecházet po místnosti a zhroutil se na židli. V tu chvíli se vůbec neradoval z toho, jak je Hermiona ve své roli přesvědčivá. Netečně na ni pohlédl.
"Už jste skončila?" Jeho hlas byl studený, ale klidný.
Mávla rukou směrem k němu v odmítavém gestu.
"V sázce je mnohem víc než vaše ješitnost. Tak například… viděl jste mě někdy, že bych napomínala Draca Malfoye? Všiml jste si snad někdy, že bych měla pochopení vůči lehkomyslnosti? Zažil jste někdy, abych se v hodině flákala? Uvědomujete si vůbec, v jakém nebezpečí se oba nacházíme? Víte, co to pro nás bude znamenat, pokud nás odhalí?"
Všimla si, že Snapeův hlas zní více napjatě než rozzlobeně. Narovnala se a pohlédla na něj.
"Tohle není hra, slečno Grangerová," jeho hlas zněl unaveně. "Nemůžete předstírat, že jste mnou. Vy opravdu musíte být mnou."
"A vy zase mnou," podotkla už mnohem klidněji. "Vám to připadá jako marnivost, ale já jsem osmnáctiletá dívka. Být čistá a upravená a snažit se o ty nejlepší výsledky v hodinách je pro mě velmi důležité. Lidé si všimnou, když na to budete kašlat."
Oba se ponořili do ticha.
"Máte nápad, co s tím?" zeptala se po chvíli a přese všechno doufala, že řešení má.
Povzdechl si.
"Ano, ale má podstatný nedostatek."
To neznělo moc dobře, stejně tak jako závěr, ke kterému dospěla uprostřed noci.
"Potom máte tedy na mysli mandragory," prohlásila suše.
Uspokojilo ji, když se jeho oči rozšířily údivem.
"Tohle řešení je pravděpodobně to nejspolehlivější," potvrdil její slova.
Hlíza mandragory byla hlavní součástí lektvaru, který dokázal vrátit lidi do jejich původního stavu. Hermioně už jednou pomohl, když díky odrazu baziliškova pohledu zkameněla. Naneštěstí teď byl konec září a mandragory byly jen malými sazeničkami. Nemohly být použity do žádného z lektvarů, dokud nebyly dorostlé. Což nebudou dříve než kolem Velikonoc příštího roku. To znamenalo, že takhle zůstane nejméně šest měsíců. Pokud ovšem nenajdou jiné řešení."
Šest měsíců. Šest měsíců ve Snapeově kůži.
Nevěděla, jestli se smát, ječet nebo plakat.
"Ach Bože," hlesla.
"Vskutku," souhlasil.
Kousla se do rtu. Uvědomila si však, že tohle Snape nedělá. Předpokládala rovněž, že by jen tak nesložil hlavu do dlaní a nenaříkal by. Zavřela oči a modlila se za zázrak. A nebo alespoň za to, aby jí nepraskla hlava.
Její pozornost vrátil do reality hlas, který řekl: "Vypijte tohle." Otevřela oči a pohlédla na Snapea, který jí nabízel sklenici s tmavě červenou tekutinou.
"Co je to?" zeptala se a napůl doufala, že je to jed. Nebo doušek živé smrti, který způsobí, že celý ten čas prospí.
"Směs vrbové kůry a kozlíku lékařského. Potřebujeme si ještě promluvit a myslím, že to půjde lépe, když vás nebude bolet hlava."
Řekl to zvláštním tónem. Ona mu však za to gesto byla nesmírně vděčná. Vypila ten hořký lektvar a okamžitě cítila, jak se bolest začíná pomalu vytrácet.
"Jak jste to věděl?" chtěla vědět. Napadlo ji, jestli mu jejich kontakt neumožnil proniknout hlouběji než ona.
"Tušení," řekl s nádechem ironie. "Ještě se mi nestalo, aby skončil pátek a já netrpěl bolestí hlavy."
"Potom bychom se tedy měli scházet pravidelně," řekla s nadějí v hlase. "Nemůžu vám ale pořád dávat trest. Dokonce ani vy byste mi tohle neudělal. Dostali bychom se do řečí."
"Ano," poznamenal zdvořile. "Ačkoliv, abych se přiznal, spatřuji v celé věci jistou ironii. Já bych vám pravděpodobně dnes odpoledne trest neuložil. Nicméně, bych jak vám, tak i panu Longbottomovi, strhl body."
Zírala na něj, dokud si neuvědomila, že je to myšleno jako legrace. Snapeův černý humor. Zdráhavě se usmála v náznaku pochopení. Na okamžik pocítila, jak mezi nimi problesklo porozumění. Bylo to více než zneklidňující.
"A teď k tomu projektu," pokračoval. "Potřebujeme něco, co by ospravedlnilo naše častá setkání a dalo nám šanci zapracovat na čemkoliv, co by nám pomohlo mnohem dříve než mandragory." Ostře na něj pohlédla. "Ano," řekl. V jeho hlase zaznělo pobavení. "Doufám, že přispějete svým vlastním úsilím."
Přikývla. Udělala by cokoliv, aby se vyhnula šesti měsícům… tohohle.
"Měli bychom se o víkendu sejít a probrat podrobnosti," navrhla. "Co zítra odpoledne? Plánovali jsme navštívit Prasinky, ale z toho se můžete lehce vyvléknout. Stačí, když Harrymu a Ronovi řeknete, že jsem vám dala esej a že potřebujete zajít do knihovny. Budou vám věřit. Oba," dodala kousavě.
"Souhlasím," řekl jen. Sáhl do tašky a vytáhl několik pergamenů, které položil na stůl. "Tady. Tohle asi budete chtít." S nedůvěrou na něj pohlédla.
"Co je to?" zeptala se.
"Vaše poznámky z přeměňování. A váš domácí úkol."
Pohlédla na počmárané papíry před sebou.
Jak tomu kruci má rozumět?
Bojovala s tím, aby nahlas nepovzdechla.
Vskutku, jen detaily.
KONEC
Následující kapitola-->
<--Předchozí kapitola
Zpět
Komentáře: