Sobotní ráno jiskřilo jasným zářivým prosincovým světlem, chladnými prsty se prodíralo do ložnice a bez slitování Snapea budilo. Zamrkal, ušklíbl se a přemítal, ne poprvé, proč včera v noci nezatáhl závěsy.
Vyklouzl z postele. Slabě se zachvěl pod náporem chladného vzduchu ve sklepení. Chvění ho plně probudilo. Pohled z okna mu připomněl, proč závěsy nezatáhl. Hleděl na krajinu, kterou ozdobil mráz. V ranním rozbřesku se modro-zlatě blyštěla.
Tlustý šedý župan, který si oblékl na cestě do obývacího pokoje, zahnal chlad; byla sobota, žádné vyučování, jen blažená svoboda, ale i tak byla první na pořadu dne káva. Rychle sestavil konvici na kávu, hbité ruce daly dohromady spodní díl plný vody s horním a celou nádobu pak postavily na kamna. Na chvíli se zdržel, aby si ohřál ruce nad litinovou deskou sálající teplem, teplem, které mělo vyhnat noční chlad. Buď to ráno domácí skřítci s roztopením krbu otáleli, nebo bylo v noci chladněji, než očekával. Na tom nezáleželo. Brzy tu bude teplo a zatím si užije potěšení z teplého oblečení proti chladu, který ho vzbudil.
Místnost se ohřála teprve tehdy, když Snape popíjel druhý šálek kávy, byl usazený v křesle u krbu a četl výtisk časopisu Ars Alchemica. Zdálo se, že mu uniklo, že se příjemná poloospalá nálada sobotního rána náhle vytratila.
Nestalo se nic konkrétního, co by mu to připomnělo. Stalo se to prostě ze slova na slovo, mezi dvěma doušky kávy. Snění bylo nahrazeno obavou, která byla větší než cokoli, co přinesla noc.
Sobota. Famfpálový zápas mezi profesorským sborem a bývalými studenty. Bývalí studenti. Potter.
Jakoby slyšel někoho, jak se pohybuje po jeho laboratoři; stěny byly příliš silné, aby skrz ně slyšel, ale pár propracovaných kouzel pár let nazpátek zajistil, aby slyšel, kdyby někdo do prázdné místnosti vešel. Hermiona se také probudila brzy, jak se zdálo. Slečna Grangerová, připomněl si v duchu. To druhé oslovení bylo bezpečnější.
Tolik k míru a samotě. Potlačil nutkání mrštit napůl plným šálkem kávy o stěnu; to by bylo plýtvání dobrou kávou a, kromě toho, nebyl si zcela jistý, zda byl starý kouzelník ze Somersetu, který mu udělal tyhle šálky, stále na živu, natož zda stále pěstoval své překvapivě výnosné mudlovské hobby. Byla by škoda ztratit dobrý kousek kameniny v záchvatu vzteku díky studentům, které neměl ani rád. Bývalí studenti. Bez ohledu na to, že za ten hrneček nestáli.
Snape se rychle oblékl, základům věnoval jen letmou pozornost - řada péče o pleť pro muže, připomněl si se zafrkáním a opláchl si tvář vodou - směšné. Když se zapnul do kostýmu profesora, zamířil pryč ze svých komnat. Zastavil se jen proto, aby otevřel okénko dnešního dne na Brumbálově bizarně veselém adventním kalendáři. O jeden den méně. To bylo vše, co k tomu teď mohl říct.
Pár dlouhých, podrážděných kroků ho přivedl do laboratoře. Oheň v krbu ještě nehořel - domácí skřítci neměli dovoleno narušovat jeho pracovní prostor, aniž by se na to zeptali. Hermiona se zatím neobtěžovala oheň v krbu rozdělat; jak se nakláněla nad nekonečným množstvím pergamenů, které byly poházené po stole před ní, její dech byl vidět v průsvitných obláčcích, vířil v prašném slunečním světle. Jediným zdrojem tepla v místnosti byl malý plamínek pod nejbližším kotlíkem.
Stačilo jediné mávnutí hůlky a krb proti stěně se prohořel k životu; Hermiona díky tomu náhlému zapraskání nadskočila. Zapraskání kovu, který se rozpínal díky působení horkého vzduchu, vylétlo komínem.
"Sev… pane profesore," řekla po chvíli, co na něj zírala. Viditelně se dávala dohromady. "Dobré ráno," dodala a vrátila se zpátky k pergamenům.
"Je dobré?" zamumlal si pod vousy. "Jste tu brzy," řekl hlasitěji. Přiblížil se a přes rameno pohlédl na čmáranice a tabulky, které pokrývaly pergamen.
"Hmm," zamumlala nepřítomně. "Potřebovala jsem pár věcí zkontrolovat a pak je zamést pod stůl. Pochybuji, že s tou příšernou dvojkou v patách bych něco udělala. A jelikož dnes přijede Parvati, chci si být jistá, že jsme tak daleko jak je to jen možné."
"Paní Patilová dnes přijede?" zeptal se Snape. Couvl. Růžový nádech pro dnešní den; vše, co mu chybělo ke štěstí.
"No, takhle to neřekla, ale překvapilo by mě, kdyby nepřijela." Hermiona k němu vzhlédla. "Je vdaná za Olivera Wooda, a ten tu bude určitě. Předpokládám, že se dostaví s ním; mám dobrý důvod, abych si to myslela."
"Připouštím, že ano, slečno Grangerová." Snape se ušklíbl, když na něj Hermiona upřela pozornost. Co má teď dělat? Na něj to byl příjemný komentář.
"Pomůžete mi, pane profesore, nebo tu prostě jen budete?" zeptala se ho kousavě. Snape věděl, že by měl něco udělat, ale co… Pak si vzpomněl na touhu po čokoládě a slzy. Snad - dobrá, snad. Rozhodl se, že ústup bude nejmoudřejší.
"Mám povinnosti, kterým se musím věnovat, slečno Grangerová. Nepochybuji, že se uvidíme později." Vyklouzl z laboratoře, setřásl tak ze sebe ženské hormony; měl jich dost na celý zbytek života. Měl dojem, že když odcházel, slyšel Hermionu klít, ale nebyl si jistý; s ohledem na jeho vzpomínky na tuto konkrétní fázi měsíce to bylo zcela reálné.
Hodinu, možná déle, vymetal zákoutí hradu. Vyhýbal se rušnějším místům, mračil se a zpravoval si špatnou náladu na kterémkoli nešťastném studentovi, který měl tu smůlu a krátil si cestu. Nebylo pochyb, že školní legendy o upířím profesorovi lektvarů přeháněly, ale dokavad uvolňovaly něco z jeho frustrace a podráždění, nijak ho to neznepokojovalo. Ve skutečnosti vše, co zvyšovalo odpor a strach studentů, a následně zlepšovalo jejich koncentraci v hodinách, mohlo být pouze pro jejich dobro.
Nakonec i jeho toulání muselo skončit. Prošel temnými chodbami a zamířil vstříc východu z hradu. Brumbál ho jistě bude hledat, aby se ujistil, že se nevyhne zápasu; horší by bylo, kdyby pro něj poslal McGonagallovou nebo toho troubu Queroze.
O pár schodišť - více spolupracujících než ostatní - později Snape neochotně vešel do vstupní haly hradu. V sobotu ráno tu bylo většinou rušno. Starší studenti přicházeli a odcházeli do Prasinek a ti mladší se tu pletli a štěbetali.
Ve srovnání s dnešním ránem byla ostatní sobotní rána oázami klidu a pokoje. Z několika schodišť nad ním na Snapeovy uši zaútočilo štěbetání, které sílilo a útočilo v přívalu intenzity a hlasitosti. Vše se mísilo v nepochopitelnou disharmonii zvuků, které vydávali hráči famfrpálu a ostatní, jak se všichni snažili vzájemně si sdělit novinky posledních deseti let v pouhém okamžiku. Potter, Weasley, Wood, další Weasleyovi, a stále víc bezvýznamných bývalých studentů. A všichni mluvili najednou. Stiskl zuby a vydal se dolů.
Snapeův příchod do haly znamenal snížení hluku; je pravda, že se hlasitost snížila v jeho bezprostřední blízkosti, jak si podél stěny razil cestu k chodbě, ve které byla sborovna; hledal útočiště, nebo alespoň něco, co by ho co nejvíce připomínalo. Následoval ho obvyklý šepot, když bývalí studenti došli k závěru, že se tu nic nezměnilo. Hlupáci; proč by se tu mělo něco měnit? Nikdy ho nepřestalo udivovat, že jeho studenti, jak se zdálo, věřili, že ho Voldemortův pád změnil v Albuse Brumbála, nebo někoho stejně nepravděpodobného.
Díky tomu, že Hermiona v nic takového nevěřila, nejspíš udělal chybu v úsudku. Možná to bylo jejich řídkou korespondencí v průběhu let, možná tím, že ho znala lépe než její vrstevníci. O tom nebylo pochyb, přemýšlel, zatímco se prodíral davem. Když došel ke dveřím sborovny, uvědomil si, že by neměl být překvapený poznáním, že slečna Grangerová nečekala, že se změnil.
Sahal po klice dveří, aby je otevřel, když mu štěstí proteklo mezi prsty.
"Pane profesore?"
Doufal, že se Hermiona mýlila. Také doufal, že neuvidí růžovou barvu, ani neuslyší ten pronikavý, rádoby chytrý hlas.
"Paní Patilová," vzal ženu na vědomí.
"Ráda bych viděla, co jste dosud vyvinul; pracujete na té řadě, že je to tak?"
Očividně se přenesla přes veškerý strach a nechuť, které k němu chovala. Ctižádost - možná to byla chamtivost - zvítězila nad mnoha věcmi. Škoda. Poslední věc, po které toužil, bylo vést tuhle debatu, obzvláště tady, kde je každý mohl slyšet, a teď - nebo později - se paní Patilové mohl zeptat, o čem přesně s obávaným profesorem Snapem hovořila.
"Doporučuji vám jít dolů do laboratoře. Věřím, že tam slečna Grangerová stále pracuje. Zodpoví jakoukoli otázku, kterou jí položíte. Přeji hezký den."
Otevřel dveře a zmizel uvnitř předtím, než se zmohla na odpověď. Neměl žádné určité výčitky svědomí, že ji poslal dolů za Hermionou; koneckonců tohle vše byla Hermionina akce. Tak to cítil. Také jí to mohlo poskytnout užitečnou záminku v případě, že byla v náladě, která volala po čokoládě a slzách.
KONEC