Hermiona na pracovní desku položila skleněnou baňku rázněji, než zamýšlela. Víkend, který, jak všichni říkali, sliboval příjemně strávený čas, se změnil v jeden jediný dlouhý zdroj nepříjemností.
Začalo to už předcházející den brzkým ranním setkáním se Snapem. Neudělal nic, co by neodpovídalo jeho povaze. To ani zdaleka ne. Vplul do místnosti, zblízka si prohlédl její práci, přičemž se choval jako někdo, kdo se dostal do styku s něčím nestabilním a vysoce výbušným. Chvíli se nad ní tyčil a pak, když ho vyzvala, aby přiložil ruku k dílu, se rychle omluvil.
Vůbec žádné překvapení.
Kromě toho, on byl, co se týče neporušitelnosti postupů, tak zatraceně ušlechtilý; mysleli byste si, že jeho zájem bude větší. Unaveně se divila, proč souhlasila s tím, že sem přijede. Ze všeho nejvíc se divila, jaký duševní zkrat ji vždycky donutil si myslet, že Snape má přístupnou nebo dokonce vstřícnou stránku.
Důkazem toho byla návštěva Parvati Patilové. Hermiona neměla vůbec žádné pochybnosti o tom, že ji sem dolů do sklepení Snape poslal proto, aby se jí zbavil. Její bývalá spolužačka - nazývat ji kamarádkou by bylo přehnané - dorazila právě ve chvíli, kdy Hermiona končila a těšila se na odpolední sraz s přáteli U tří košťat. Parvati požadovala podrobné vysvětlení a vzorky hlavních navrhovaných řad spolu s nástinem navrhované řady pro muže. Odmítla přijmout myšlenku, že by Hermiona mohla chtít trávit svůj volný čas jinde.
"To víš, chlapci," řekla včera lehkomyslně. "Tráví odpoledne tlacháním o taktice, hře a tak. Uděláme lépe, když je necháme jejich řečem a pohneme s tímhle."
Až zvonek, který ohlašoval večeři, zastavil vytrvalý výslech. Když dorazily do Hlavní síně, Parvati zamávala na Olivera Wooda - "Ollie, miláčku…" - a nechala Hermionu, která si hýčkala bolest hlavy a která se cítila jen o trochu méně vyčerpaná než po vyslechnutí hlášení ministerstva po pádu Voldemorta.
Snape už seděl u profesorského stolu. Ostentativně si ho nevšímala a sedla si vedle Peregrina Queroze, který, než se usadila, stačil podotknout, že vypadá unaveně, očividně pracuje příliš tvrdě, potřebuje pauzu a rozhodně mu musí slíbit, že se další den zúčastní famfrpálového zápasu. I kdyby se Snape mračil nad těmihle slovy, byla si jistá, že nic neřekne.
Takže se za třpytivého nedělního odpoledne teple oblékla a čekala na začátek zápasu. Za společného souhlasu všech návštěvníků byli usazeni na profesorské tribuně. Nešlo o to, že nemohli sedět na tribunách svých kolejí, ale deset let byl dost velký rozdíl, zvláště pro generaci, která mezitím vybojovala válku. Právě přišla; ráno trávila střídavě prací a vztekáním se nad skutečností, že 'povinnosti' zřejmě opět odvedou Snapea od toho, aby jí poskytl jakoukoli užitečnou informaci. Jeho nepřítomnost znamenala, už zase, že nebyla schopna udělat víc, než že si s Harrym a Ronem vyměnila krátká objetí a stručné pozdravy.
Z dlouholeté zkušenosti věděla, že je nesmyslné od svých kamarádů ráno před famfpálovým zápasem očekávat smysluplnou konverzaci. To ji však nezastavilo, aby dál Snapea obviňovala ze vzniklé situace.
Ať to bylo štěstí, nebo ne, první osoba, kterou zahlédla, když se dostala na vrchol tribuny, byl profesor lektvarů osobně. Seděl v řadě za Albusem Brumbálem a Minervou McGonagallovou. Byla patrná jednak skutečnost, že byl jeden z mála členů profesorského sboru, který zrovna nehrál, a pak to, že jediné volné místo bylo hned vedle něj. Ve skutečnosti se zdálo, že zbytek diváků se nepohodlně shlukl k sobě ve snaze nezasahovat do jeho osobního prostoru.
S povzdechem se vydala kupředu. Když se rozhlížela kolem, spatřila známé červené hlavy Freda a George Weasleyových. Fred pohlédl směrem ke Snapeovi a obrátil oči v sloup a George dělal veselé pohyby, jako že si podřezává hrdlo. Věnovala jim úsměv a protlačila se k další sedící osobě, která byla zachumlaná do černého pláště. Díky třešňově červenému kožešinovému límci a stejné čapce však byla snadno identifikovatelná. Když procházela kolem, dotkla se jí jemná ruka zahalená do růžové.
"Hermiono, drahoušku, jak jde práce?" Jsi si jistá, že tu nemarníš čas? ptala se ve skutečnosti.
Do úsměvu se musela nutit.
"Dobře, děkuji." Ne díky tobě, zabručela v duchu, když se zaměřila na Snapeův týl.
V době, kdy si vedle něj sedala, byla extrémně odměřená. Upřela svůj pohled dopředu, rozhodnutá, že si zápas užije a Snapea bude ignorovat do té míry, do jaké to jen bude možné. Ucítila vedle sebe pohyb, skoro jako by se Snape natáhl, aby s ní promluvil, ale pokud něco řekl, zaniklo to v burácení, jak tým 'Starých hochů' vylétl ze šaten.
Složení týmu bylo v jistém směru překvapivé. Byla vidět očividná snaha o to, aby byly rovnoměrně zastoupeny všechny koleje. Oliver Wood a Ginny a Ron Weasleyovi reprezentovali Nebelvír. Zahlédla Cho Changovou a Rogera Daviese z Havraspáru a Jonase Summerbyho a Zachariáše Smithe z Mrzimoru. Nebyl tam nikdo ze Zmijozelu. Zmijozelská kolej během války utrpěla největší ztráty; mnoho skvělých hráčů ze Zmijozelu zemřelo nebo, jako Draco Malfoy, jednoduše zmizelo.
Chvíli přemýšlela o tom, jak se na to Snape dívá. Vedle sebe ucítila další pohyb a pak slyšela, jak mumlá pod vousy:
"Tým chytačů. Jak inspirativní."
Sentimentální výlev lítosti můžeme odložit na potom.
Pravdou bylo, že většina hráčů si zachovala pozice ze školních let. Ginny byla na pozici chytače a Oliver brankáře. Zachariáš Smith zůstal střelec. Připojili se k němu Cho a Summerby. Ron se z brankáře změnil v odrážeče. Sekundoval mu Roger Davis.
Při pohledu na bývalé spolužáky prohánějící se po famfrpálovém hřišti, bojovala se zvláštní melancholií. Další burácení oznámilo příchod profesorského týmu. Totožnost hráčů byla držena v tajnosti, to přirozeně vedlo k prodloužení spekulací a občas šokujícím závěrům. V jistém směru byla překvapená, že Snape nehraje; věděla, že to na koštěti umí a že se dobře vyzná v pravidlech. Možná, že by jeho zapojení se do hry spíš vycházelo z rivality kolejí, než z opravdového zájmu. Možná to mělo i co do činění s faktem, že v týmu protihráčů nebyl nikdo ze Zmijozelu.
Tým profesorů utvořil na hřišti kruh. Nikdo se nedivil tomu, že Hyacintha Hoochová byla kapitánem týmu a zároveň odrážečem. Hermiona byla toho názoru, že se na krátkou chvíli zastavila před profesorskou tribunu, a uvažovala - to na její tváři vykouzlilo první úsměv toho dne -, zda se Hoochová stále pokouší flirtovat se Snapem; bojovala s touhou pohlédnout na Snapea, aby zjistila, jak se tváří.
Vedle Hoochové letěl další odrážeč, profesorka Vectorová, kterou následovali tři střelci, profesorka Sinistrová, Queroz a, k Hermioninu údivu, madam Pinceová, knihovnice. Profesorka Prýtová vzala roli brankáře. Celou sestavu uzavíral drobný profesor Kratiknot, chytač profesorského týmu. Když si prohlížel tribunu, na které byl usazen profesorský sbor, zachytil Peregrin Queroz její pohled. Přísahala by, že na ni zamrkal.
Hluk trochu utichl a komentátorův hlas zahřímal:
"A nyní, dámy a pánové," - to byl Lee Jordan, jak Hermiona záhy zjistila - "zatleskejte našemu speciálnímu hostovi, který dnes vystoupí v roli rozhodčího." - z pravé strany se ozvalo zafrkání - "Pan… Harry… Potter!"
Diváci na tribunách začali šílet, když Harry vlétl do arény. Nějak se na oboje, úvod i reakci davu, dokázal tvářit rozpačitě, napadlo Hermionu. Pokud měl Snape další připomínky, ztratily se v hluku.
Harry s camrálem v ruce přistál uprostřed hřiště. Vyměnil si pár slov s madam Hoochovou a Oliverem Woodem, vyhodil camrál do vzduchu a zapískal.
Uvažovala o tom, že hra byla skoro tak zajímavá osobnostmi, jako hrou samotnou. Byla zvyklá na to, jak hra působila na Rona, Ginny a jim podobné, ale teď odhalila soutěživou povahu i u členů profesorského sboru - i tam, kde si jí předtím nikdy nevšimla, ač měla možnost se s nimi blíže poznat.
Například madam Pinceová měla v úmyslu, podle dravčího výrazu ve tváři, když zkušeně manévrovala s koštětem, chytit camrál a přihrát ho Sinistrové nebo Querozovi. Vyhýbala se Cho, Jonasovi a Zachariášovi, kteří se ji snažili zastavit. Kratiknot létal skoro tak rychle jako sama zlatonka a Hoochová hrála v roli odrážeče tak tvrdě, že ji Hermiona začala podezírat ze zmijozelských praktik. Ani jedna ze stran neměla žádné slitování.
Hvězdou zápasu byl, podle Hermiony, Peregrin Queroz. Sledovala ho, jak se vyhnul potlouku, vrhl se střemhlav k zemi a přihrál. Ve svém famfrpálovém dresu vypadal velkolepě. Teď bylo zřejmé, že je velmi zdatný. Rychlý pohled přes tribuny ukázal, že ona nebyla jediná osoba ženského pohlaví, která obdivovala obraz před sebou; mnoho dívek, jedno z jaké koleje, ho upřeně sledovalo. Na chvíli zapomněla na Parvati Patilovou a špatně naloženého muže po svém boku, a prostě si užívala to potěšení sledovat někoho dělat něco opravdu dobře. A rozhodně ničemu nevadilo, že ten někdo byl dosti atraktivní a velmi okouzlující.
Hermiona se přistihla při tom, jak divoce tleská, když Queroz počtvrté skóroval. Profesorský tým vedl 80 : 40.
Harry, který pozorně sledoval všechny akce, začínal vypadat stejně schváceně jako hráči. Nejednou v souvislosti s Hoochovou a Vectorovou pískal faul. Ginny nad ním měla viditelné problémy s uhlídáním profesora Kratiknota, jehož výhodou byl malý vzrůst. Tu využíval kdykoli toho bylo třeba. Byla to ale Ginny, kdo zlatonku zahlédl jako první. Jednoduše se za ní rozletěla. Kratiknot si ji všiml jen o zlomek vteřiny později. Ten zlomek vteřiny však byl vše, co Ginny potřebovala. To a nestoudný boční náraz do svého starého profesora kouzel jí daly čas, který potřebovala k tomu, aby ji chytila, čímž rozhodla hru 190 : 80 ve prospěch 'Starých hochů'.
Znovu se ozvalo ohlušující burácení. Ačkoli si studenti divoký famfrpálový zápas užívali, to, co opravdu chtěli, bylo vidět své profesory na kolenou.
Albus Brumbál povstal Hermioně před očima. Hluk okamžitě ustal. Hermiona nemohla vidět, zda to mělo na svědomí kouzlo nebo čirá síla jeho osobnosti. Jedno znásobeno druhým, řekla by. Díky hůlce, která se dotkla ředitelova krku, slyšeli mužův hlas všichni.
"Dámy a pánové, tohle byl jeden z nejlepších zápasů, který tato škola viděla. Existuje pouze jediná věc, která může následovat takovou událost." Dramaticky se odmlčel. "Svačina v Hlavní síni."
Veselí bylo doprovázeno zvukem nohou, které přelézaly sedačky a s hromovým rachotem sbíhaly po schodech, vstříc školním budovám.
Hermiona nijak zvlášť netoužila tlačit se s ostatními - koneckonců, jídlo jí přece neuteče -, tak se rozhodla, že počká, dokud se situace trošku neuklidní. Brumbál a McGonagallová prošli kolem ní - pravděpodobně s cílem nějakým způsobem usměrnit dav, napadlo ji. Lóže ztichla. Předpokládala, že Snape také odešel. Byla proto překvapená, když si vedle ní stoupl.
"Pane profesore," řekla, aby skryla své překvapení, "myslela jsem, že touhle dobou už budete dole v Hlavní síni."
"Opravdu?" zeptal se stroze. "Vzhledem k tomu, že se na školních pozemcích nemůžu přemisťovat a že mi stojíte v cestě, takže nevím, jak bych to dokázal."
Jeho tón v ní znovu rozdmýchal plamen zuřivosti. Ne, že by kdy byl opravdu uhašen.
"Mohl jste lézt přes sedačky," podsunula mu kysele.
"Nešplhám po nábytku jako nějaký primát, slečno Grangerová," vrátil jí.
Teď to dostala. S rukama v bok k němu otočila tvář.
"Jak dlouho tohle bude pokračovat?" zeptala se."Jak dlouho bude pokračovat co?"
"Tohle," gestikulovala divoce. "Pojďme se podívat. Před čtyřmi dny jsem byla 'Hermiona'. Teď jsme 'slečna Grangerová' a 'profesor Snape', jako bych byla jedním z vašich studentů." Všimla si, že nad jejím tónem zamrkal. Pokračovala, vedena frustrací a zmatkem. "A vy jste byl ten, který okolo postupů nadělal takových řečí, a co… Kdy přijdete a uděláte něco, co by mi opravdu pomohlo, místo toho, abyste se coural tam a zpátky a trousil sarkastické poznámky? Máme pevný termín, pokud vám smím připomenout, a účelem mé návštěvy zde je, aby pro nás bylo jednodušší," zdůraznila, "úkol splnit."
Jeho rysy ztuhly.
"Pololetí ještě není za námi. Mám plnou kolej studentů, za které jsem zodpovědný. Mám hodiny, na kterých musím učit, a domácí úkoly, které musím opravit. Musím dohlížet na školní tresty. A jsou tu další školní povinnosti. Odpusťte mi, že vám nebudu věčně stát za zadkem."
Zhluboka se nadechla a zaťala zuby. Odněkud ze zákoutí mysli vyvolala vzpomínku na jeho zvyk útočit, aby ji rozptýlil a odvedl od toho, co si vzala do hlavy. Tentokrát ne, Severusi, pomyslela si.
"V pořádku, vidím, že jste zaneprázdněn. To ale nevysvětluje, proč nechcete používat moje křestní jméno." Pokusila se o úsměv. Cítila, že je vynucený. "To, že vás mám oslovovat pane profesore, mi po těch letech přijde trošku hloupé."
Nedostala žádnou odpověď.
"Jsem očekáván ve Velké síni." Prošel kolem ní. "Pokud mě omluvíte."
Dívala se, jak jde pryč. Potlačovala touhu křičet. Tentokrát ji nijak neoslovil. Přemítala, jestli to bylo lepší či horší.
pozn. překladatele: Moc děkuji Rozárce. Bez ní by tu ta kapitolka nebyla :-D.
KONEC