Schovaný v hluku. Schovaný před hlukem, před tím třpytem, před září. Jak dlouho tu ještě bude muset zůstat? Rychlý pohled na Brumbála mu prozradil, že se milosti hned tak nedočká. Ředitel se choval trestuhodně, jako by byli hudbou a on hudebníkem. Voldemort byl mrtvý, život šel dál a přesto ho sem poutaly povinnost a čest.
Zdánlivě nekonečný kolotoč lehkovážných oslav, večírků a nesmyslného tlachání, které teď bylo snad ještě prázdnější než dříve - před Voldemortovým pádem byly takové věci alespoň svázány s pochmurným vědomím, co všechno může přinést budoucnost. Snažili jste se žít, aniž byste přemýšleli, že už zítřek může být vaším posledním dnem. Ne snad, že by se on sám účastnil všech večírků, a to navzdory stále se stupňující atmosféře nastávající zkázy, se kterou se setkával na každém kroku. I když, trávit čas na večírcích bylo možná lepší, než jen čekat na závěrečnou bitvu. To je těžké říct a, v každém případě, velmi to záleží na jednotlivci.
Ale tohle teď – halloweenské plesy, novoroční plesy, závěrečné plesy, famfrpálové večeře, valentýnské večeře, letní plesy, podzimní plesy, vánoční večírky a lidí více a více… a více… každý den, každý týden, nějaký nový důvod, nějaká nová omluva a někdo zase shromáždil všechny lidi. Byl unavený a bylo to unavující a...
… a tohle bylo nesmyslné. Večírků nebylo o nic víc, než jich bývalo předtím – Brumbál byl jednoduše více společenský, než by mělo být dovolené, pomyslel si Snape kysele. Famfpálový zápas byl přesně ten případ, pokud se to tak dalo říct. Určitě by na něj nepřišel, pokud by Brumbál najednou nezačal pořádat večírky pro Hermionu, aby měla kde slintat nad tím hlupákem Querozem.
Proud myšlenek se náhle zastavil. Zněl žárlivě, dokonce i jemu samotnému, a to by se mu stávat nemělo. Proč by měl být žárlivý? Jen proto, že vedle ní včera seděl - ujistil se, pomocí mimořádně zamračeného a mrazivého výrazu, že jediné volné místo bude právě to vedle něho. A ona strávila celý zápas tím, že sledovala toho idiota na koštěti. Zatímco on strávil celý zápas tím, že sledoval ji.
Zatraceně, tohle bylo nesnesitelné. Ne ten hluk, žvanění studentů a profesorů – ačkoliv to bylo samo o sobě dost špatné –, ale to ustavičné víření jeho myšlenek. Bylo to skoro jako posedlost - sledovat ji, uvažovat nad tím, kdy by s ní měl příště mluvit, vymýšlet si důvody, aby s ní mohl mluvit. Potom nutit sám sebe, aby s ní nemluvil, nedíval se na ni, a aby na ni náhodou někde na hradě nenarazil. Rozebírat všechno, co udělala, všechno, co řekla, jenom, aby věděl jestli...
Ani nevěděl, odkud vzešla tahle – ano, posedlost, to byl opravdu jediný vhodný výraz. Vzklíčila díky setkání v Londýně a hrstce dopisů, které byly poslány během posledních deseti let, a rozvinula se během té noci, kdy Hermiona přijela do Bradavic. Pocházela – jak si chtěl myslet – odnikud. I když, v tomto příkladě se onomu odnikud dalo dát jméno: Longbottom.
Nikdy nenašli ten záhadný lektvar, který ten neschopný Nebelvír připravil. A to navzdory jejich tehdejším experimentům i výzkumům, které ve svém volném čase prováděl dodnes.
Byla to pro něj velmi zvláštní doba, plná strachu, který ani později tak úplně nezmizel. Více než cokoliv to bylo nezvyklé spojení, dlouhý čas vzájemného porozumění, které se nedalo přirovnat k ničemu předtím ani potom. Trochu divné, že se někdy takhle cítil ve vztahu k Hermioně.
Ačkoliv to bylo irelevantní. A upřímně, po tak dlouhé době také zatraceně bezpředmětné. Takže se s úmyslem zdůraznit propast mezi nimi zahalil do pláště „umaštěného parchanta“. Čímkoli jiným by riskoval, že se dozví o jeho nutkání; pokud už teď byly věci dost nepříjemné, nebylo by to nic v porovnání s tím, co by přišlo, pokud by se to dozvěděla. Přinejhorším by ho litovala, a to by bylo nesnesitelné. Přinejlepším by s ním už nikdy nepromluvila. A to by si také nepřál.
Možná své chování trochu přehnal. Zaslouženě mu to včera odpoledne vyčetla a, upřímně řečeno, nemohl ji za její hněv vinit. I když by to určitě mohl zkusit. Nicméně, možná mohl chodit dolů do laboratoře častěji, bez ohledu na to, jak moc hlasitě ho to štěbetání v jeho mysli varovalo.
Snape se znovu podíval kolem stolu, zkoušel něčím překrýt ten monolog, který pochodoval v jeho mysli v otáčkách a spirálách jako kus neodbytného zhmotnělého podvědomí. Starší žáci, starší žákyně a profesoři drbající a přecházející od jedné osoby ke druhé, od jednoho tématu k jinému. Z té slovní rvačky se občas vynořily úryvky konverzace, které opakovaly včerejší - a nejen ten – famfpálový zápas, zachytávaly se o osobní historii nebo pokračovaly přátelským rozhovorem na libovolné téma.
Queroz se nakláněl k Hermioně. Jeho oči zářily zájmem a okouzlením. Snape chvíli koukal, jak Hermiona na zájem reaguje veselostí. Potřásl hlavou. Žárlivost byla plýtváním energie. Jestli tohle bylo to, co chtěla, dobrá, bude to mít. Pro něj bude nejlepší, když ji dostane z hlavy.
Brumbál zachytil jeho pohled a zamrkal; prosím, ten starý muž by neměl být schopný číst v myslích ostatních. Nepochybně to bylo zoufalé přání, přesto upřímné. Poslední věcí, kterou potřeboval, bylo, aby Kupid nad hrobem jednal v jeho prospěch.
Talíře se v mžiku změnily, což způsobilo, že hovor na chvíli ustal, než všichni tu změnu přijali; hladina hluku se pak znovu zvedla. Konverzace se chvíli točila okolo jídla, diskutovalo se o přednostech jednotlivých dezertů, které ležely před nimi. Vzpomínalo se i na jiné a, samozřejmě, stále se hovořilo o famfrpálovém zápasu.
Patilová na svého muže zírala téměř stejně obdivně jako Queroz na Hermionu; že by ze stejného důvodu? Asi, i když měla vyhrát jeho. Možná to byl obranný mechanismus, aby ochránila své postavení; pochopil, že famfrpál měl lví podíl na množství bezohledných následovnic. To zajímavě zdůrazňovalo její křehké růžové ego, které vyžadovalo jeho čas a energii – třebaže nepřímo - a které bezpochyby stále vymýšlí způsoby, jak požadovat víc.
Pánské toaletní potřeby… Znovu potřásl hlavou. Očima se vyhnul pohledům těch, kteří si všimli. Hermiona by to milovala; třebaže o deset let později, nebylo pochyb, že její návštěva byla pomstou za jeho obvyklou rutinu.
A jsme zase tam, kde jsme byli. Jeho mysl se k tomuto tématu očividně musela stále vracet. Snape zavřel oči; jednou z výhod osobnosti, kterou si po desetiletí vytvářel, bylo, že ať už udělal cokoliv, nebyl za to kritizován, ale jen nadále ignorován. Tohle bylo… mělo by to být nezdravé. Vždyť se o tu holku – ženu – ani nezajímal, pro Merlina. Bylo by velmi snadné, a velmi nesprávné, říkat tomu láska. Bylo to pod kontrolou, bezpochyby. Pravděpodobně to byl jen projev mysli příliš znuděné lehkým životem, který neobsahoval žádné nebezpečí. Tedy pokud nepočítáme takové to běžné, se kterým se člověk může setkat na hodinách lektvarů. Něco, na co by mohl mít zlomyslné narážky bez nebezpečí, že s tím opravdu bude muset něco udělat. Rána, která by zabolela, a tak mu připomněla, že je ještě pořád naživu. Mentální bičování metafyzickými ranami. Rozptýlení, které už hraničí s šílenstvím. Možná to bylo ono, opožděný efekt Crucia, kleteb, které se nepromíjejí, a těch dalších. To by byl zajímavý předmět výzkumu – vliv špehování mezi Smrtijedy na duševní zdraví jedince z dlouhodobého pohledu.
Hermiona stále hovořila s Querozem. Mluvili tak tiše, že nebylo možné zaslechnout byť jedno jediné slovo, s občasnou poznámkou k lidem v okolí, když konverzace zamířila jejím směrem. Vypadala, možná, trošku odměřeně, jako by se cítila tak nějak nepohodlně. To ale byla skoro jistě jen jeho představivost nebo zbožné přání.
„Severusi, přidáte se k nám?“
Skoro nadskočil. Polekal ho hlas za ním. Pak si uvědomil, že je po jídle a začala párty. Brumbál na něj hleděl skrz půlměsícové brýle, které nosil, když chtěl – byly spíše módní záležitostí, protože když už skrz ně koukal, pak velmi zřídka. Zbytek profesorů a hostů, za stálého hovoru, opouštěl stůl.
„Nemyslím, pane řediteli. Pokud mě omluvíte…“
Nečekal na odpověď, vstal ze židle a vyklouzl malými dveřmi ze síně. Pro dnešek už měl společnosti dost; bohužel to byla jeho vlastní společnost. Vždy to byla jeho vlastní společnost.
pozn. překladatele: Za beta-read povídky děkuji Lucys.
KONEC