Hodiny odbily třináctkrát. To byl jeden z Brumbálových podivínských nápadů, jak oznámit konec dne, i když si Snape byl jistý, že si toho nikdo jiný nevšiml. Příliš nenápadné, pokud jste nic takového nečekali – popravdě, tenhle dav by si toho všiml jedině kdyby ples vydržel až do třicátého. Je dost těžké nevšimnout si, když hodiny odbíjejí třicetkrát.
Půlnoc. Možná by už měl jít do postele, trochu se vyspat a snažit se nemyslet na to, co cítil, když byla Hermiona při tanci v jeho náručí. Snažit se nemyslet na vzpomínky, které se znovu vynořily, jen podivně zkreslené změnou perspektivy. Snažit se nemyslet na to, že dnes večer strávila tolik času s tím šaškem Querozem.
Snapea jen nepříliš uspokojil fakt, že Hermiona vyklouzla ze síně sama ihned potom, co jejich tanec skončil. Koneckonců, zamýšlela odejít ještě před tím, než ji o tanec požádal. Pár jiných lidí už odešlo, ale v tlačenici před ním se to téměř neprojevilo.
„Tak jak to jde, Severusi?” Hlas přišel z levé strany a Snape jen stěží odolal pokušení zavřít oči a udělat obličej. Banální otázka, a kromě toho si nevybavoval, že by mluvčímu někdy dovolil oslovovat ho křestním jménem. Než se k dotyčnému obrátil, dal si čas na hluboký nádech.
„Taneční sál plný pubertálních hormonů, Querozi. Jak jinak by to mohlo jít, když ne špatně?” Přivolat tuhle kyselost ani nestálo žádnou námahu. Muž, který stál vedle něho, byl dostatečnou inspirací. Vysoký, tmavý a pohledný, takový by bez pochyb byl jeho běžný popis. Ke kterému by se, opět bez pochyb, přidalo několik komentářů o jeho osobnosti. Přívětivý, možná. Okouzlující, samozřejmě.
Osina v zadku, rozhodně. I když, onu poslední definici by asi moc lidí kromě jeho samotného nepoužilo, pomyslel si.
„Nejste snad obdivovatelem mladé lásky?”
Merline, ten muž byl schopný se zeptat na tu nejhloupější z otázek. Každopádně, co tu vůbec dělal? Snape předpokládal, že už zničil mužovu snahu o klábosení; po několika počátečních snahách o konverzaci, po svém loňském příjezdu do školy, ho už Queroz převážně nechával na pokoji.
„Kdyby některý z těch studentů byl skutečně zamilován, možná by to obdiv zasloužilo. Ačkoliv, když mluvím za sebe, nenacházím nic obdivuhodného na emocích, které se projevují především hloupým jednáním a jejichž nevyhnutelný důsledek je, že jedna osoba rozčiluje tu druhou. Kromě toho, to, co se odehrává přímo na parketu před námi, by se nepochybně dalo řadit spíše ke chtíči než k nějaké takzvané vyšší emoci. Akorát je to dokáže rozptylovat – ať už to probíhá dobře nebo špatně – a mě to pak následně po několik dalších hodin nutí být ještě důslednější ve své snaze zabránit nějakému roztouženému idiotovi vyhodit tento hrad to vzduchu a nás všechny smést z tohoto světa do toho dalšího. Takže ne, Querozi, nejsem obdivovatelem mladé lásky.”
Učitel obrany se jen zasmál a Snape mohl cítit, jak ho bolí zaťaté zuby. Uvažoval, jestli to tak vnímá i někdo jiný, nebo to bylo nelibozvučné jen pro jeho uši.
„Určitě jsou to všichni idioti, Severusi? Ta mladá dáma, se kterou jste tančil právě teď, slečna Grangerová, například…“ otázka se pomalu vypařila. Konečně, pomyslel si Snape. Musel tu být nějaký důvod, proč ho Queroz vyhledal, i když by byl raději, pokud by zůstal neodhalený.
„Slečna Grangerová? Už zde nestuduje, ale jsem si jistý, že je ze sebe schopna před mužem udělat idiota stejně dobře, jako kterákoli jiná žena,” protáhl. Na Qurozův výraz potěšení jen v duchu nevěřícně zamrkal. Buď už byl unavený a ospalý, nebo mu právě došlo, že si Queroz mohl jeho komentář vyložit jako povzbudivý.
„To si myslíte? Předpokládám, že ji znáte dobře, když s vámi pracuje ve sklepení.”
O co tomu člověku šlo? O Snapeovu písemnou pozvánku na lov Hermiony? Vypadalo to, že se mu to daří i bez ní. Už bylo na čase tuhle konverzaci ukončit.
„Slečně Grangerové byly poskytnuty laboratorní prostory ve sklepení této školy. Nevím, ani se nezajímám o to, jak ten prostor využívá. Navrhuji vám, abyste své otázky směroval k profesorce Mcgonagallové. Slečna Grangerová koneckonců navštěvovala Nebelvír.” Snape to prohlášení zakončil obzvláště zamračeným pohledem, potom se otočil a odkráčel ze síně. Dohlížecí povinnost budiž prokleta, a kromě toho, stejně se domníval, že končí o půlnoci.
Prošel chodbami se svým charakteristickým stylem, rozpolcený mezi touhou najít někoho – nebo něco, cokoli, co by mohl potrestat, a se stejně silným přáním nepotkat jedinou živou duši. Škoda, že v tomhle ročním období nekvetly růže.
Zamračil se, když uviděl portrét, který právě míjel. Mladá dívka na portrétu se otočila. Tiše dýchala, a když uviděla vysokou postavu v černém, ustoupila a zamumlala sama pro sebe: „Skvělá metafora, to se musí nechat.” Pozorovala ho, jak sestupuje chodbou, všechny pohyby přesné, ale přitom otrávené. Uvažovala nad tím, co ho asi rozladilo tentokrát. Sotva kdy vypadal jinak než nešťastně, ale tohle bylo i pro něj neobvyklé. Vyklouzla ze svého rámu za účelem najít další zprávy, další novinky.
Chodby byly tiché, všichni studenti byli buď ve Velké síni, nebo v postelích. Snape se rozhodl ani nespekulovat, zda v těch správných. Docela by chtěl, aby tomu bylo jinak; když dorazil ke sklepení, měla každá kolej stejný počet bodů jako o půlnoci. Ozvěna ticha se zvětšovala s tím, jak se stropy každým krokem snižovaly. Tiché šustění pláště a duté zvuky bot na kamenné podlaze jen zesilovaly jeho vztek a podvědomé zhnusení ze sebe sama.
Snape zjistil, že se konečně ocitl v Hermionině laboratoři. Bezpochyby teď někde spala, někde jinde. V místnosti nebylo ani stopy po její fyzické přítomnosti, kterou vycítil kdekoliv. Stůl byl zaplněn poznámkami psanými jejím pečlivým rukopisem, dobře známým z dopisů, a ingrediencemi uspořádanými charakteristickým stylem – stejným jako byl jeho vlastní. Ta drobnost přivedla jeho vzpomínky zpátky rychleji než cokoliv jiného, vyjma samotné laboratoře, kde si to uvědomil.
Snape se rychle podíval dolů na své ruce, napůl aby se ujistil, že jsou stále jeho, že se náhle neproměnily do těch o něco drobnějších. Ten záchvěv minulosti, o historii ani nemluvě, prostoupil kamenné zdi a opatrně vedl až k experimentům, které stály před ním. Měsíce experimentování, ještě zoufalejšího, ještě bezvýznamnějšího, než jeho cvičení v konzumerismu, měsíce experimentování v tomto mrazivém a vlhkém vzduchu. A nebyla tu ani stopa po nějakých střepech minulosti.
Proč teď? Proč si toho všiml zrovna teď? Pracoval tu po několik posledních nocí, kontroloval a zlepšoval Hermioninu práci – očividně aniž by si toho ona sama všimla. Bylo od něj nevychované být podrážděný, když zjistil, že si toho nevšimla. Všechny důkazy své práce sice pečlivě odstranil – až na jeho samo-testování, i když ani to se zjevně nedalo považovat za důkaz. Soudě dle reakce, které se mu od ní dostalo, se nedomníval, že by na jeho zjevu testování zanechalo nějaké změny k lepšímu. Ale na tom stejně doopravdy nezáleželo. Většina z toho byl jen kouř a zrcadla, a více než polovina lidí, co ty prostředky používala, je buď nepotřebovala, nebo je nepoužívala dost dlouho na to, aby měly vytoužený efekt. Kouzla byla o dost rychlejší, i když pod krásným povrchem naprosto neúčinná. Byl překvapený, že se paní Patilová raději nerozhodla zvolit pro svůj magazín kouzla – okamžitý a povrchní výsledek, to by bylo přesně v jejím stylu. Přesto, úspěch kouzel závisel na sesilateli. Žádné množství obalů a vysvětlivek je nemohlo přinutit, aby fungovala i pro ty bez talentu. Lektvary byly v tomto ohledu mnohem více rovnostářské; pokud jejich výrobce věděl, co dělá, schopnosti – zde spíše nedostatek schopností – uživatele nehrály roli.
A tahle žena, co lektvary vyráběla, věděla, co dělá; jako ostatně vždy. Úhledné anotace na receptech to jasně dokazovaly. Ale Snape si je prohlédl ještě jednou, soustředil se při tom na nápady a experimenty a zkoušel nemyslet na vzpomínky, které dnešní tanec přinesl zpět. Bez úspěchu; ten rukopis jednoduše táhl vzpomínky dál do noci kolem něj, výjevy ho obklopovaly.
Snape klesl do blízkého křesla a slepě zíral do stříbrného měsíčního svitu, který sem pronikal přes zaprášené okno a naplňoval místnost a její stíny chladným šerem a vzpomínkami. Zapomenuté zvuky a pocity zmizely, utekly a vpluly přímo do jeho představivosti. Tohle byl trochu jiný tanec, ale vzpomínky na něj se mu vrátily přesně tak, jako už dříve v síni. Tiché vzdechy, kůže na kůži, jeden pocit za druhým; napůl vzpomínal navzdory zoufalé snaze zapomenout. Stále sílící vzpomínky v jeho mysli, bez ohledu na tělo.
pozn. překladatele: Za beta-read povídky děkuji Lucys.
KONEC