Poslední den pololetí se dostavil a přinesl s sebou prudkou změnu počasí. I když posledních pár dní bylo rušných – alespoň z pohledů studentů –, zároveň byly jaksi prázdné a nepopsatelně užvaněné. Nicméně, ráno přineslo nový, čistý vzduch a osvěžující ochlazení, které slibovalo suchou cestu do Prasinek pro všechny žáky, kteří se na období svátků vraceli domů. Bradavický expres navracel také spoustu dospělých bradavických návštěvníků k jejich normálním životům. Harry, Ron, Cho a další famfrpáloví hráči mířili zpátky do Londýna a potom k různým pracím, které pro ně Vánoce měly přichystané. Včera večer se, po pravdě, odehrálo první pořádné setkání všech starých přátel, které se podařilo uspořádat s ohledem na jejich současné závazky. A to, co začalo jako tiché setkání, se brzy změnilo v plnohodnotný večírek. Pouze fakt, že si Hermiona zachovala poměrně čistou hlavu, aby byla schopná seslat několik vhodně načasovaných a velmi potřebných tišících zaklínadel, je uchránil před hněvem autorit v děsuplné podobě školníka Arguse Filche.
Odmítla se cítit provinile za to, že nepracovala. Ve skutečnosti, uvolněný večer ve společnosti dobrých přátel výrazně zmenšil její pocit napětí a znamenal skvělou příležitost potlačit všechny znepokojující pocity, které možná stále přetrvávaly od vánočního plesu před dvěma dny – ačkoliv se tu setkala s nevyhnutelným škádlením na téma jejího tance se Snapem. Byla trochu překvapená, když zjistila, že ani Harry s Ronem nemluví o svém někdejším profesorovi lektvarů s nenávistí, většina jedu už zmizela.
„Na škole to byl parchant,“ řekl Ron nezaujatě, „a hádám, že jím i zůstal. Ale sotva se každé ráno budím a vymýšlím, jak se mu pomstít. Voldemort je pryč a život jde dál. A ty bys měla být vděčná. Koneckonců, mohl jsem tě zkusit utěšit stejně jako na valentýnském plese náš poslední rok.“
Uličnicky se zašklebil a Hermiona cítila, jak se červená. Cho a Ginny se toho okamžitě chytily a historka byla převyprávěna – alespoň ta silně redigovaná verze. Navzdory očividnému zmírnění nenávisti ke Snapeovi si Hermiona nemyslela, že je Ron tak docela připraven znát pravdu o tom, koho přesně se té noci pokusil políbit. Mezitím se ozvalo několik výkřiků smíchu a konverzace pokračovala.
Minulost, jak ta vzdálená, tak ta nedávná, jí nyní zkroutila rty do úsměvu. Kráčela dolů po hlavním schodišti, knihu v ruce, skrze melu zavazadel, zvířecích klecí a neposedných dětí. Na patě schodiště stál Peregrin Queroz a vypadal jako policista ve službě. Snažil se vytvořit malé skupinky dětí tak, aby mohly být poslány na nádraží. Vypadalo to, že mu děti se stejnou silou vzdorovaly. Poskakovaly sem a tam a vyměňovaly si komentáře a urážky s přáteli a nepřáteli. Querozova typická vyrovnanost se trochu ztratila a Hermionu napadlo ono mudlovské úsloví o krocení koček. Její úsměv se ještě rozšířil, když současné pobavení převážilo staré vzpomínky.
Všiml si, že kráčí ze schodů a zastavil se, aby směrem k ní udělal malou elegantní poklonu.
„Hermiono, jak rád vás tu vidím. Prosím, omluvte ten chaos.“ Pokynul směrem ke schodům a k hale. Konečně došla až na úroveň podlahy a do příjemné konverzační vzdálenosti.
„Vidím, že to nechali na vás.“
Udělal mírně směšný obličej.
„Ano, skutečně. Dokonce i profesor Snape byl neústupný, tvrdil, že má dnes ráno jisté neodkladné záležitosti týkající se své koleje.“
To se vsadím, že měl.
„No, do večeře už to všechno skončí,“ řekla povzbudivě.
„A na zemi zavládne mír,“ dodal s lehkým úsměvem.
„Ano,“ souhlasila. „Musím říct, že mám hrad daleko raději, když je tišší.“ Poslední slova byla pronesena silnějším hlasem, protože se nějaká kočka a jakýsi pták právě rozhodli uspořádat klání o to, čí důstojnost bude více a hlasitěji znevážena.
Queroz se zatvářil lítostivě.
„Myslím, že bych měl, ehm…“
Přikývla.
„Také myslím, že byste měl. Podle zvuku by to tam brzy mohlo být ošklivé.“
Chystala se odejít. Zastavila se, když Queroz zlehka položil ruku na její rameno.
„Zůstáváte přes prázdniny v Bradavicích?“ zeptal se.
Přikývla, i když už bylo nemožné ignorovat zmatek, který narůstal na druhé straně haly.
„Skvěle,“ řekl šťastně. „Uvidíme se u večeře?“
Znovu přikývla, zatímco uši trhající zaskřehotání dokázalo nadřazenost drápů před zobákem, pokud šlo o uskutečnění ofenzivního útoku v omezeném prostoru.
„Alespoň na to se mohu těšit,“ řekl smutně a pak se šel vypořádat s párem rozhořčených zvířat a jejich uslzenými majiteli.
Hermiona si prorazila cestu až ke kraji toho návalu a pak zamířila do útočiště sklepení. Zbytek dne v laboratoři, potom klidná večeře v Hlavní síni s Querozem. Velmi civilizovaný začátek prázdnin, pomyslela si. Když už nic jiného, odvrátí to její pozornost od ruské rulety se Snapeovými náladami a od faktu, že tu nejsou absolutně vůbec žádné pocity, které by před ním musela skrývat.
Když dorazila do laboratoře, s překvapením zjistila, že ochranná kouzla už byla odstraněna. S ohledem na to, že se Snape vymluvil na naléhavé kolejní záležitosti, aby se mohl vyhnout dohlížení nad odjíždějícími studenty, očekávala, že použije tu samou výmluvu, aby se vyhnul i laboratoři. Místo toho, když opatrně otevřela dveře, na kraji pracovní plochy spatřila poličku s úhledně popsanými lahvemi se vzorky.
Se zvědavostí odložila svou knihu a zvedla jednu z lahví. Byla popsána Severusovým písmem, drobně, ale o nic méně čitelně. I po deseti letech pouze sporadického kontaktu formou dopisů byla schopná číst jeho písmo s překvapující lehkostí:
Šampón: Základ: Mošt, vinný ocet; Aktivní složky: tymián, cedrové dřevo, kopřiva, šalvěj.
Položila vzorek zpátky, zvedla jiný a četla:
Šampón: Základ: Glycerin, zimostráz. Aktivní složky: cypřiš, cedrové dřevo, rozmarýn.
Se zájmem vytáhla zátku a přičichla. Mělo to příjemnou bylinnou vůni. Po pohledu na aktivní složky hádala, že tenhle vzorek by mohl být na mastné vlasy, ačkoliv postrádal pelargónii nebo citrón, který by nejspíš přidala, aby docílila větší ženskosti. Znovu přičichla. Bylo to rozhodně hezké a tak nějak povědomé, i když si to nebyla schopna zařadit. Možná to bylo jen tím, že s podobnými surovinami často pracovala. Chystala se vzít další láhev z poličky, když ji vyrušil jakýsi pohyb za jejími zády.
„Věřím, že tohle schvalujete,” řekl Snape s nádechem sarkasmu.
Pomalu položila lahvičku dolů a otočila se.
„Dnes jsem vás tady nečekala,” řekla opatrně.
„Opravdu?” zeptal se překvapeně. „Měl jsem ten dojem, že si přejete, abych 'přišel a udělal něco, co doopravdy pomůže'. Neřekla jste to snad tak? Ve skutečnosti,” jízlivě se podíval na hodiny, „ to vypadá, že jste se jaksi zpozdila.”
Zaťala zuby. Ruleta se očividně tentokrát zastavila na políčku 'sarkastický bastard', ne na tom označeném 'vnímavý taneční partner'. Zkusila nevzdychnout. Nebo nekřičet. Obojí by jí pomohlo.
„Bylo mi řečeno, že se dnes ráno musíte vypořádat s naléhavými kolejními záležitostmi.”
Pozvedl obočí.
„Kdo vám to řekl?“
„Peregrin, když to musíte vědět. Viděla jsem ho ve vstupní hale, když jsem se vracela z knihovny. Což, pokud to znovu musíte vědět, je důvod, proč jdu později než obvykle.”
Proklela se za to, že podlehla pokušení a své důvody mu vysvětlila.
„Profesor Queroz,” dal na to jméno ošklivý důraz, „je očividně ta největší autorita, co se týká mých denních závazků.”
Co má teď proti Querozovi, zauvažovala unaveně. Tedy co, kromě té zjevné skutečnosti, že je to učitel obrany. Zjistila, že nemá dost energie po tom pátrat. Byl tady, očividně ochotný pomoct, a když brala ohled na ten časový pres, nehodlala ho odmítnout, ať už byl v jakékoli náladě. Rukou si prohrábla vlasy.
„Pak bychom se do toho tedy měli dát,” navrhla. „Potřebuji začít s pleťovými maskami. Myslím, že můžu pracovat na variantách základních zvlhčovadel.”
Krátce přikývl a otočil se, aby se zaměstnal na druhé straně místnosti.
Ráno uplynulo. Jak byla Hermiona stále ponořenější do své práce, její vztek na Snapea se snížil do té míry, že její komentáře byly spíše roztržité než podrážděné. Snape, který pracoval na svém, také působil méně urážlivě, takže když domácí skřítkové přinesli k obědu tác se sendviči a ovocem, jejich konverzace byla poměrně zdvořilá, i když tak nějak ostražitá.
Když se propracovávala grepy a pila kávu, která se objevila, ucítila příval vzpomínek, které jí připomněly, že kdysi bývala posezení, jako je toto, uvolněná, příjemná a pohodlná.
Uvažovala nad tím, kdy se to vytratilo; jak se to vytratilo, a proč cítí tak velký záchvěv lítosti. Sám Snape byl ponořen do nějakých záležitostí u své vlastní kávy. Uvažovala nad čím asi tak přemýšlí. Část z ní pevně doufala, že nepočítá dny, které mu zbývají, než ji bude mít z krku, ačkoliv, přiznala si, tohle asi vážně dělal. Ta samá část doufala, že by mohli vrátit zpět alespoň něco z té staré pohody; ne všechno, samozřejmě že ne, to by bylo naprosto nepatřičné a nechtěné, bez pochyb. Ale jenom malou část, možná.
Povzdechla si. Ten zvuk upoutal Snapeovu pozornost. Aby to zakryla, trochu zakašlala. Potom si vzpomněla, že mu ještě neodpověděla na jeho vůbec první otázku.
„Musím říct,” začala trochu nešikovně, „že ty šampóny vypadají opravdu dobře.“ Udeřila ji náhlá myšlenka. „To byly vzorky pro mužský sortiment?”
Zavrčení, které mohlo znamenat ano.
„Testoval jste je, když jste na nich pracoval?”
Je tu dost vědeckého zápalu, který položení této otázky ospravedlňuje, pomyslela si trochu uličnicky.
Další zavrčení, tentokrát ještě méně nadšené.
„A?” naléhala.
„A vypadá to, že jsem čistý,” řekl konečně.
Pak to tedy vezmu jako jasný souhlas.
pozn. překladatele: Za beta-read povídky děkuji Lucys.
KONEC