V momentě, kdy Hermiona otevírala okénko číslo sedmnáct ve svém adventním kalendáři, začínala opravdu věřit tomu, že by možná doopravdy mohla stihnout Parvatiinu uzávěrku. Odjezd studentů snížil rozptylování, ale i pocit napětí ve sklepení. Dnešek byl - no, jediné vhodné slovo bylo 'příjemný'. Ten hřejivý uvolněný pocit z předchozího odpoledne neočekávaně překypěl do poměrně produktivního dne. Dokonce jí byl dopřán i ten luxus odejít do svých komnat o něco dříve a převléknout se na večeři. Až do dnešního dne, mimo výjimečné příležitosti, byla večeře podávána jednoduše proto, aby nějak rozdělila jedno dlouhé sezení v laboratoři.
Převlékání k večeři nezbytně zahrnovalo i sprchu – a perfektní příležitost k vyzkoušení nového šampónu (extrakt z řas a rozmarýnový olej), kondicionéru (heřmánek a pomerančový květ) a pleťového krému (palmarosa, nerol, citron, kadidlo a sůl z mrtvého moře). Potom následovalo vytřídění prádla, které mělo jít k domácím skřítkům, a – dnes dříve než obvykle – otevření okénka na svém adventním kalendáři. Nakonec přišly čisté, i když nikoli příliš slavnostní, šaty a důkladné rozčesání vlasů.
I když ze zvyku nosila vlasy sepnuté dozadu, stále byly dlouhé a husté, což znamenalo, že 'důkladné rozčesání' bylo složitější. Přehodila vlasy na jednu stranu, oddělila malou část a začala pevnými tahy česat vlasy od kořínků po konečky. Ten rytmus byl uklidňující, dovolil její mysli vzdálit se, možná poprvé od doby, co před devíti dny přišla do školy. Kvůli zmatku famrpálových zápasů, plesů a setkání po letech, nehledě na starosti z blížící se uzávěrky, jí připadalo jako by tu byla daleko déle. Určitě se cítila zvláštně nevyrovnaná; daleko víc než očekávala, i pokud brala v úvahu to, že uplynulo deset let.
Oddělila další část vlasů.
Možná to bylo tím, že to nevypadalo, že by se něco příliš změnilo; ten neurčitý pocit, že když se bez přemýšlení otočí, Neville Longbottom bude ležet na zemi a Draco Malfoy se svou skupinkou se budou smát v pozadí. Neville Longbottom… Začala s dalším pramenem vlasů. Neville Longbottom, který byl v první řadě zodpovědný za tu nanejvýš znepokojující zkušenost za celou dobu studia. A, pokud má být upřímná, byla to zkušenost i s pravděpodobně nejdéle trvajícím účinkem.
Dostavily se vzpomínky, náhle a nezvaně. Chvíle strachu a zklamání, chvíle zoufalství a chvíle jako dnes, kdy dva lidé pracovali v tiché harmonii, v téměř fyzickém potěšení z pochopení, které se obejde beze slov. Vzpomínky na ruce, které krájely, čepel nože se pohybovala dolů v souladu s lehkými tahy, vlasy rozdělené rukama, které nebyly její, které hladily a držely...
Rázně zatáhla za změť vlasů.
Dobrá, dodala. Je to zkušenost, která na mne má nejdlouhodobější vliv, přinejmenším pokud počítala stále trvající pubertální denní snění. Nezdálo se, že by to mělo nějaký, byť sebemenší, dlouhotrvající efekt na druhého zúčastněného. Ne, samozřejmě, to bylo to, co ji trápilo; bylo více než rozumné očekávat, že on se o tom nebude chtít zmiňovat.
Obrátila se k další části a zatáhla za vlasy s větší silou, než bylo potřeba.
Ano, samozřejmě, bylo to rozumné. Ale zdvořilost možná předpokládala jisté uznání toho, že byli něčím víc, než jen normálními kolegy. Ne snad, že by někdo od Snapea očekával zdvořilost, přirozeně. Ale stejně.
Měla sevřené hrdlo a za víčky ji tlačily slzy. Odložila kartáč a vztekle zamrkala do zrcadla. Bylo naprosto nelogické být nešťastná z předvídatelného – dokonce očekávaného – chování někoho, kdo neměl žádný konkrétní důvod, aby se choval jinak.
Tohle musí být její reakce na podivnost celé té situace, na rozličné ozvěny minulosti. Ano, to bylo určitě ono. Adrenalin spojený s vyčerpáním a stresem. Jakmile bude ta kosmetika hotová a odeslaná, bude se cítit lépe.
„Tohle je směšné,” řekla nahlas a zhluboka se nadechla. „Není tu naprosto žádný důvod, proč by na mě měl takhle působit.”
„Když to říkáš, drahoušku,” poznamenalo zrcadlo.
Hermiona vyskočila a pak se zadívala na sklo. Zvedla kartáč a vrátila se k práci.
Bylo to směšné. A nebyl tu žádný důvod, proč by na ni měl působit. Žádný důvod, proč by vzpomínky na staré teplo a staré doteky neměly zůstat tím, čím jsou: vzpomínkami.
Skončila s navyklým rituálem a potřásla vlasy. Rozprostřely se jí kolem celé hlavy a díky tření z kartáče zapraskaly. Odložila kartáč a povzdechla si. Možná bylo nejlepší nechat vzpomínky pohřbené, nicméně byla pravda, že posledních pár dní se jim spolu pracovalo dobře. Možná by mohli skončit jako přátelé. Jistého druhu.
********************
Večeře začala poměrně slibně. Když přišla do Velké síně, byla tam volná židle hned vedle Queroze – jako obvykle, přiznala suše –, ale tentokrát ta židle byla i vedle Snapeovy, což znamenalo, že poprvé od doby, co přijela, seděla mezi Snapem a Querozem. Ne snad, že by to od Snapea znamenalo příliv duchaplného škádlení; jedl svou večeři stejně tiše, jako kdyby seděla na druhém konci stolu. Možná to byla jen její představivost, že to mlčení bylo méně nepřátelské než dříve.
Queroz byl, na druhou stranu, ve své obvyklé okouzlující náladě, ujišťoval se, že je její sklenice plná, že jí chutná jídlo a ptal se na její den v laboratoři. Řekla mu pouze, že ona a Snape spolu pracují na jistém projektu; necítila se na to, aby mu řekla, že tím projektem je kosmetický sortiment pro dámský časopis. To by si vyžádalo příliš mnoho vysvětlování.
V průběhu večera z ní Queroz vytáhl, že pracuje jako přednášející v oblasti etiky, ale, mimo jiné, si uchovala i zájem o lektvary a historii magie. Bezpochyby už obdržel běžné shrnutí její minulosti od ostatních učitelů, v první řadě od Minervy Mcgonagallové, které vždy činilo potíže skrývat své potěšení z úlohy, kterou měl Nebelvír ve Voldemortově porážce.
Jídlo bylo u konce a na stole se objevily stříbrné šálky na kávu společně s bylinným čajem a novou konvicí ve tvaru Hagridovy boudy, která se vynořila před Brumbálem. Hermiona očekávala, že Snape jednoduše odejde hned, jak bude moci, ale on se místo toho natáhl pro konvici, nalil si kávu a potom se, k jejímu překvapení, lehce pohnul směrem k ní s náznakem posunku. Postrčila šálek k němu a on ho naplnil.
„Děkuji,” řekla jemně a pak dodala: „Myslela jsem, že upřednostňujete svou vlastní kávu.”
„To ano,” odpověděl krátce. „Dnes večer jsem se nicméně rozhodl zůstat v síni a přetrpět tenhle smutný pokus domácích skřítků.”
Před stolovníky se teď objevily malé talířky s cukrovím. Hermiona postrčila jeden směrem ke Snapeovi.
„Možná by ho malá sladkost udělala snesitelnější.”
Jeho tvář se zkroutila.
„O tom pochybuji,” opáčil. „Přidáním jakéhokoli množství cukru v jakékoli formě kávu vylepší jen vzácně.”
Znovu utichl a Hermiona mohla přemýšlet o tom, co ho přimělo, aby tu zůstal. Její spekulace však nestačily uběhnout delší cestu, protože byly z druhé strany přerušeny Querozem.
„Hermiono, mohu se vás na něco zeptat?”
„Ano, samozřejmě. Na co?”
Z nějakého důvodu to vypadalo, že má Queroz se zformulováním otázky problémy. Na chvíli se podíval dolů, a potom s podivnou vážností obrátil pohled přímo na ni.
„Hermiono, vím, že se zajímáte o všechno, co se týká magie. Přemýšlel jsem… chci říct, mám nějaké rytiny a napadlo mě, jestli byste se na ně někdy večer nechtěla podívat.”
Zamrkala.
„Rytiny?” zopakovala s nedůvěrou.
Vedle ní se ozval zvuk, jako by se Snape začal dusit svou kávou.
„Žertujete, že ano?” řekla po chvíli.
Queroz vypadal zmateně.
„Ne. Když jsem minulé léto cestoval, podařilo se mi sehnat nádhernou sadu plátů, které byly použity v Nortonově Řádu Alchemie. Myslel jsem, že byste je možná ráda viděla.
Hermiona se musela na další chvíli zarazit, aby si byla jistá, že nežertuje, a pak se uvolnila.
„Ráda se na ně podívám,” řekla vřele. „Omlouvám se, ale na chvilku jsem se domnívala, že myslíte…“ Queroz se na ni podíval lehce tázavě. „No, nezáleží na tom, co jsem se domnívala, že myslíte. Na ty pláty se ráda podívám.”
Vypadal, že se mu ulevilo.
„A potom bychom možná mohli zajít na nějakou večeři, co myslíte? Tady, nebo někam do Prasinek? Kamkoli si budete přát.”
Stále zabraná do představy alchemických rytin ze sedmnáctého století, Hermiona zmeškala zasvěcený pohled, který si Minerva McGonagallová vyměnila s Ermengardou Prýtovou.
„To zní příjemně,” řekla, „děkuji vám.”
„Kdy by vám to vyhovovalo?”
Hermiona se zamyslela.
„Teď jsem na několik dní zaneprázdněna v laboratoři a pozítří jdu na večeři s Minervou.”
Obrátila se ke Snapeovi, který už znovu dýchal normálně, ale nevraživě zíral na nevinné malé sladkosti.
„Severusi, je pravděpodobné, že v příštích dnech budeme pracovat až do večera?”
„Proč se mě ptáte?” zavrčel. „Nedovedu si představit, že by taková maličkost, jako je předchozí dohoda, mohla stát v cestě vašemu společenskému životu. Dělejte, jak chcete.”
Vztekle odsunul židli a vyšel ven ze síně. Hermiona byla tou náhlou změnou nálady překvapená, a zároveň si byla nepříjemně vědoma toho, že Queroz čeká na odpověď.
„Uhm,“ ozvala se nerozhodně, stále hleděla směrem, kterým Snape odešel.
„Nenechte ho, aby vás rozčiloval,” řekl Queroz jemně. „Bylo mi řečeno, že se vždycky chová jako zlomyslný bastard.”
„Ne vždycky,” řekla nepřítomně. „Někdy je docela snesitelný.”
„Když to říkáte.” Querozův hlas zněl velmi skepticky.
„Podívejte,” rozhodla se, „ten projekt skončí během čtyř dní. Potom už nebudu tak zaneprázdněná. Neodložíme to do té doby?”
„To bude skvělé,” souhlasil. „Stejně jsem doufal ve vaši, ničím nerušenou, pozornost. Budu se těšit a odpočítávat dny.”
pozn. překladatele: Za beta-read povídky děkuji Lucys.
KONEC