Byla temná bouřková noc. Docela jako většina zimních nocí v Bradavicích, když počasí ještě nemělo ani tu slušnost, aby zem pokrylo sněhem a při každém blesku poskytlo alespoň esteticky příjemný kontrast.
Severus Snape nad zvuky žvatlajících dětí, které se rozléhaly třídou, zaskřípal zuby. Dnešní poslední hodina konečně skončila a děti vyběhly ven se stěží skrývanou úlevou. Žádné z nich si neuvědomilo, že jeho úleva byla, přinejmenším, rovna té jejich. Tenhle školní rok se zdál být delší než obvykle a stále zbývaly více než dva týdny do chvíle, kdy tichý klid vánočních prázdnin konečně zahalí školu.
Snape sám se jen jakžtakž ovládal, aby si neodškrtával dny, ale včera od Brumbála dostal, stejně jako zbytek profesorského sboru, jakousi mudlovskou pomůcku, které ředitel říkal adventní kalendář. Kalendář měl pro Brumbála typicky křiklavé barvy a Santa Claus stál na pozadí kýčovitě barevné alpské scenérie. Onen Santa Claus byl Brumbálovi neuvěřitelně podobný, až tak, že Snape přemítal, jestli snad pro ten obrázek nepózoval osobně. Ředitel vypadal naprosto nadšeně, když pod záminkou 'Mudlovského vzdělávání učitelů' kalendáře vytáhl na poradě profesorského sboru a vesele je seznámil s tím, jak se používají. Pokud tedy 'použití' vůbec byl ten správný výraz. Snape si byl jistý, že uplynula už hodná chvíle od doby, co naposledy viděl něco tak absolutně neužitečného, ale, přes to přese všechno, zjistil, že cítí jisté zlomyslné potěšení, když si může otevřít okénko včerejšího a dnešního dne. Ve chvíli, kdy kalendář dostal, se dárku jen ušklíbal.
Ušklíbání bylo stále ještě tím, co se od něj očekávalo. Jakákoliv jiná reakce by pravděpodobně vyvolala ohromení. Voldemort zmizel a svět se zase, poté co se několik měsíců nejistě kýval, srovnal a napravil. Některé věci se však nezměnily.
A pokud se Snape někdy cítil unavený z té stále stejné osobnosti, kterou musel předvádět světu, nedal to najevo. Ti, kteří ho potkali, si mysleli, že se nezměnil. Stále to byl ten mastný parchant ze studentských nočních můr, neupravený a bezcitný. Snášel Brumbálovu snahu o zvýraznění vlastní úlohy v celé té věci, ve Voldemortově pádu a přínosu dlouholeté práce pro Fénixův řád, ale nic ho nemohlo přinutit, aby vypadal, že ho to těší.
Skutečně to neměl rád. Navzdory zvěstem a přesvědčení o opaku netoužil po veřejném ocenění své práce a činů. Přinášelo to jen pozornost a přezkoumávání. A to mu rozhodně nebylo příjemné. Přitahování pozornosti druhých mu nepřineslo nic než zármutek, doslova i přeneseně.
Poslední zvuky klábosení z chodby za třídou odumřely a v podzemí nastalo ticho. Snape se zhluboka nadechl, zbavoval se napětí z vyučovacích hodin, a rozhlédl se po místnosti. Nic, co by dnes večer domácí skřítkové nemohli zvládnout. Nic, co by tu on ještě musel udělat. Sebral haldu pergamenů, které představovaly dnes odevzdané domácí úkoly šestého ročníku, opustil třídu a zamířil do svých pokojů.
Podpatky mu zvonily na kamenné podlaze v dobře známém rytmu. Zdálo se mu, že na konci chodby viděl Protivu. Duch ho uslyšel, otočil se na něj, pak zpátky a zamířil pryč. Skvěle. Nebyl teď v náladě, aby se potýkal s tím rozčilujícím přízrakem - tedy, ne snad, že by vůbec někdy v takové náladě byl. Většina duchů se díky zmijozelskému kolejnímu strašidlu do těchto míst odvážila jen vzácně, aby si dokázala svou odvahu, ale Protiva se této části hradu vyhýbal úplně.
Snape konečně dosáhl útočiště svých komnat. Stoh pergamenů odložil na stůl v rohu a zvedl poslední vydání časopisu Ars Alchymicy, aby udělal místo pro nové papíry. Známkování mohlo počkat. Zamýšlel časopis položit na jinou hromadu - jednu z těch nekončících, označeních 'k přečtení'- ale místo toho se rozhodl, že by stejně tak dobře mohl využít příležitosti a zjistit, čím se odborná veřejnost zabývala tento měsíc.
Snape přešel ke krbu a magazín cestou odhodil na pohovku. Kamínka byla pořád horká, domácí skřítkové někdy odpoledne přiložili, ale stejně přidal pár malých polínek do skomírajícího ohně. I když plameny mohly být - a obvykle i byly - udržovány magií, měl rád tu vůni, kterou vydával opravdový oheň. Kouzlo nebo dvě by teoreticky mohly přidat i tu vůni, ale on by pořád věděl, že to není skutečné. Tolik z tohohle světa se zdálo být vytvořené z přeludů a iluzí, dokonce i v dobách míru. To měla za následek, že Snape nacházel až zvrácené potěšení v hmatatelné realitě.
Odměřil si kávu z malé ocelové plechovky, kterou uchovával na poličce u krbu, naplnil konvici vodou, zavřel ji a položil na kamínka. Potom ze sebe setřásl plášť, usadil se na pohovku a natáhl si nohy na polštáře, zatímco si rozepnul dlouhý kabát a povolil pár knoflíků na manžetách.
Už si pročítal druhý článek, když se bublání v konvici změnilo na tiché klokotání, jak pára při svém úniku nadzdvihávala pokličku. Snape lehce zavrčel, když se přinutil k pohybu, aby si nalil černou kávu do kamenného hrnku. Jak se vracel k pohovce, všiml si obálky ležící na jednom z kožených křesel, která byla také natočena směrem ke krbu. Ráno zmeškal pravidelnou soví poštu, musel se totiž zabývat několika nudnými a nenápaditými případy porušení školního řádu ze strany Zmijozelu. Než aby ho sovy pronásledovaly po celém hradě, raději nechávaly poštu v jeho komnatách. Ostatní učitelé to měli zařízené podobně.
Zvedl obálku a rozpoznal rukopis Hermiony Grangerové. Zamračil se. Od jejího posledního dopisu uplynulo jen pár měsíců. Teď si jen zřídka vyměňovali více než dva dopisy za rok. Obálka byla navíc podezřele těžká, určitě těžší, než aby mohla obsahovat jen obvyklé informování o tom, co je nového. Chvíli uvažoval, o čem že mu to tedy vlastně píše, pak se napomenul. Zbytečné spekulování, obzvlášť když tato otázka mohla být zodpovězena tak jednoduše. Snape se znovu usadil na pohovku a usrkl si kávy před tím, než jí postavil na zem a vrátil svou pozornost zpátky k dopisu.
Oslnivě růžový dopisní papír ho přiměl zamrkat. Hermiona by určitě… ne, byl tu další arch pergamenu, tentokrát v Hermionině mnohem obvyklejší našedlé barvě. Položil ten růžový stranou, přičemž doufal, že se do něj nebude muset vůbec podívat. Ale to nebylo příliš pravděpodobné. Hermiona by mu určitě něco takového neposlala bez důvodu.
O pět minut později zvedl svou kávu, vypil ji a pak vstal, aby si nalil další hrnek. Snažil se nepít tolik kávy - mumlání madam Pomfreyové, za Brumbálova souhlasného přitakávání, o škodlivosti kofeinu na něj udělalo jistý dojem, i když to pochopitelně vůbec nedal najevo -, ale právě teď prostě víc kávy potřeboval.
Vzpomínky, které byly, více či méně, deset let potlačovány, se vrátily. V životě plném zvláštních zážitků těchto pár měsíců vyčnívalo - a, i když dělal, co mohl, aby sám sebe přesvědčil, že to byla příšerná zkušenost, nikdy by nechtěl, aby vzpomínka na ně navždy zmizela. Pokud si přál, aby existoval nějaký jiný způsob jak se vyrovnat s následky, tak to přání zůstávalo nevysloveno. Byli zde pouze dva lidé, se kterými o tom mohl mluvit, a Snape věděl až moc dobře, jaké důsledky by přinesl rozhovor s Brumbálem, a to i deset let po oněch událostech. Obzvláště deset let po oněch událostech.
Růžový pergamen znovu přitáhl jeho pohled. Snape potlačil zamrkání. Parvati Patilová zřejmě od vystudování pořád ještě nedospěla. Kosmetika. Tentokrát zamrkal. Ironie, že pergamen ležel na výtisku Ars Alchymicy mu neušla. Rozhodně si nepřál, aby se minulost opakovala. S žádnou určitou nadějí, že by jeho odpověď mohla být účinná, popadl brk a čistý pergament z podlahy blízko pohovky a začal psát.
"Drahá Hermiono,"
pozn. překladatele: Za beta-read povídky děkuji Lucys.
KONEC