Sníh, z nějakého důvodu, vždycky Hermioně zvedl náladu.
Samozřejmě, že už dávno vyrostla z dětinské romantiky, kterou v ní sníh vyvolával; byla si více než dobře vědoma dospělé přízemnosti chladu a vlhka, nachlazení a pádů a nevyhnutelných zvratů a odkladů života v zemi, která, jak se zdálo, pohlížela na příhodné počasí asi tak, jako na urážku národní důstojnosti. Přesto, co všechno bylo řečeno, stále seděla a fascinovaná pozorovala, jak se na zem snáší bílá peřina a přikrývá tak špínu a bahno a nedokonalosti, pohřbívá zbytky života a zanechává prázdné plátno, na něž by bylo možné napsat cokoli.
Odfrkla si nad těmi podivnými myšlenkami.
Na to, aby se vypořádala se současným problémem, by potřebovala víc než jen tohle počasí a nějaké terénní úpravy. Co se jejího problému týkalo, stačila na něj dvě slova: Peregrin Queroz.
Ačkoli na něj v posledních týdnech myslela jen málo, nebo vůbec, rozhovor s Minervou a Snapem mu prakticky zaručoval tajnou schránku v jejím srdci. Zatímco Snapeovy poznámky byla připravena přičítat – dobře, byl to Snape, více či méně -, mít to však potvrzeno Minervou byl ošklivý šok. Přinejmenším to bylo ve chvíli, kdy její metabolismus zpracoval poslední zbytky Minerviny whisky a jí se vrátily duševní schopnosti v plném rozsahu.
Za ticho, které panovalo v laboratoři při práci, byla Snapeovi pro jednou vděčná; alespoň nerušil přechodnou náplň introspekce, která byla vyvolaná kocovinou a která zabírala lepší část posledních dvou dnů. Sám dnes ve skutečnosti působil trochu – křehce. Přemýšlela proč, ale došla k názoru, že pátrání po důvodech by nemusel dobře přijmout.
Povzdechla.
Nemohla si pomoct; dříve či později mu bude muset čelit.
Když přišlo na její vlastní vztahy, mohla být Hermiona Grangerová bezradná, ale v žádném případě nebyla nečestná. Jakmile si nějaká věc vyžádala její pozornost, nebyla tou, která by si hrála.
Což znamenalo, že by si s Querozem měla vyjasnit pár věcí.
Nakonec se jí naskytla příležitost dříve, než čekala. Ačkoli větší část studentů odjela na prázdniny domů, pár obyvatel hradu se na večeři v Hlavní síni přeci jen sešlo. Počasí bylo natolik špatné, aby Hagrida odradilo od delších vycházek, pokud nebyly nezbytně nutné.
Snape už seděl na svém místě, když vstoupila. Pořád vypadal, jako by nebyl ve své kůži, napadlo ji – což bylo v souladu s tím, jak se choval celý den -, ale rozhodně na první pohled působil méně křehce. Seděl shrbený a zíral do svého talíře, jako by obsahoval něco nebezpečného. Když prošla za ním a posadila se na volnou židli, jako vždy vedle Queroze, vůbec jí nevzal na vědomí.
Cítila, jak se jí sevřelo srdce. Sedávala vedle něj skoro dva týdny, ani se nezachvěla. Teď však měla pocit, jako by měla plné břicho motýlů.
Queroz jí věnoval obvyklý úsměv na přivítanou a vstal, aby jí odsunul židli. Nedovolila si pohlédnout ani Minerviným, ani Snapeovým směrem, ačkoli si byla jistá, že i kdyby se tu prohnal hipogrif, druhý zmíněný by nehnul ani brvou.
„Dobrý večer, Hermiono,“ pozdravil ji. Jeho hlas byl laskavý, s lehkým přízvukem. „Není tohle strašný večer?“
Hermiona přikývla. Nepohodlně se na židli zavrtěla, když musela předstírat, že je vše v pořádku.
„Domácí skřítci pro nás mají naštěstí připraveno něco teplého.“ Jako na zavolanou se před ní objevila miska husté směsi dušeného masa. Hermiona si přála, aby na to teď měla chuť. Queroz si ji chvíli zvídavě prohlížel. „Cítíte se dobře, Hermiono? Nepracovala jste v tom chladném sklepení příliš dlouho?“
Hermiona se vzchopila.
„Ne, jsem v pořádku. Jenom trochu – unavená. To je všechno.“
Usmál se.
„Potřebujete si dát večer pauzu,“ poznamenal. „Příliš tvrdě pracujete.“ Odmlčel se. „Venku je příliš mnoho sněhu, než abyste šla ven, a ve sklepení příliš chladno, než abyste se tam vrátila. Mohli bychom ale nahoru ke mně. Vy si můžete prohlédnout rytiny a já bych vám mohl udělat dobrou kávu.“
Ach sakra, prolétlo jí hlavou. Tohle byla ta chvíle, nic však nebylo tak, jak si představovala. Do téhle chvíle to ale byly jen plány. Byly to víceméně spekulace pokryté silnou vrstvou zbožného přání. Rozhodně si nepředstavovala veřejné místo, tím méně večeři v Hlavní síni.
Odložila vidličku. Ne, že by ji zatím k něčemu potřebovala.
„Peregrine,“ začala opatrně, „víte, že vás mám moc ráda a moc ráda si prohlédnu vaše rytiny, ale – no,“ zaváhala, ale pak se jednoduše rozhodla dotáhnout to do konce. Nebylo toho mnoho, co mohla získat, když se v téhle situaci snažila být citlivá. Bylo to stejné, jako kdybyste chtěli citlivě strhnout náplast. Zhluboka se nadechla. „Měl byste vědět, že v téhle chvíli nemám zájem navazovat vztah. Není to kvůli vám – vy jste velmi milý člověk, ale musím k vám být upřímná. Myslím, že ode mě chcete něco, co vám nejsem schopná dát.“
Tak. A je to venku.
Queroz byl chvíli potichu.
„Hermiono, má drahá,“ řekl konečně. „Nebudu říkat, že jsem vás nechtěl lépe poznat. Jste úchvatná a krásná mladá žena. Ale to, co jste řekla, mě nepřekvapuje. Vždycky jsem věděl, že ačkoli jste mluvila se mnou, vaše srdce hledělo jiným směrem. Ze srdce bych si přál, aby to bylo jinak.“ Vzal ji za ruku a zvedl ji ke rtům. „Budu rád, když se přijdete podívat na mé rytiny. Můžete přijít kdykoli, pokud ještě máte zájem. Teď mě, prosím, omluvte.“
Elegantně vstal a opustil síň. Na stole nechal trochu nedojedeného dušeného.
Hermiona si oddechla.
Sakra, pomyslela si zlomyslně. Proč jsem se nezamilovala do něj? Dobře vypadá, je okouzlující a pozorný, dělá si starosti, jestli nejsem nemocná nebo zda nepracuji moc tvrdě. A dokonce i poté, co dostane kopačky, umí být sladký a civilizovaný a romantický. On má všechno, co jen žena od muže může chtít. Tak jak já k tomu přijdu? Zatraceně, dokonce i on si myslí, že je tu někdo jiný, a to mě zná jen pět minut.
Skutečnost, že měl pravdu a že tu opravdu bylo cosi, s čím se musela vypořádat, jí náladu nezlepšila.
********************
Všechno šlo dobře, uvažovala Hermiona, dokud se neobjevila Parvati. Návštěva Parvati Patilové v žádném případě neznamenala odklad.
Právě opustila Hlavní síň a byla na cestě do svých komnat, když tu se zčistajasna objevila Madam Magie osobně, samozřejmě opět v růžové. Její plášť byl stejně pestrý jako vždy, rozhodně však přizpůsobený počasí. Byla bledá, a její černé lesklé vlasy vypadaly tak, jako by se vyhnuly jakémukoli kouzlu, které je mělo udržet bez nejmenší chybičky.
Hermiona nemohla uvěřit svým očím.
„Parvati, co tu, pro všechno na světě, děláš? Až do zítřka jsme tě nečekali.“
Parvati si rozpačitě uhladila plášť.
„No,“ začala s poněkud hranou veselostí, „zítra je velký den, ne? Moje kosmetická řada má být hotová.“ Hermiona se snažila zůstat v klidu, přestože nepřeslechla Parvatiin důraz na slovo 'moje'. „Napadlo mě, že se stavím trochu dříve a přesvědčím se, že je vše na dobré cestě.“
Zdálo se, že se velmi rychle dala do pořádku, a Hermiona přemýšlela, jestli se jí to, že byla Parvati celá ucouraná, jen nezdálo.
Parvati s ní srovnala krok.
„Mám pokoj v tom nejúžasnějším hotýlku v Prasinkách, od hranice školník pozemků jsem ale musela jít pěšky. Upřímně, myslím si, že je to trochu hloupé, když Albus trvá na ochranných kouzlech i po tom, co ty-víš-kdo zmizel.“ Mávla rukou. „Takže všechno je v pořádku, viď?“
Hermiona byla podrážděná. Jednak proto, že jí Parvati nevěřila ohledně dodržení termínu, a pak také kvůli tomu, že jí narušila plány na večer.
„Ano, všechno je na dobré cestě, Parvati. Proč se tedy nevrátíš zpátky do Prasinek? Zítra budeš mít vše zabalené a označené.“
Hermiona si myslela, že na ni Querozova blízkost nemá vliv.
„Ale teď jsem tady. Nemohla bych se jen v rychlosti podívat?“
Hermiona souhlasila nejspíš jen proto, aby učinila přítrž jejímu přemlouvání. O nic jiného nešlo. Unaveně vedla Parvati do sklepení.
Když tam dorazily, byla překvapená, že ochranná kouzla byla odstraněna a ještě víc tím, že uvnitř našla Snapea, který očividně na něčem pracoval. To, že vidí Parvati, ho nadchlo ještě méně než Hermionu.
„Parvati se přišla podívat, jak pokračujeme,“ vysvětlila neobratně.
Snape na ni jen koukal. Parvati však na Snapea zírala, oči rozšířené překvapením. Pak se viditelně opanovala a přiblížila se k němu, aby si prohlédla obsah kotlíku.
„Jůůů, tohle je pro mě?“ zašvitořila dívčím hláskem.
„Ne,“ opáčil krátce Snape a natáhl se po hmoždíři, ve kterém byl jakýsi prášek.
Parvati ho ještě chvíli pozorovala. Aby Hermiona odvedla její pozornost, podala jí první krabici vzorků. Parvati se jimi probírala, jeden otevřela, k druhému přivoněla a tu a tam do lahvičky s úhledným štítkem strčila prst. Hermioně se zdálo, že ačkoli jí kladla otázky, její pozornost byla zaměřená především na Snapea.
Hermiona sevřela čelisti zlostí. Co na něm, zatraceně, Parvati tolik přitahovalo?
Parvati se souhlasným zamručením odložila poslední lahvičku a znovu se přitočila ke Snapeovi, který stále pracoval.
„Takže, pane profesore,“ ozvala se sladce, „neprozradíte mi, co vlastně děláte? Fascinuje mě to.“
Hermiona doslova cítila svaly, které se mu vzadu na krku napjaly. Začala přerovnávat lahvičky a počínala si přitom velmi hlučně.
„Pak je škoda, že vás to nezačalo fascinovat dříve, paní Patilová. Například když jste ještě chodila do školy. Je jen malá naděje, že nyní celému procesu porozumíte.“ Snape se na ni ani nepodíval.
Parvatiiny oči se zaleskly.
„Vyzkoušel jste nějaký z těchto lektvarů, pane profesore?“
„Všechny byly důkladně otestovány,“ odpověděl bezvýrazně.
„Myslela jsem si to,“ zapředla. „Víte, to je vidět. Vy jste tak chytrý. Nikdy by mě nenapadlo udělat řadu i pro kouzelníky.“
Parvati se dotkla Snapeovy paže. Hermiona mohla přísahat, že strnul šokem.
„Uvidíme se zítra, pane profesore.“
Vlepila mu na tvář lehký polibek a byla pryč. Nestarala se, zda to Hermiona uvidí či nikoli.
Napětí v přední části Hermioniny hlavy se střetlo s napětím v zadní části, a obě se spojila v pořádnou bolest hlavy. Iracionální vztek ji téměř zbavil řeči.
„Pokud už nic nemáte, pane profesore,“ zdůraznila protivně, „nechám vás tu s vaším géniem o samotě.“
pozn. překladatele: Za beta-read povídky děkuji Lucys.
KONEC