Poprvé, po tolika zatracených letech, se s ním někdo loučil (jakkoli loučil, ostatně) polibkem, a zrovna to musela být Parvati Patilová. Paní Růžová. Růžovější než růžová. Co ve jménu… Snape nemohl myslet. Stále byl ochromený hrůzou z událostí předchozího večera a děsil se rána, protože se v laboratoři mohla objevit znovu.
Nespal – v těchto dnech to bylo neobvyklé, i když spal méně, než většina lidí považovala za vhodné. Místo toho se snažil zmatek a podráždění využít při práci. Za světla svíček a hvězd se zavřel v laboratoři, aby zdokonalil a dokončil poslední výrobky z pánské řady.
Večer začal nadějně – Hermiona určitě nakonec souhlasila, pokud se tak Querozovo chování dalo skutečně vykládat. Následky Brumbálovy návštěvy – když začala večeře, kocovina stále balancovala na hraně jeho vědomí, ale zaskřípání nohou židle o podlahu a Querozův náhlý odchod ze síně mu vyčistily hlavu nečekaně efektivně. Hermiona si prohlížela zbytky dušeného masa v misce, jako by tam měla najít odpovědi na… no, na něco. Možná na Fulcanelliho čtvrtý zákon alchemie.
Velmi krátce se sám se sebou přel, jestli na ni promluvit, ale něco ho od toho zrazovalo – uspořádání obecně, to jistě, ale více než to. Spíš si myslel, že by cokoli, co by řekl, vzala jako škodolibou radost, kterou by podtrhl skutečnost, že nechápala, o co Querozovi jde. Byl si moc dobře vědom svých nedostatků, aby si nalhával, že by mohl zvládnout dobromyslný tón. Mohl být jeho jedinou nadějí na úspěch. Nechtěl Hermionu ještě více nerozrušit nebo nerozhněvat.
Snape na chvíli přerušil své myšlenky, přerušil neustálé přehrávání událostí z minulého večera ve své mysli, aby se mohl soustředit na konečnou fázi přípravy hydratačního krému pro všechny typy pleti. Čistě bílá krémová substance s purpurovými odlesky byla téměř tuhá a potřebovala zjemnit špachtlí. Konečně skončil, měkký povzdech únavy a napětí ten okamžik umocnil; složení i konzistence byly nakonec pro účel krému postačující. Dovolil si ironický úsměv – bylo to dokonalé, což považoval za postačující pro jeho účely.
Zíral do misky, dokud se bílá s purpurovou v jeho nezaostřeném pohledu neslily. Na nic nemyslel a užíval si pauzu. Pak náhle zajel prstem do krému a trošku si nabral. Zatímco se mračil, přemýšlel…
Pár kroky došel do koupelny a k zrcadlu. Když zblízka zkoumal svůj obraz, pořád se mračil; nemohl si vzpomenout, kdy se naposledy skutečně obtěžoval prohlédnout si svou vlastní tvář. Při holení vnímal jen to nezbytně nutné. Vše, na co se pak díval, byly hrany a plochy. Vlastně spíš kontroloval, zda splnil úkol, než že by přímo zkoumal svůj obraz. Teď se díval. Po chvíli jen zavrtěl hlavou a pokrčil rameny. Rozetřel si krém po obličeji, aby jím neplýtval, vtíral ho do kůže a znovu sledoval svůj odraz v zrcadle. Možná ty výrobky s jeho tváří něco udělaly – něco, co přimělo paní Patilovou, aby se včerejšího večera chovala tak divně. Něco, co mělo na svědomí divné připomínky McGonagallové a, když o tom tak přemýšlel, i Queroze pár dní nazpátek.
Avšak tvář, která mu oplácela pohled v zrcadle, byla stále táž. Možná, že jeho pleť a vlasy byly v menším nepořádku než obvykle; nekonečné testování hydratačních krémů a kondicionérů a čisticích prostředků a holicích pěn nakonec přece jen mělo nějaký efekt. Ale to bylo vše – tvář samotná se nezměnila, pořád byla protáhlá a neatraktivní. Snape se s odporem odvrátil od zrcadla. Jen ztrácel čas; paní Růžová předchozího večera, bezpochyby, vypila příliš mnoho, nebo tak něco.
Když se vrátil do laboratoře, Hermiona už tam byla. Vzhlédla. Ještě na poslední chvíli dělala nějaké úpravy. Na stole před sebou rovnala lahvičky a kelímky.
„Dobré ráno.“
Jejich hlasy se střetly v chladném vzduchu a jejich obličeje ozdobil mírný úsměv, protože to oběma v daný moment přišlo zábavné. Hermiona se vrátila k práci a Snape přešel ke kamnům; byl čas na kávu.
Známá rutina byla uklidňující. Naplnil konvičku vodou, do držáku nasypal kávu a dal obě části dohromady. Položil konvičku na kamna a vrátil se k pracovnímu stolu. Měl v úmyslu dokončit štítky na lahvičky a kelímky pro svou řadu pánské kosmetiky.
Za chvíli ho od práce vyrušily vůně kávy a bublání v konvici; položil před Hermionu hrnek s kouřící tekutinou a na chvíli za ní zůstal stát. Aniž by přestala pracovat, zamumlala své poděkování a naplnila a zazátkovala pár prázdných lahviček, které ještě zbývaly.
Když byla i poslední nádobka plná a opatřená štítkem, zazívala a protáhla se. Prohnula se v zádech a tím pádem se o něj otřela. Narovnala se a otočila se k němu; Snape se nepohnul a ona na něj chvíli, nebo možná déle, zírala. K jeho nevýslovnému potěšení se od něj okamžitě neodtáhla. Místo toho sáhla po šálku s kávou a napila se. Držela ho oběma rukama – pravděpodobně se snažila zahřát si zkřehlé ruce.
„Po tom všem, co se stalo – jsem skoro překvapená, že jsme to dokončili včas. Na seznamu jsou položky, o kterých ani nevím, že jsme je udělali. Alespoň se nám v laboratoři nebude hroutit ječící derviš.“
„Neurážejte derviše,“ opáčil Snape suše.
„Nechte mě hádat. Někteří vaši příbuzných mezi ně patří?“ V jejím hlase byl patrný smích, její tvář však byla bezvýrazná. To se naučila v průběhu těch deseti let.
„Co je prozradilo?“ Tón jeho hlasu byl stále suchý. Teď se ušklíbla; ve skutečnosti se smála, usmála se na něj. Tohle mu chybělo.
Chystal se něco říct – později si nemohl vzpomenout co, ačkoli tak zhruba věděl, co se mu v té době honilo hlavou -, když tu se otevřely dveře a do místnosti se vhrnul růžový derviš osobně.
„Drahouškové! Severusi, vy jste to udělal! Ach, tyhle jsou nádherné – řekněte mi o nich všechno!“
Parvati Patilová a její vykřikované poznámky se točily okolo Snapea. Zato Hermiona zůstala bez povšimnutí. Obličej bez výrazu byl pryč a ona se smála jeho rozpakům.
Ráno se zdálo nekonečné, a to i přesto, že nezahrnovalo víc než pár hodin zodpovídání otázek paní Patilové a krocení jejího sentimentu. Konečně odjela, s krabicí plnou lektvarů a doprovodnými poznámkami a recepty k většině výrobků. Snape mohl ještě teď slyšet její hlas, který mu zvonil v uších. Zachvěl se, když si vzpomněl, že ho pozvala na oběd nebo na večeři, prostě na cokoli, až bude příště v Londýně. Její hlas byl zastřený, když to říkala.
Dveře školy se konečně zavřely.
„Myslel jsem, že je vdaná.“
Byla to řečnická otázka, ale Hermiona odpověděla: „Některým lidem takové věci nepřekáží.“
„Mě ano.“
Hermiona nepřítomně přikývla. Myšlenkami byla někde jinde. Nebylo pochyb, že se nemohla dočkat návratu do Londýna. Za pár dní byly Vánoce. Když už nikdo jiný, tak na ni zajisté čekala její rodina. Snape se nadechl. Sám sobě rozmlouval otázku, zda by tu Hermiona nezůstala na Vánoce. Konec konců, nedávalo by smysl, kdyby odmítla.
„Předpokládám, že teď odjedete, když – když – je pryč.“
Čekal na odpověď. Jeho otázka rezonovala mezi zdmi haly, kde stáli.
„Ehm – no, neměla jsem…“ Hermionin hlas se vytratil, jako by odpověď byla složitější než jen prosté „ano“.
„Hermiono, Severusi. Rád vás tu oba vidím – podařilo se vám paní Patilovou vyprovodit úspěšně?“ Snapeovi proti svému přesvědčení v koutku úst zaškubal úsměv; ředitelova otázka byla příjemně dvojsmyslná. Což byla zřejmě i přiléhavá charakteristika samotného ředitele.
Brumbál se těšil ze souhlasného ticha a pochechtával se.
„Dobrá, dobrá. A teď, Hermiono, jsem rád, že jsem vás zastihl – jak jsem pochopil, vaši rodiče jsou v současné době pryč.“ Odmlčel se a pokračovat teprve tehdy, když Hermiona překvapeně kývla. Snape povytáhl obočí – přece ji nemohlo překvapit, že ředitel věděl, kde je její rodina?
„Výborně – prokázala byste nám tedy tu čest a zůstala na Vánoce v Bradavicích? Asi to nebude stejné jako doma, ale jsem si jistý, že určitě najdeme něco, čím vás obveselíme.“ Snape si byl nepříjemně vědom toho, že Brumbálův pohled sklouzl z Hermiony na něj. Téměř mu unikl Hermionin potěšený souhlas. Nicméně mu neunikl její pohled, který byl upřený na něj, když souhlasila.
pozn. překladatele: Za beta-read povídky děkuji Lucys.
KONEC