Čas odpočinku bývá nesmírně přeceňován. Snapeovi z něho stačil jeden den a už byl vážně rozčilen na celý svět; odmítal uvažovat o tom, že jeho podráždění by spíše než volnem mohlo být způsobeno tím, že, poprvé za několik týdnů, neviděl Hermionu déle než dvacet čtyři hodin.
Samozřejmě, stále byla v Bradavicích. Přijala Brumbálovo pozvání a dívala se při tom na něj. On se stále snažil přijít na to, co tím pohledem myslela. Ujišťovala se o tom, že mu to nevadí? Jestli ho to aspoň trochu zajímá? Jestli proti tomu hodlá protestovat?
Přesně tyhle momenty mu připomínaly, že to bylo deset let, co ji znal stejně dobře jako sebe; deset let, během kterých se změnila, vyrostla. Teď už nevěděl, co přesně ji během toho pohledu prochází hlavou. To dělalo věci zajímavější a složitější. Kdyby ji pořád znal tak dobře, všechno tohle by bylo diskutabilní. Nezměnila by se, nedospěla by a byla by nekonečně méně zajímavá. Nebyla by Hermionou.
Všechny tyhle introspekce nikam nevedly, navíc byly neskutečně otravné. Snape už byl ze sebe a z těch stále se opakujících momentů, které vířily jeho myslí, znuděný. Bylo načase, aby se pohnul a udělal něco konstruktivního.
Předchozí den tak nějak nečekaně strávil v Londýně. Dopoledne se toulal po školních chodbách, z pouhé zvrácenosti si dal kávu ve svých komnatách a konečně zjistil, že Hermiona odjela do Prasinek. Jeho první reakcí bylo ji následovat; koneckonců, potřeboval sehnat nějaké vánoční dárky. Možná to nepatřilo k jeho oblíbeným činnostem, ale alespoň našel něco pro Brumbála a McGonagallovou. Dlouho před tím našel něco i pro Hermionu.
Zadržela ho obezřetnost. Pokud by šel do Prasinek, takřka určitě by tam narazil na Hermionu. Myslela by si, že ji pronásleduje úmyslně? Další diskuze, další zvažování. Když byl na půli cesty do vesnice, tak se náhle přemístil do Londýna.
Jak se ukázalo, Londýn nebyla nejmoudřejší volba jeho života. Ulice byly přecpané – jak mudlovské, tak kouzelnické – lidmi, kteří bez nějakého zjevného důvodu spěchali. Ve vzduchu byl cítit podtón hysterie. Nakonec se mu nákupy zdařily spíše díky štěstí, než díky plánování, a výsledky, ve stříbrném balicím papíru, právě teď ležely na jeho stole.
Snape zíral na malou hromádku dárků a přál si, aby jeho mysl ztichla, aby prostě jen byla. Káva v hrnku, který svíral, vychladla, než si usrkl a udělal obličej. Zvedl se z křesla a snažil se zbavit frustrace a podráždění. Napadlo ho, jestli by bylo vhodné podívat se, zda je Hermiona pořád na hradě. Dospěl však k názoru, že je čas na další kávu. Právě pokládal konev zpátky na kamínka, když se ozvalo zaklepání na dveře. Pohlédl na ně, zahnal bezděčnou naději a odložil hrnek vedle kamen. Přešel ke dveřím, otevřel je a zjistil, že venku stojí Hermiona. Překvapený na ni chvíli jen zíral, dokud jí po tváři nepřeběhl divný výraz, který byl směsicí strachu a rozhodnosti.
„Můžu dál?“
Beze slova přikývl a ustoupil, aby jí udělal místo.
„Myslela jsem, že tentokrát bych měla zaklepat – už nepracujeme na žádném projektu a nebyla jsem si jistá, zda tu budete a -“
Byla nervózní; ten nesouvislý tik byla věc, která se nezměnila. Snape zvedl svůj hrnek a pohlédl na ni s pozdviženým obočím. Vzhledem k jejímu nedostatku vyrovnanosti byl náhle klidnější. Neměl ani ponětí, proč je nervózní, ale bylo tak nějak příjemné, že nestojí v jeho místnosti ve stavu nezajímavé sebejistoty. Hermiona náhle přestala mluvit, zřejmě si uvědomila, že plete slova rychleji a rychleji.
„Kávu?“
Přikývla a on jí naplnil hrnek. Podal jí ho. Oba dva stáli před kamínky. Když si hrnek brala, její prsty zavadily o ty jeho; měl jisté potíže, aby se nezachvěl. Hermiona na tom byla zjevně stejně – nebo to bylo jen zbožné přání?
Snape, poprvé za tolik let, podlehl zbožnému přání a otočil se k Hermioně. Když stál před ní, vzhlédla a on si pomyslel, že může vidět tvořící se otázku; strach, který na ní zpozoroval u dveří, byl teď pryč.
„Nechtěla byste se jít projít?”
To nebylo otázka, na kterou se jí chtěl zeptat; ta měla být daleko přímější a k věci, ale někdy mezi záměrem a provedením se slova změnila.
„No – ano. Ano, to bych ráda.” Hermiona vypadala jeho otázkou překvapena stejně jako on sám.
„Jen si dojdu pro kabát.”
Náhle se mu zdálo důležité, aby ji ani na chvíli nespustil z očí. Snape Hermionu zastavil, když se otočila, aby odešla z místnosti. Lehce položil ruku na její rameno. Oba se podívali na jeho ruku – dlouhé, bledé prsty na dokonalé černi jejího oděvu – a potom jeden na druhého. Vydechl, znovu překvapen lehkým zachvěním v tom výdechu.
„Nechte mne…“ řekl, pak udělal gesto volnou rukou a zamumlal „Accio”. Jeden z jeho kabátů mu vlétl do ruky; další zamumlání ho zmenšilo na Hermioninu velikost. Přehodil ho přes její ramena, zavázal černou provázkovou sponu a přivolal další kabát pro sebe.
Neuniklo mu, jak Hermiona během jeho počínání zkoumá jeho obličej, jak se do jejího zmateného výrazu mísí naděje – ačkoliv to poslední bylo možná znovu zbožným přáním. Ale neodtáhla se ani od něj, ani od jeho dotyku, když během zapínání pláště zavadil prsty o její tvář. Když nic jiného, bude mít ten dotyk.
Znovu hustě sněžilo, ve stylu pravé skotské zimy. Obcházeli školní pozemky a vyšlapanou stezku brzy nechali za sebou. Zastavili se pro pár bylin v rohových zahradách za skleníky. Plnily vzduch vůní rozmarýnu potřebného do lékařských lektvarů – úkol, na který přijde řada až po Vánocích, ale byliny se musely před použitím vysušit. Někde v zahradách Snape Hermioně pomohl přes nízkou zídku a nějak zapomněl pustit její ruku v momentě, kdy byla za ní. Ani ona nevypadala, že by ji chtěla pustit.
Během procházky nikoho nepotkali a neslyšeli nic jiného než zimu – zvuky sněhu padajícího ze stromů, praskání ledu a skřípání na jezeře – a zvuk jejich vlastních hlasů, který v mrazivém vzduchu lehce zvonil a vytvářel obláčky páry. Rozhovor byl převážně akademický, diskuze o nedávných článcích a suchý sarkasmus – od obou – při kritice některého z příšerně neodborných materiálů, které byly nedávno zveřejněny. Někde v zimě a sněhu se deset let starý vztah tiše obnovil a pozvedl vrstvy nejistoty a tlumené naděje.
Když od hor, které školu obklopovaly, začal padat soumrak a sníh se zbarvil do červena, Snape a Hermiona zamířili zpátky do sklepení, do jeho pokojů. Konverzace stačila pro pochopení – no, alespoň v to doufal. Bylo jim spolu příjemně. Už to bylo příliš dlouho, co mu něčí společnost byla příjemná – ačkoliv teď, když oba stáli před kamínky a lehce z nich odkapávala voda, se tak zrovna necítil.
Do kamínek bylo před chvílí přiloženo a konvice na kávu, která na nich stála, zmizela. Po hodinách strávených venku bylo v místnosti téměř nesnesitelné vedro. Snape si svlékl plášť a zastavil Hermioniny ruce, když se pohnula, aby si sundala vlastní. Rozepnul plášť stejně pečlivě, jako ho zapnul. Jeho ruce znovu zavadily o její tvář, tentokrát tomu dotyku vyšla vstříc s pohledem upřeným na něj. Stáhl plášť z jejích ramen, nechal ho sklouznout k zemi a teď stál s rukama položenýma na jejích ramenou. Nemohl se přimět k pohybu, k porušení toho kouzla. I potom všem nebylo tohle skutečné. Rozhodně to nemohlo být skutečné. Dotek Hermioniných úst mu dokázal opak, bylo to naprosto skutečné. Byla to skutečnost, hřejivá a ochutnávající jeho rty – a jeho reakce byla vytažená přímo z jeho zkušenosti a fantazie. Zatímco se ponořil do polibku, přitáhl si ji blíž.
Potom… potom byl přinucen uvědomovat si každý jednotlivý okamžik. Když se akce a reakce rozplynuly ve slasti, čas se opět zpomalil a on zjistil, že se znovu seznamuje s tělem, které kdysi znal stejně dobře, jako své vlastní. Jestlipak tohle stále… ach ano, očividně to stále fungovalo. Prohnuté, napnuté tělo v jeho náruči a jemné kousavé polibky na jeho rameni jeho domněnku jednoznačně potvrzovaly. Jestlipak tohle – jeho experimentování bylo přerušeno, když se Hermiona chopila iniciativy a rozhodla se otestovat své vlastní hypotézy. Tak trochu si myslel, že si, stejně jako on předtím, připomíná jeho tělo. Tělo, které bývalo její. Více zjizvené, ačkoli méně změněné než její. Stejně tak ... ach ... schopné…
Racionální myšlení se konečně vrátilo a Snape věnoval pozornost Hermioninu úsměvu. Vypadala neobyčejně spokojená sama se sebou, pomyslel si předtím, než si jazykem přejela vlhké a lesklé rty a on zjistil, že myšlení je pro tuto chvíli zapovězeno. Potřásl hlavou nad vlastní snahou a znovu se soustředil na Hermionu; jeho ruce zamířily dolů k jejím ňadrům – ta byla o trochu plnější, než když jí bylo osmnáct. Bradavky byly o něco tmavší, než když je kdysi pozoroval v zrcadle; křivky její hrudi a boků byly vlivem napnutých svalů výraznější. Krátce zauvažoval, jestli za to vděčí cvičení, pak se znovu ztratil v tom pohybu, jak si znovu připomínal její chuť.
pozn. překladatele: Za beta-read povídky děkuji Lucys.
KONEC