Když Hermiona Grangerová vystoupila z vlaku na Paddingtonském nádraží, liják, který neustával od začátku měsíce, konečně umlkl. Ačkoliv bylo hlavní město stále zahaleno do trvalého soumraku, který naznačoval, že slunce dnes už definitivně zanechalo svého boje o nadvládu. V deset hodin ráno se nádražní hala hemžila prvními vánočními nakupujícími, kteří odhodlaně mířili k metru. Občas ovšem skončili v menším chumlu skládajícím se ze zavazadel a jiných čekajících cestujících.
Hermiona se oddělila od hlavního proudu a na chvíli se zastavila. Vítr, který proudil skrz rozsáhlý prostor, ji přinutil se zachvět. Žádné moderní renovace nemohly zakrýt fakt, že tohle bylo - v podstatě - velké uspořádané kolejiště s knihkupectvím a padesáti místy, kde si dát kávu.
Samozřejmě, tohohle by byla ušetřena, pokud by se přenesla rovnou na Ministerstvo čar a kouzel. Ale to jí nevyhovovalo. Bylo by to moc rychlé, moc přímé. Na tuhle schůzku potřebovala čas; čas na to, aby si tu situaci promyslela a podívala se na ni ze všech úhlů, dokud si nebude tak jistá svým teoretickým modelem, jak by měla.
Navrhla Snapeovi, aby se setkali dříve na - na čem? Obchodní schůzce? Konfrontaci?
Samozřejmě, že se potřebovala se Snapem na té historce domluvit. Ale pod tím se skrývala silná touha vidět ho někde, kde by měli relativní soukromí. Pamatovala si Parvati až moc dobře - Parvatiino umění vyhledávání emocionálních traumat si s ničím nezadalo - a Hermionina první reakce na Snapea nepotřebovala žádné zaujaté diváky.
Krátce zvážila možnost, že by mohla otálet ještě chvíli a zahrnout do toho velké latté, ale pak si to rozmyslela. Místo toho zamířila k hlavnímu nádražnímu vchodu a dál k místu, kde se měli setkat. Nehledě na to jaký byl den, procházka spolu s takzvaně čerstvým vzduchem by jí mohly uklidnit.
Alespoň v to doufala.
********************
O nějaký čas později přemýšlela, že by bylo naprosto nesmyslné, aby byl ten mizerný chlap stále schopen vytvářen v ní takové nejasné, a především znepokojující pocity.
Výběr místa, kde se měli setkat - pobočka jedná z Londýnských všudypřítomných kaváren, blízko redakce Madam Magie -, pramenil ze stejného impulsu, který ji přiměl jet vlakem a vyhnout se Ministerstvu čar a kouzel. Hermiona Grangerová nebyla tak vystavena zájmu veřejnosti jako Harry Potter nebo Albus Brumbál, ale její role ve Voldemortově pádu nebyla neznámá.
Oxford jí pochopitelně vyhovoval. Akademický zájem byl v mudlovském a kouzelnickém světě, sám o sobě, nápadně podobný; všechno, co se přímo nevztahovalo k individuálnímu poli působnosti, bylo jednoduše nedůležité - včetně slávy - takže si zde mohla žít v klidu a míru.
Na druhou stranu, mimo Oxford byla poměrně velká šance, že ji někdo pozná. A, to se muselo říci, bylo zde také dost bývalých Bradavických studentů, pro které ani Severus Snape nebyl tak docela neznámý - třebaže, pravděpodobně, z jiných souvislostí.
Kdyby Hermiona Grangerová, hrdinka, byla viděna na schůzce se Severusem Snapem, mizerou, a to přímo během vyučovacího dne, pověsti by byly v mžiku na půli cesty do Krásnohůlek.
Dneska se necítila na to, aby ignorovala skryté pohledy a šeptané poznámky. Nechtěla, aby ji poznali. Usrkávala svou černou kávu, espreso dolité horkou vodou v nesmělém pokusu vyhnout se naprostému překávování. Krátce uvažovala i o jídle, ale žádný z dobrých efektů chůze z Paddingtonského nádraží netrval dlouho a její žaludek byl stále jako na vodě. Takže pila kávu, pozorovala hodiny a zkoušela nepřemýšlet nad tím, jestli se Snape vůbec bude obtěžovat přijít.
„Dobré ráno, slečno Grangerová.”
Čekala to, ale stejně jí unikl polekaný výkřik. Musel přijít potichu přímo za ní. Stále ten samý Snape, pomyslela si. Nikdy nezmešká šanci na dobrý vstup. A proč byla najednou 'Slečna Grangerová'?
„Dobré ráno, profesore Snape,” řekla, aniž by se otočila. Jeho plnému titulu přitom dala lehce ironický tón.
Za sebou ucítila pohyb vzduchu a Severus Snape přešel do jejího zorného pole.
Byl to opravdu ten samý Severus, uvědomila si s bodnutím v žaludku, kterému se rozhodla říkat 'překvapení'. Byl stále vysoký, štíhlý a neupravený, jen na sobě měl své mudlovské oblečení - pod koženou bundou mohla vidět černý svetr. Věděla, že je kašmírový.
„Je to tedy v pořádku?” zeptala se před tím, než její mozek stihl zasáhnout.
Jen se na ni podíval. Zašklebila se.
„Já vím. Byla to hloupá otázka.”
„Ano,” souhlasil. „To byla.” Rozhodně ten samý Severus. Rozhodla se zkusit inteligentnější otázku. Nebo přinejmenším nějakou, která by nebyla hloupá tak zjevně.
„Nedal byste si kávu?”
Snape trochu naklonil hlavu, zanechal tak dojem napůl začaté formální úklony.
„Dojdu pro ni.”
A odkráčel pryč. Otočila se, aby se ho zeptala, jestli u sebe má nějaké mudlovské peníze, ale včas se zarazila. Bylo hodně nepravděpodobné, že by si oblékl správné oblečení a přitom vzal špatné peníze. Ona, nejvíce za všech, věděla, že právě pozornost, kterou věnoval detailům, udržela Snapea naživu tak dlouho. A její pýcha jí nedovolila se během tak krátké chvíle zeptat se ho na dvě pitomé otázky.
Sledovala, jak přešel k pultu. Osobně neviděla Snapea od doby, co Voldemort zemřel a co se řešily oficiální následky. Všimla si, že mu džíny pořád sedí dobře; nevypadalo to, že by za ty roky přibral. Teď studoval různé variace na téma káva tak pozorně, jako by to byly nové a potenciálně smrtící přísady do lektvarů. Až odsud mohla vidět jeho soustředění - ramena trochu zdvižená; hlava natažená dopředu podbarvovala dravčí vzezření.
Rychlý pohled stranou u blízkého stolku odhalil pár dívek, které ho rovněž sledovaly. Hermiona potlačila úšklebek a zauvažovala, jestli to má Snapeovi říct, až se vrátí.
Možná ne, rozhodla se. Podle objektivních měřítek byl bezpochyby ošklivý a neupravený, nicméně Snape nikdy nepochopil, že jeho vyzařující aura sebedůvěry a arogance z něj činila působivou osobnost. Pravděpodobně by tu poznámku neocenil.
A ona si nebyla jistá, zda okolnosti byly takové, aby ho mohla dráždit.
Ne, čekal by od ní, že bude soustředěná a profesionální. Proč by si přál připomínat zkušenost, která byla založena jen a pouze na situačním stresu a pubertálních hormonech? Deset let byla dlouhá doba. Za jednu dekádu se člověk může hodně změnit.
Ačkoliv, jak poukázal hlas vzadu v její hlavě, rozhodnutý to říci předtím, než bude úplně umlčen, pokud by se Snape opravdu tak změnil, jedna z dalších osob, se kterými si dopisovala, by jí to jistě neopomněla oznámit.
Mezitím, co o tom uvažovala, se Snape vrátil a posadil se naproti ní. Sundal si bundu, dal ji přes židli a teď zíral na svou kávu s povědomou nechutí.
„Vypadá to, že tady nemají na prodej nic, co má odpovídající nutriční hodnoty. Dokonce bych měl nějaké výhrady i k té vodě.”
Navzdory tomuto komentáři si Hermiona všimla, že si koupil něco, co vypadalo jako dvojité espreso. Usrkl a jeho zamračení se prohloubilo.
„Spálené.”
„No dobře, neříkala jsem, že je tohle místo dobré. Říkala jsem jen, že je nepravděpodobné, že nás tady někdo pozná.”
Snapeův výraz se nezměnil, ale jeho mlčení působilo souhlasně.
Teď, když měli přejít k obchodním záležitostem, Hermiona zjistila, že neví, jak začít. Věděla, že tady nemůže od Snapea očekávat jakoukoliv pomoc - mlčení bylo jeho přítelem. Víc než to, mlčení bylo jeho oblíbenou zbraní, což znamenalo, že když promluvil, byla dost vyvedená z rovnováhy.
„Věřím, že Amerginovy zasněné zpěvy nejsou tak uspávací, aby vás odradily od vašeho úsilí naučit kouzelnický svět používat své síly jen pro dobré účely.” (N/A Z toho, co jsem pochopila, je Amergin druid, významná postava z dějin Irska.)
Jeho tón ji podivně podráždil, a kombinace nervozity s její poněkud narušenou emocionální rovnováhou ji přiměla zareagovat.
„Etika toho zahrnuje víc, než jen tohle,” řekla předtím, než si uvědomila, že se ji jen snaží popíchnout. Úspěšně.
Snape vypadal pobaveně.
„Vidím, že jste ještě nepřekonala nebelvírský nešvar nejprve mluvit, pak myslet. Právě proto jsem souhlasil, že přijdu na tuto schůzku.”
Tohle její náladu rozhodně nezlepšilo. Upřela pohled na stůl před sebou a doufala, že její podráždění odezní. Snape klidně pokračoval v pití kávy.
„Takže,” zeptala se konečně, „co řekneme Parvati? Nemyslím si, že říci pravdu je zrovna dobrý nápad, vy snad ano?”
„Pravdu bych považoval přímo za katastroficky špatný nápad.” Snape se odmlčel, aby se mohl napít. Jeho tvář dostala lehce roztržitý výraz. „Pamatuji si,” pokračoval pomalu, „že jsem řekl panu Potterovi a panu Weasleymu, že já – vy - jste pracovala na jistém lektvarovém projektu. Možná jste se přípravě věnovala při tom.”
Teď byla řada na Hermioně, aby vypadala pobaveně. A skepticky.
„Vy mi vážně chcete tvrdit, že byste mi jako mimoškolní projekt určil studium kosmetických výrobků?”
Snape propnul prsty. Pak se krátce a neočekávaně usmál; jeho zuby nevypadaly hůře než před deseti lety, nicméně lepší také nebyly.
„Víte,” řekl, „myslím si, že možná ano.”
Její nedůvěra musela být očividná, protože se opřel ve své židli a jeho tvář dostala uštěpačný výraz.
„Přemýšlejte o tom objektivně,“ řekl svým nejlepším učitelským tónem. „Na začátku posledního roku jste podle mě byla, jako vždycky, jen malá na nervy lezoucí šprtka.”
To vypadalo jako zajímavý začátek analýzy, a tak na tu křiklavou provokaci Hermiona ani neodpověděla. Kromě toho, neunikla jí dvojznačnost toho prohlášení.
„Pokračujte,” vyzvala ho neutrálně. Něco se mihlo v jeho očích a zase zmizelo.
„Nejen šprtka, ale přímo vyznavačka kultu vzdělání. Jak jste se dívala z vrchu na ty, kteří se neučili vědomostem pro ně samé, ale zabývali se jimi jen proto, aby je využili pro vlastní cíle.”
Hermiona otevřela pusu, aby nad tou nespravedlností protestovala, když jí náhle vytanul na mysli jeden večer v nebelvírské společenské místnosti a roztrpčení nad dvojčaty Weasleyovými; věděli jen dost na to, aby dělali své triky - nic důležitého. Znovu pusu zavřela. Snape chvíli počkal a pak dodal: „Pamatujte, že mluvíme jen o hypotetickém úhlu pohledu.”
Tohle měla být omluva?
Předtím, než větu mohla rozluštit, pokračoval.
„Pokud byste ke mně přišla s nějakým lektvarovým projektem, který by byl bezpochyby technicky náročný a složitý, a někdo, řekněme ředitel, by mě donutil s vaším požadavkem souhlasit…“
Najednou viděla, kam tím míří.
„...dal byste mi projekt zaměřený na kosmetiku, protože byste předpokládal, že to budu považovat za něco pod moji úroveň, ale nebudu moci vycouvat, zvláště poté, co jsem kvůli tomu ztropila takový povyk. A zvláště ne, když jsem z Nebelvíru.”
„Přesně tak.”
Znělo to opravdu dobře, to musela přiznat. Snape zjevně čekal na její reakci.
„Je to velmi zmijozelské,” řekla suše.
Snape se zatvářil samolibě.
Na chvíli se zamyslela.
„Takže jsem ty produkty začala prodávat, abych se vám pomstila?”
„Dovedl bych si to představit.”
„Nebyl byste naštvaný?”
„Nezjistil bych to, dokud byste neodešla. Nikdo ze Zmijozelu by nepřiznal, že s vámi měl nějaké styky, a jiným kolejím nevěnuji žádnou pozornost.”
Hermionu to začínalo bavit.
„A když to zjistíte?”
„Pošlu vám dopis, ve kterém vám budu hrozit žalobou, pokud se i nadále budete snažit těžit z mé práce.”
„Protože, samozřejmě, práce studenta náleží profesorovi.”
„Samozřejmě.”
„To není spravedlivé.”
„Nejsem spravedlivá osoba.”
„Takže když přišla Parvatiina nabídka, byla jsem nucena vám napsat, protože jsem žila v bídě a zoufale jsem potřebovala peníze. Neřekla jsem jí to hned, protože jsem byla zahanbená, že bych měla být tak nestoudně vykořisťovaná.”
„Jistě.”
„Spolkne nám každé slovo.”
„Skvěle.”
Nastalo další ticho. Hermiona si v duchu prolétla scénář a hledala v něm logické chyby. Během toho si vzpomněla na jeho první komentáře.
„Severusi,” ozvala se s pohledem upřeným do svého prázdného hrnku. „Byla jsem jako teenager vážně takhle hrozná?”
Očekávala kousavou odpověď, ale on se místo toho podíval stranou a zprudka vstal.
„Není už čas ukončit tuhle schůzku a dostavit se na další?”
Hermiona potlačila povzdech. Odpověď byla téměř určitě 'ano'. Doteď to vypadalo, jakoby mezi nimi proudilo porozumění jako - ne, nebylo to jako nic jiného.
Oblékla si kabát a následovala Snapea ven z kavárny.
pozn. překladatele: Za beta-read povídky děkuji Lucys.
KONEC